Pralesní městečko na dlani

První pocit z městečka Sao Paulo de Olivenca, kam jsem dorazil po týdenní plavě z Manausu není zrovna nejlepší. Vystupuji ve smrdutém přístavu a kolem mě pobíhají zpocení nosiči, kteří vykládají pytle a bedny s konzervami, pivem a se spotřebním zbožím.
Ještě chvíli jsem toto lidské hemžení pozoroval a pak jsem si hodil batoh na záda a vyrazil jsem k nebližší hospodě. Měl jsem neuvěřitelné štěstí. Už při prvním pivu se dávám do řeči s majitelem přístavní krčmy - podsaditým Brazilcem peruánského původu Davidem. Slovo dalo slovo a David mi nabídl své průvodcovské služby v přepočtu za necelé čtyři tisícovky. Těsně před výpravou si sice ještě řekl o pětistovku na benzín navíc, ale opravdu stálo to za to.
Ještě než jsme vyrazili proti proudu Solimoes a Jandiatuby projevil se David jako správná lokální patriot a na svém motocyklu mě vozí po městě. Má celkem silný stroj a tak, když vyjíždíme na kopec, frajersky přizvedne přední kolo, zadní podklouzne a už se válíme v prachu silnice. Naštěstí jsem si já ani můj řidič nic nezlomili a tak znovu s mírným třesením nasedám za Davida a cesta pokračuje. V oblacích zápachu míjíme zdejší střední školu postavenou v jakési pitoreskní směsici klasicismu a koloniálního stylu a zastavujeme u velkého fotbalového hřiště, kde místní borci odehrávají zápas. Přestože mám odpor k téměř všem druhům sportu, snad s výjimkou kanoistiky a jízdě na kole, přihlížím celkem se zájmem. Nedovedu si však představit svého energií našlapaného dědu Járu Němce jak stejně nečinně přihlíží. Ten by se určitě převlékl do bombarďáků a názorně ukázal zdejším borcům jak hrají frajeři z Litovle. Na tomto místě nemohu než s jistou pýchou podotknout, že se svého času hrál fotbalový memoriál tohoto mého oblíbeného předka.
Hra se naštěstí chýlí ke konci a tak znovu nasedáme na motorového oře a vracíme se k Davidovi. Do jeho hospůdky na kůlech. Ke cti mého hostinského budiž řečeno, že mi zcela zdarma pronajal malé skladišťátko, hned vedle pultu, kde se ohání jeho drobná manželka. Horší je, že tato dřevěná budka uprostřed nálevny sousedí se záchody. U těch je tlačenice a vřava, tři opilí míšenci zde laškují se stejně společensky unavenou společnicí, ale všechno nakonec končí bez jakýchkoliv excesů. Nicméně moje ptačí budka už toho bude pamatovat asi dost.
Popíjím pivo a pozoruji cvrkot. Chlapi popíjejí především sprostou třtinovou pálenku cachassu (S tímhle odsuzujícím souslovím se setkáte snad v každém cestopise o Amazonii, i když mě vychlazená „třtinovice“ docela chutnala.) a lahvové pivo. Dva až tři si vždycky koupí sedmičku a sedí u ní a diskutují. Davidova choť je zřejmě vyhlášená kuchařka, protože si hodně místních dopřává smažené ryby s rýží a makarony. Kolem půlnoci se krčma zavírá. David přidělává k hlavním dveřím řetěz s kladkou. Ještě, že nejsem alkoholik, protože nevím, jak by podobný jedinec odolal svodům bezprizorních lahví piva, cachassy a whisky.
Já jsem ovšem vzorný nocležník na kterého je spoleh a zůstávám sám ve svém maličkém brlohu, který osvětluje žárovička z kapesní baterie! Ještě, že zítra vyrážíme pryč, nesnáším totiž stísněné prostory. Kdo by řekl, že budu trávit své amazonské noci na ploše nějakých pěti metrů čtverečních. Jistá diskrétnost tohoto uspořádání je mi však velmi vhod, protože se už několik dní svíjím s bolestí břicha.

Cesta po řece Jandiatubě

Konečně je ráno devátého října a modře natřená loďka s červeným nápisem Topa tudo se pohupuje v přístavišti. David je labužník a tak vedle pitné vody, rýže a konzerv nakládá také obří porce smažených kuřat. Jak zjišťuji hlavním kormidelníkem bude osmatřicetiletý přístavní nosič Francisko zvaný Pašola.
Sympaťák, kterému chybí dobrá polovina zubů je výtečným rybářem i střelcem a tak není divu, že jsou naloděny i hrůzostrašně vyhlížející pušky s odřenými pažbami. Mám obavy, co na houpání loďky a děsivé klepání motoru řekne můj těžce zkoušený organismus. Ale nic, všechno je ideální a tak se s dravčí chutí zakusuji do chleba i výtečného kuřete, který nám ani na za tři hodiny plavby David servíruje.

