Trpasličí hroch

Aneb příběh se štastným koncem



Dnes již o existenci tohoto zvířete nikdo nepochybuje, ale jeho existenci se podařilo prokázat teprve v roce 1914. Do té doby „seriózní“ vědci odmítali připustit možnost jeho existence. Nebylo nic platné, že byl tento hrošík chován v zoologických zahradách v Dublinu a Hamburgu a po uhynutí podroben pitvě. „Jde o degenerované jedince obyčejného hrocha,“ tvrdili po přezkoumání materiálů.

Hrošík liberijský byl více než šedesát let popsán podle dvou lebek, zaslaných do Evropy v roce 1843, cestovatelé dále přivezli několik kůží a koster, dvakrát byl chován v zoologické zahradě a přesto v jeho existenci vědci nevěřili.


Choreopsis

Hrošík liberijský.

To už bylo trochu silné kafe pro zoologa Carla Hagenbecka, v jehož zoologické zahradě v Hamburgu byl trpasličí hroch chován. V roce 1910 se domluvil s cestovatelem Schomburgkem, aby se za záhadným hrošíkem do Libérie vypravil.
Ten zmíněného hrocha nakonec skutečně vypátral, ale nezastřelil, neboť nebyl přesvědčen, že je to nutné. (Ostatně v Evropě již byli k dispozici jak kosti, tak i kůže)
Po krutém výsměchu, který ho po návratu čekal, se však zatvrdil. Na další výpravě, kterou uskutečnil aby vzal posměváčkům vítr z plachet, již neváhal a jeden exemplář opravdu zastřelil. Protože nadavkem přivezl ještě 5 živých exemplářů, definitivně tím ukončil jakoukoli diskuzi o neexistenci tvora.

Jak je však pro myšlení „velkých vědeckých kapacit“ příznačné, rychle se z porážky oklepali a existenci trpasičího slona popírají stejnými argumenty se stejnou vehemencí…


Podrobnosti

Hrošík liberijský obývá pouze pralesy západní Afriky. Vyhledává bažinaté, vlhké biotopy v okolí řek. Některé poznatky o jeho životě byly získány teprve v zoologických zahradách. Je mnohem menší než hroch. Váží 250- 300 kg a jeho délka činí okolo 180 centimetrů. Není také tak jako jeho větší příbuzný vázán na vodu. Nežije ve stádech, ale vyskytuje se jednotlivě nebo v párech. Přesto velmi dobře plave. V případě nebezpečí se ukrývá v rostlinstvu, zatímco hroch většinou míří přímo do vody. Kožní žlázy také vylučují sekret, který je však bezbarvý. Velkou část svého času pobývá na souši. Má noční aktivitu. Ve dne odpočívá v rostlinstvu poblíž vody. V pralese má vyšlapané chodníky, po kterých se pohybuje. Samci si teritoria na stále stejných místech značí jako hroch trusem, který rozmetává ocasem. Živí se listy, výhonky, plody, trávou a další rostlinnou potravou. Může páchat velké škody na polích a plantážích kulturních rostlin. Na většině území je chráněný zákony jednotlivých států a je zapsán do seznamů CITES II.

V současnosti se chovají v mnoha zoologických zahradách, kde se dobře rozmnožují. Bývají umístěni ve speciálních pavilonech nebo ubikacích. K dispozici musí mít ve výběhu i v ubikaci bazén hluboký asi 60-120 centimetrů. Ten je velmi důležitý. V příliš suchém prostředí často trpí kožními chorobami. Ve výběhu musí mít za slunečného počasí k dispozici zastíněné místo. Chovají se v párech. Někteří jedinci, zejména dospělí samci nebo samice s mláďaty mohou být nebezpeční a útočí i na své ošetřovatele. Mláďata rodí i kojí na zemi. Březost trvá okolo 7 měsíců. Mívají pouze jediné mládě, které samice kojí 9 až 12 měsíců. Při kojení leží na boku. Mládě po narození váží 5-7 kilogramů. S matkou se zdržuje dva až tři roky. Dospívají ve 3-5 letech. U nás se chová v několika ZOO, kde se také rozmnožuje.

(Text je převzat z knihy "Zoologická zahrada", vydalo nakladatelství RUBICO Olomouc v roce 1999)


Nahoru

Choreopsis

Choreopsis