Vyrážíme z přístaviště a míříme špici proti proudu Solimoes, která je zde široká pouhé dva kilometry. Mohu se však ve svém odhadu mýlit.
Asi po pěti kilometrech se objevují ostrovy tvořené naplavenou vegetací. Není divu, že je delta Jandiatuby při pohledu z boku lodi na první pohled nepostřehnutelná. Objíždíme naplaveniny a já jenom přihlouple civím a pořád nechápu, jak jsem řeku, která je široká asi jako Vltava pod Karlovým mostem mohl přehlédnout. V Amazonii však platí jiná měřítka a tak se „potůček“ zvící Vltavy na oficiální mapě Brazílie objeví jen taktak.
Pašola otáčí pákou, na které je připevněn motor a navařena dvoumetrová tyč s malým lodním šroubem a naše loďka pomalu vjíždí do poměrně široké delty. Hladina obou řek je tak klidná, že to vypadá, jako kdybychom jeli po nějakých futuristických silnicích a nepluli po hladině.

Už předevčírem mi nebylo dobře a teď mnou lomcuje horečka a bolí mě hlavy a zuby. Krajina kolem je však natolik zajímavá, že na tyhle trable vůbec není čas. Ignorování bolesti se vyplácí – za pár hodin jsem čilý jako rybička. Čas od času se spouští krátký tropický liják, všechny naše věci jsou však pečlivě přikryty modrými plachtami ze silného a prošitého igelitu, takže s tím není problém. Horší je to s námi, za chvíli drkotám zuby a napodobuji Davida, který se vztyčuje v loďce a nechává si oblečení usušit sluncem a protivětrem. Za pár minut balancování jsem suchý a mohu se opět stočit do své kočičí polohy na špičce člunu.
Nadšeně filmuji břehy Jandiatuby a kazeta polyká další metry filmu. Je to však zbytečná práce, doma bylo z těchto dvouhodinových sekvencí použito sotva padesát vteřin. Ani se profesionálnímu střihači nedivím – na záběrech byl jenom prales a bílé vyvýšené písčité břehy. Tento motiv se opakoval do zblbnutí duše i těla.
Když přistaneme na nějaké prohřáté písčině obklopí nás roje motýlů a hučících pralesních včel a čmeláků. To jsou kromě papoušků jediní tvorové, kteří jdou vidět.

Teď bych se měl asi zmínit o tom, proč jsem se vůbec na Jandiatubu vydal. Hruď se mi dme pýchou nad tím, že jsem byl pravděpodobně prvním Čechem, Moravanem, Slezanem, který se po této vodní silnici posouval v protisměru.
Možná, že si však jenom hloupě a ješitně fandím a v dávné minulosti mě předběhl misionář Samuel Fritz, hodný oslavných písní u táboráků všech pralesních trampů. (Jezuita Fritz se narodil v roce 1659 v Turnově a jako pětadvacetiletý se vydal na nelehkou kazatelskou cestu do Jižní Ameriky. Během své misijní činnosti pokřtil příslušníky čtyř indiánských kmen včetně pověstných Omaguů na řece Napo a rionegerských Yurimaguů. Fritz byl mužem mnoha talentů, proslul i jako stavitel kostelů, malíř, sochař i jako autor cestopisu z Cartageny do Ibary. Založil mnoho misijních osad a jednou z nich je údajně i dnešní Sao Paulo de Olivenca. Samuel Fritz však vstoupil do povědomí znalců Amazonie především podivuhodně přesnou mapou Amazonky, kterou nakreslil v plné délce jako vůbec první zeměpisec. Fritz zemřel po mnoha dobrodružstvích a fyzickém utrpení způsobeném moskyty, Španěly a Portugalci v roce 1731 mezi indiány kmene Jebero v Andách. Dožil se tedy plných sedmdesáti let, což je - při jeho způsobu života - zázrak sám o sobě.)

Jak vidím, tak jsem se značně vzdálil od vysvětlení, proč jsem se vlastně vydal na Jandiatubu. Kryptozoologická literatura, a především takzvaný Heuvelmansův seznam kryptidů, uvádí pozoruhodné pověsti o výskytu tvorů, kteří nápadně připomínají býložravé kachnozobé dinosaury z oblasti horní Solimoes u peruánských hranic a díky svému příteli – významnému českému cestovateli, entomologovi a především kryptozoologovi Jarkovi Marešovi, kterému na tomto místě vzdávám svůj hold, jsem získal informace, že tyto příšery byly údajně pozorovány také z dolního toku řeky Jandiatuby. Uznáte, že to je závažný důvod, aby našinec navštívil okolní pralesy tak legendární řeky.

Nad Jandiatubou právě padá soumrak a za chvíli se objevují první hvězdy. Jsem nadšen. Nevadí mi a ni chlad a s úžasem pozoruji tohle nebeské divadlo. Hvězda září a blikají a je jich neuvěřitelně mnoho. Patřičně vyškolen identifikuji i Jižní kříž, který bych však sám zřejmě nikdy nenašel. Je totiž dosti nenápadným souhvězdím.
Motor kánoe ještě chvíli chrčí a pak umlká a naše malá výprava zastavuje v chatrči svérázného lovce Dominga, který každoročně tráví několik měsíců ve své polorozpadlém stavení na břehu řeky a tak se vypořádává se svou tíživou ekonomickou situací.
Stavím si stan vedle Domingovi chatrče, ale počínám si díky únavě velmi lajdácky. Rovněž má úvaha, že v deštném pralese nebude pršet nepostrádá jisté prvky dementnosti a tak za pár hodin doslova vyplouvám na karimatce ze svého stanu. Ještě před tím jsem si však užil kouzla amazonské noci.

Romanticko - ekologická vsuvka

I umírnění a suchopární cestovatelé podlehnou po čase magickému prostředí Amazonie a zejména zdejším čarokrásným nocím, při kterých raději zapomínají i na všechna možná nebezpečí.
V rovníkových pralesích Jižní Ameriky by měli všichni bonviváni flámující až do půlnoci smůlu. Úderem sedmé hodiny je totiž nejen tma jako v ranci, ale navíc začíná „čas moskyta”.

Všichni příčetní lidští tvorové se proto rychle schovají pod moskytiéry, neboť začíná pralesní show, jejíž hlavními protagonisty jsou myriády krvežíznivých komárů, naplňující okolí výhružným bzučením.
Za chvíli se přidají i desítky rozličných druhů žab do jejichž ponurého kvákání a skřehotání se vplétá lyrický motiv cvrčícího hmyzu. Pochmurnou symfonii vhodně doplňují i záhrobní skřeky neviditelných nočních ptáků.
Ke strašidelní akustické kulise úspěšně přispívají také vizuální efekty velkých světlušek, jejichž lucerničky probleskují mezi stromy a lákají k pralesnímu karnevalu.

Strávil jsem v deštných pralesích Brazílie mnoho takových úžasných nocí provázených koncerty neviditelných hudebníků, které mají svoji prakticky neměnnou choreografii.
Ještě než padne soumrak, lze vidět siluety unavených papoušků ara (Ara ararauna), kteří odlétají do nejvyšších „pater” džungle, aby se zde uložili ke spánku. Pokud má člověk velké štěstí může pozorovat i velké černé tukany s obrovskými žlutými zobany (Rhamphastos toco), kteří se na vysokém stromu klanějí zapadajícímu slunci a zdraví ho nečekaně vysokým hlasem.
Noci v tropické džungli mají jistě svou poezii, zejména když se odpočívá na nějaké mýtince pod dobře utěsněnou moskytiérou a lze vidět na hvězdy a měsíc. Ten ovšem nedorůstá jako u nás vertikálně, ale horizontálně a připomíná spíše žlutou misku než známý srpek šklebící se přes smogovou vrstvu nad českými městy.

Tato romantika však nepostrádá ani jistou dávku nebezpečí. Nemyslím teď nějaké děsy mající konkrétní podobu gigantické anakondy či největší jihoamerické šelmy jaguára, jehož mručivé volání lze občas zaslechnout. Skutečné nebezpečí má amorfní tvář miliónů komárů rodu Anopheles, přenášejících malárii, kterým stačí jen malá skulinka ve stanu či moskytiéře, nebo agresivních bodavých muchniček zvaných zde pium.

O mravencích rodu eciton známých po celé Jižní Americe jako carnivoros či tocateiros (tj. masožrouti) jsou vyprávěny úplné legendy. Podle ústního podání domorodců, kteří si zřejmě rádi utahují z hloupých gringos, jsou prý tito šestinozí ďáblíci schopní hrůzostrašných skutků. Například likvidace celé indiánské rodiny, kterou přepadnou během spánku je pro ně údajně úplnou hračkou.
Zajímavé story jsem si v klidu domova přečetl také o zbloudilých zlatokopech a cestovatelích, kteří posloužili tomuto přičinlivému sociálnímu hmyzu jako chutná svačinka.
Drtivá většina těchto pověstí se samozřejmě nezakládá na pravdě. Jinak však člověk posuzuje takové věci v teple domova a jinak na podobné zaručené zprávy pohlíží v dusivém vlhku amazonských pralesů. Je však známou skutečností, že malé zraněné zvíře, které nemůže dostatečně rychle uprchnout, se vedle pomalých plazů a hnízdících ptáků stává kořistí malých zabijáků. (Na venezuelsko-brazilských hranicích jsem zaznamenal pozoruhodné vypravování české emigrantky paní Junové, která na vlastní oči viděla, jak tlupa ecitonů precizně obrala slepici, která odmítla opustit svá vajíčka.)

Před setkáním s takovou sebrankou by dal každý romanticky naladěný zálesák přednost bleskurychlému ústupu.
Pravděpodobnost, že by spáče přepadli nějací indiánští míšenci, žijících na okraji pralesa lze téměř vyloučit. Tito lidé už dávno ztratili návyky a instinkty svých divokých předků a v noci mají se zeleného šera ještě větší hrůzu než nezkušený běloch.
A skuteční „plnokrevní” pralesní Indiáni? Ti většinou pokojně spí ve svých pletených chýších a kdyby chtěli nějakého vetřelce skutečně zlikvidovat, mají na to celý den.

Tato cestovatelská idylka by však mohlo jednoho krásného dne definitivně skončit – tvrdí to alespoň někteří ekologičtí škaredohlídi. Děsivé odlesňování Amazonského pralesa totiž stále pokračuje, i když v nižším rytmu, jak vyplývá ze studie nedávno zveřejněné brazilským ministerstvem životního prostředí, kterou mám pečlivě zařazenou ve svém domácím archivu. Podle této zprávy byl nejhorší rok 1995, kdy bylo vlivem zcela nezřízeného ničení odlesněno přes téměř třicet tisíc čtverečních kilometrů plochy Amazonie. Od roku 1978 do roku 1988 se ničilo v průměru jedenadvacet tisíc čtverečních kilometrů ročně. Od roku 1995 se díky aktivnějšímu zasahování brazilské vlády proti zejména rozšiřovatelům zemědělské půdy a představitelům dřevařského průmyslu situace zlepšuje. V roce 1996 bylo odlesněno již „jen“ osmnáct tisíc čtverečních kilometrů plochy pralesa a v roce 1997 dokonce ještě méně: přes třináct tisíc čtverečních kilometrů“. Tady moje archivní zpráva z tisku končí. Domnívám se však, že už je všechno zase „pěkně“ při starém.

Těžký život osamělého lovce

Tolik tedy nutná romanticko-ekologická vsuvka, kterou vám doufám teď vynahradím vylíčením mé plavby z vytopeného stanu. Je neuvěřitelné kolik vody stačí během pár desítek minut v Amazonii napršet. Příroda na Jandiatubě byla vskutku hodně štědrá a tak jsem měl ve svém zhrouceném stanu několik pozoruhodně hlubokých jezírek. Hbitě jsem odhodil hrdost i mokrou stříšku u svého plátěného příbytku a vypálil jsem do Domingovi chatrče, která, ač byla podle mého laického soudu děravá jako cedník, nepropustila na nocležníky ani kapku. Zlatý Pašola mi už nachystal hamaku a dal mi hrnek oslazené kávy. Hotová tropická idylka. Za chvíli jsem spal jako Baryn (Nevím sice co nebo kdo to Baryn je, nicméně toto slůvku používá můj drahý otec, jehož štědrá ruka mi již mnohokrát vypomohla v těžkých finančních situacích, do kterých jsem se díky svým amazonským anabázím dostal. Takže toho Baryna zde ponechávám jako jistý hold jeho finančním injekcím a zároveň tím z něho vytvářím literární postavu, což se mu možná bude líbit).

Ráno nám Domingo nabízí snídani v podobě hromady zčernalého masa z nedávno zastřeleného pralesního vepře pekariho (Tayassu tajacu). Nad mršinou vytrvale krouží mouchy a jiní hmyzáci, takže nějak nemám chuť. David a Pašola si však ukrajují pořádné porce a vaří si je v kotlíku nad doutnajícím ohništěm.
Během jídla pozoruji sympatickou tvář našeho štědrého hostitele. Padesátiletý Domingo, žijící uprostřed nejhlubší amazonské džungle je skutečným Tarzanem moderní doby. Svalnatý mestic v jehož obličeji lze vystopovat rysy snad všech lidských ras, které prošly tavícím kotlem brazilského subkontinentu tráví většinu svého času na lovu nebo odpočívá ve své zchátralé chatrči vzdálené mnoho desítek kilometrů od nejbližší civilizace.
Na malém políčku vzniklém vypálením kousku pralesa pěstuje sladké brambory a v nedaleké řece Jandiatubě loví nejrůznější druhy ryb od drobných piraní až po velké sumce, ale nepohrdne ani masem dvoumetrových kajmanů zvaných jacaré. V okolní panenské džungli střílí nejen prasatům podobné pekari, ale i obrovské hlodavce kapybary a jednou dokonce složil statného jaguára.
V pralesní chatrči tráví v jakémsi dobrovolném celibátu asi půl roku. Lovecké nadšení však nikomu nevydrží věčně a tak, jakmile začne skutečné období dešťů – tedy neprší jen pětkrát denně, ale čtyřiadvacet hodin denně - sbalí si Domingo svůj skrovný majetek a kůže ulovených zvířat, nasedne do vratké kánoe a pádluje několik dní po proudu, aby se dostal do svého rodného města Sao Paulo de Olivenca, kde si plnými doušky užívá výhod civilizace. Za chvíli však Dominga zřejmě přestanou bavit nejenom alkoholové dýchánky, ale i náruč jeho přítelkyně - alespoň já si to tak nějak představuji, realita však může být docela jiná - a vrací se zpět za vábivým hlasem divočiny, která je jeho skutečným domovem.

Tento způsob existence vypadá možná na první pohled velmi romanticky, nemyslím si však, že by někdo ze zhýčkaných Evropanů chtěl s Domingem měnit. Ne nadarmo se amazonské džungli říká zelené peklo, které je plné zběsile štípajících komárů, muchniček a obrovských jedovatých mravenců. Pro novodobého brazilského Tarzana však zřejmě prales stále zůstává jakýmsi loveckým eldorádem, kde si může naplno vychutnat volnost lesního muže. Možná, že jsem to však pochopil špatně a rytmus Domingova života je úplně odlišný.
Věren své pověsti kryptozoologa podrobuji Dominga křížovému výslechu. Dozvěděl jsem se od něho, že v okolním pralese není nouze o anakondy a jaguáry, O nějakým příšerách chodících po zadních nohách – jak jsem mu sugestivně líčil přežívající kachnozobé dinosaury- však nic nevěděl. Mé sugestivní líčení býložravého kajmana pohybujícího se jen po zadních nohách u něj vyvolalo záchvat smíchu.
Domingo ve svém černo-růžovém svetru a bílou stavební přilbou, kterou si kvůli fotografování nasadil na hlavu, je vážně sympaťák a já si považuji za čest, že jsem s ním mohl pohovořit. S lítostí však musím konstatovat, že i tento znamenitý zážitek s novodobým Tarzanem Domingem mi nezabránil, abych v některých časopiseckých článcích a své první knize z heroického Dominga omylem neudělal lovce Rinalda. To má člověk z toho, že nevěnuje dostatek pozornosti svým autentickým poznámkám a deníkům z expedic, takže Domingo, promiň!
Opět se naloďujeme a máváme našemu chlebodárci (vlastně „pekari - dárci“). Po několika hodinách plavby se Jandiatuba začala větvit,. Zdá se, že mapy, které jsou běžně k dostání nejsou vůbec přesné. Také proud byl v těchto místech o poznání silnější. Viděli jsem skupinu indiánů v otrhaných šatech, jak se pokouší chytit nějakou rybu, ale velmi rychle jsme je minuli. Na břehu odpočíval asi metrový kajman brýlový (Caiman crocodilus), který hbitě vklouzl do vody.
Jeli jsme potom asi deset hodin bez přestávky. Dalším zastavením naší hlučné lodice na cestě proti proudu Jandiatuby byl domek na dřevěných pilotech, v němž žila rodina mestice Romualda. Malé políčko manioku vybojované na všudypřítomné džungli je vedle zpuchřelého domku jejich jediným nemovitým majetkem a i když vedle něj kvetou nádherné rudé helikonie, je celkový dojem z maličkého hospodářství velmi skličující.
Zoufalá chudoba, kterou jsem neviděl ani v Africe – je pravda, že jsem však byl pouze v Gambii, takže tento výkřik berte jenom jako jistou autorskou pózu - a pohled na obě Romualdovi děti zesláblé malárií a jinými nemocemi byl skutečně otřesný. Menší a nemocnější holčičce jsem naordinoval antimalarika a tak jenom doufám, že se její stav zlepšil. Holčičky se nadšeně vrhli na cereální tyčinky, se kterými jsem se z nějakých těžko pochopitelných důvodů vláčel až z Česka, aniž bych z toho měl jakoukoliv sponzorskou podporu. Jsou to opravdu nesmyslné náklady, protože v samotném Manausu je několik hypermarketů a v každé větší díře (rozuměj amazonském městečku) máte k dispozici sardinky, konzervy a nějaké lepkavé sladkosti o bublinkatých limonádách ani nemluvě.

O nějaké gramotnosti v Romualdově chatrči nemůže být ani řeči, vždyť nejbližší škola ve městě Sao Paulo de Olivenca je odtud vzdálena dobrých sto kilometrů. To je však obecný problém všech dětí žijících na odlehlých místech Amazonie.
Také Romualdo o šupinatých netvorech zvících kachnozobých dinosaurů nic neslyšel a v duchu si jistě myslí něco o bláznivém gringovi, který má tolik peněz, že se může zabývat podobnými nesmysly.
Mezitím nám Romualdova žena, pocházející zřejmě z indiánského kmene Tikuna, připravila lahodné řízky na sádle z právě skoleného pekariho. Nutno přiznat, že jako lovec je Romualdo absolutní jednička. Je to dáno také tím, že má nedostatek nábojů a tak zkrátka nesmí minout cíl.
Vážeme si hamaky a před spaním pijeme nezbytnou černou kávu. A hle – velmi dobře se po ní usíná. Romualdova rodinka se věnuje večerní hygieně – dcerky i žena nastoupí a šéf rodiny je polévá vodou z kbelíku. V řece se nekoupe nikdo a já se jim ani nedivím.
Noc patřila světluškám, které tančily a tančily až se mi vetřely do mých prapodivných snů.
Další den jsem se vybavil buzolou vesele se brouzdám po pralese. Je to tady vážně nádherné – obrovské stromy a zelenavé příšeří, které čas od času prosvětlí paprsek slunce. Na březích Jandiatuby jsem viděl svou první amazonskou orchidej – měla fialovou barvu a byla krásná, abych tak trochu parafrázoval popis Olbrachtovy Eržiky z Nikoly Šuhaje Loupežníka. Připadám si jako dobyvatel a bezstarostně se proplétám mezi stromy. Déšť zde vytvořil mnoho jezírek, v nichž se pomalu pohybují larvy vážek. Slyším hlasy opic i křik papoušků, ale nevidím žádného živého tvora, opravdu nechápu, kde mohl Romualdo sejmout svého pekariho. Inu život v přírodě nutně tříbí smysly a schopnosti. Troufám si tvrdit, že normální Evropan by tady, bez Božího zázraku, zahynul za pár týdnů hlady i kdyby měl k dispozici už postavenou chatrč a pušku s municí.

Když jsem se vrátil ze své exkurze po pralese dostáváme se k dalšímu chodu z nešťastného pekariho. Vařená čelist, jazyk a játra už mi však tak nejedou jako včerejší řízečky. David i Pašola si však jako obvykle dopřávají a přisypávají si do toho nevábného ovaru i maniokovou moučku – fariňhu. Přední kýtu i s kopytem a kůží zatím Romualdo vyuzuje jako dar pro nás.
Já zatím laškuji s baculatou fenkou nějakého oříška, který Romualdovi slouží jako lovecký pes. Zvířátko je ze mě nadšené, protože jsem asi první člověk, který ho kdy pohladil. Vyskakuje, válí se a vůbec dělá šaškoviny jako rozmazlení chlupáči u nás.
Pašola s Davidem opět vyrazili na ryby. Je to zřejmě nějaká zdejší přiblblá mánie a to ještě netuším, co si budu muset vytrpět na zpáteční cestě. Loďka se pomalu plní mrskajícím se nákladem – poznávám obrovské rostlinožravé tetry Colossoma bidens s červenými břichy nazývané zde pakú, půlkilového sumce anténovce rodu Pseudoplatystoma a zbytek tvoří velké stříbřité tetrovité ryby rodu Metynnis.
Zdejší rybáři mají politováníhodné zvyky – ryby nezabíjejí, ale nechávají je jednoduše leknout. Je to velmi tristní podívaná, protože sumečci při umírání vydávají kdákavé srdceryvné zvuky, což mě jako akvaristu dojímá až k slzám, tím spíše, že mám kolekci podobných vousatých zvířátek doma. Když později počet ryb pod mýma nohama vzrostl, pokoušel jsem se alespoň některé přizabít pádlem, ale byla to marná práce a záhy jsem toho nechal. Do Sao Paulo de Olivenca jsem se tak vracel obklopen desítkami kilogramů umírajících tvorů. To už ale předbíhám děj. Loučíme se Romualdem a jeho rodinkou a opět nahazujeme motor.

Uvědomuji si, že jsem jako kryptozoolog totálně selhal. Teprve při zpáteční cestě mám ve svém pátrání po legendárních netvorech o něco více štěstí. Prastarý rybář míjející náš člun na děravé kánoi se zamyšleně dívá na předložený obrázek kachnozobého dinosaura a souhlasně pokyvuje hlavou.
Rozpovídá se však teprve až po chvíli napjatého mlčení, provázeného balením nezbytné cigarety. Z jeho slov provázených štiplavým dýmem vyplývá, že o podobných stvořeních slyšel od lovců z pacifikovaného kmene Tikuna. Na vlastní oči však tajuplná monstra neviděl.
Příšery se však údajně nevyskytují na území Tikunů , ale až daleko jižněji - v lovištích obávaných Indiánů Javarů, tedy v místech, kde Jandiatuba pramení.
Tajuplní netvoři se prý potácivě pohybují po zadních nohách a jsou velmi vzácní. O jejich stravovacích návycích, ani o tom, zda jsou nebezpečné lidem však nevěděl zhola nic. Velmi hubený výsledek celé expedice mě velmi roztrpčil a tak naléhám na Davida, abychom pokračovali dál proti proudu.
O nové cestě za Indiány Javari však nechce majitel lodice, ani slyšet a já se mu vlastně vůbec nedivím. Javarové mají opravdu velice špatnou pověst a čas od času probleskne zpráva o smrti nějakého pracovníka FUNAI (kontroverzní brazilské organizace na ochranu Indiánů), který se vnikl do jejich lovišť.
Asi před čtyřmi lety byl dokonce při letecké kontrole rozsáhlé rezervace Javarů objeven zcela neznámý kmen. Z vyhodnocených snímku je zřejmé, že se vesnice skládá z šestnácti dlouhých domů. Pod záminkou etnografického studia této unikátní komunity nakonec došlo i ke kontaktu, díky němuž dnes víme, že se kmen jmenuje Tsohon-djapom.
Podle nejnovějších informací však v oblasti mezi řekami Jandiatuba a Jutai žijí ještě další dvě indiánské skupiny, které bělocha v životě neviděli.
V této souvislosti se mi vkrádá na mysl kacířská myšlenka. Když byla celá staletí přehlížena lidská komunita uprostřed neprozkoumané džungle, není alespoň teoreticky možné, že by tam mohla žít také velká, vědou doposud nepopsaná zvířata. Nejnovější zoologické objevy v pralesních oblastech naší Země nás o tom ostatně prakticky každý rok přesvědčují.
Vezměte si například takovou řeku Maués o které již byla řeč v souvislosti s proslaveným brazilským nápojem guaraná v kapitole o Manausu. Kosman maueský (Callithrix mauesi) byl poprvé spatřen v roce 1985, ale jako nový druh byl oficiálně popsán až v roce 1992. Je to opice vyzdobená pruhy jako zebra a se štětičkami na uších. Jak už vyplývá z druhového názvu, nalezl ji na řece Maués švýcarský primatolog Marco Schwartz.

Dalším nově objeveným brazilským primátem je Kotul Vanzoliniho (Saimira vanzolini), kterého objevil a popsal v roce 1985 primatolog Marcio Ayres ze saopaulského Národního institutu pro výzkum Amazonky v malé oblasti deštného pralesa mezi řekou Japurá a Amazonkou.
Nejnovější zoologickou senzací bylo objevení a popsání Lvíčka černolícího (Leontopithecus caissara) v roce 1990. Stalo se tak na ostrově Superagui ve státě Paraná, pouhých dvěstě padesát kilometrů od Největšího brazilského města Sao Paulo. Lvíček černolící je zřejmě nejméně rozšířeným primátem na světě – odhaduje se, že na ostrově Superagui žije populace čítající asi dvě stě jedinců.To jsou docela slušné argumenty ve prospěch existence nových species!
Nebuďte tedy tak skeptičtí k novým zoologickým objevům. Co když právě mezi Jandiatubou a Jutai, na tajemném území velkém jako Morava, vedle svých stále vitálních bratranců kajmanů - a viděl jsem jich během nočního návratu do Sao Paulo de Olivenca stovky - stále přežívají i poslední dinosauři na naší planetě? Mýtů a legend se kolem nich rojí opravdu spousta.

Přežívají v Amazonii předpotopní příšery?

Uznávám však, že objev přežívajícího dinosaura je něco zcela jiného než existence nějaké opice. Pokusme se být zcela střízlivé a položme si otázku, zde mohli vůbec lidé žít současně s dinosaury? Zcela jistě, vždyť ptáci jsou reálně žijící zástupci teropodních dinosaurů. Stále tomu nevěříte? Takže vězte, že uměle vytvořená třída ptáci správně patří do infrařádu Tetanurae, podskupiny Maniraptora a čeledi Archaeopterygidae, do níž patří i slavný Archaeopteryx, na něhož je dnes nahlíženo nikoliv již jako na „chybějící článek“ mezi dinosaury a ptáky, ale přímo jako na opeřeného dinosaura. Na otázku, zda lidé žili současně s dinosaury tak můžeme odpovědět směle – ano, ano, ano! Navíc existuje hodně důkazů o tom, že i velcí dinosauři byli součastníci člověka. Patří mezi ně například vylíčení behemóta v Bibli či zachované stopy dinosaurů křížící se ve stejné geologické vrstvě s lidskými nalezené ve Spojených státech či středoasijském Turkmenistánu, stejně jako skalní kresby, rytiny či sošky dinosaurů - pokud se ovšem nedomníváme, že již tehdy byli lidé schopni tyto tvory rekonstruovat podle kosterních pozůstatků.
Pokud jsou dinosauři tak staří, proč tedy jejich zkamenělé kosti tak často téměř trčí z půdy a neleží v nejspodnějších geologických vrstvách.?
Pozoruhodný podpůrným důkazem, že lidé a dinosauři žili ve stejné době jsou i zajímavé sošky z mexického Acambara zhotovené před dvěma tisíci let. Tyto artefakty představují lidi a předpotopní živočichy, ale i tvory naprosto neznámé. Mnoho vědců na základě teorie, že dinosauři údajně vyhynuli před desítkami miliony let a člověk je mnohem pozdějšího původu tyto figurky a destičky striktně odmítá.

Jde o podvrh? Nevypadá to tak.. Úlomky jedné figurky byly v sedmdesátých poslány do laboratoře Isotopes Inc. ve Westwoodu v New Jersey, aby určili jejich stáří radiokarbonovým datováním. Výsledek všechny překvapil: organická hmota byla stará asi 3 600 let s odchylkou jednoho století! To znamená, že předmět byl vyroben buď někdy kolem roku 1600 před naším letopočtem, nebo že nějaký zlomyslník, do některé figurek přidal velmi starou organickou hmotu.
Mimořádně zajímavá je také takzvaná „kamenná knihovna“ v peruánské Ice. Na zdejších oblých kamenech nejrůznějších velikostí jsou vyryty obrázky dinosaurů a jiných vyhynulých zvířat. Jeden z kamenů například zachycuje muže, kteří si dalekohledy prohlížejí dva stegosaury.
Obrázky těchto, zřejmě již dávno vyhynulých pancéřovaných dinosaurů, jsou dokonce vyryty i tak, že odpovídají nejnovějším výzkumům a jejich záda nesou jen jednu jedinou řadu kostěných desek místo dříve předpokládaných dvou! To je skutečně jen těžko uvěřitelné, stejně jako skutečnost, že se fosílie těchto fascinujících gigantů našly právě na americkém kontinentě!
I v tomto případě nejde o žádný novodobý podvrh. Laboratorní vyšetření prokázala na povrchu těchto kamenů tenkou oxidační vrstu, která rytiny překrývá, takže obrázky nemohly být vytvořeny později! Podle této oxidační vrstvy se jejich stáří odhaduje na několik tisíc let.
Vše nasvědčuje například tomu, že kostry předpotopních dinosaurů musely zkamenět velmi rychle a nikoliv pomalu, jak to učí darwinisté. Jak lze jinak interpretovat zkamenělé kostry dinosaurů, kteří jsou někdy zachovány ve svislé poloze? Zřejmě jen tak, že jejich mrtvoly stály v pozoru po milióny let a pak definitivně zkameněly!

V souvislosti s cestou po řece Jandiatubě, nemohu také nevzpomenout na asi sedm let starou událost, která se také odehrála v oblasti severozápadní Amazonie. V peruánské vesnici Nuevo Tacno vzdálené asi dvě stě kilometrů vzdušnou čarou od dolního toku Jandiatuby došlo k šokujícímu dramatu, dokládajícím, že přízračná monstra státní hranice neuznávají.
Vesničané prý viděli plaza, který byl čtyřicet metrů dlouhý, v průměru měl pět metrů a na své cestě vyvracel stromy, jako by to byly třísky.
Guvernér oblasti Jorge Chávez spolu s několika novináři přeletěl vrtulníkem nad oblastí, kde byl netvor údajně spatřen, a potvrdil, že v džungli je 300 metrů dlouhá a deset metrů široká stopa, kde byly vyvráceny stromy. Podle guvernérova prohlášení, nebyl ve vesnici ani jejím okolí žádný buldozer, který by takovou spoušť mohl napáchat.
Obludu údajně vidělo asi šest set obyvatel Nuevo Tacna, kteří přišli na fotbal. Jeden svědek řekl, že zápas měl právě začít, „když tu se země začala chvět, nebe potemnělo a začal foukat vítr, jako by se schylovalo k bouřce. A v tom se objevila příšera, která se podobala obrovskému hadu.“
Živočich černé barvy údajně po desítkách vyvracel stromy, které mu stály v cestě, a když se doplazil k Amazonce a ponořil se do ní, udělal obrovský vír, v němž se potopilo několik loděk. Netvor měl na hlavě dvě tykadla podobná sloním chobotům a uši o průměru jednoho metru.
Vyprávění vesničanů připomíná starou indiánskou legendu o „sachamamě“ – obrovském plazu, který žije v Amazonce a objevuje se jen zřídka. Podle legendy může „sachama“ spát pod hladinou největší řeky celá staletí, její oddechování pod vodou způsobuje ztroskotání lodí a je tak obrovská, že z jejího těla vyrůstají stromy.
Bombasticky vyšperkovaná zpráva o výskytu obludy, kterou přinesly téměř všechny světové deníky, na čas ovládla média, jež, alespoň v Evropě, právě prožívala okurkovou sezónu. Vyskytly se však i teorie, že jde jen o neumělé vysvětlení řádění tornáda.

O další amazonské příšeře jménem Massakrum, tentokrát z území Britské Guyany, píše již zmíněný dánský novinář Arne Falka-Ronne. „Všichni se bojí Massakruma, vodní nestvůry, která přebývá v bažinách. Když uslyší indiánské jméno nějakého člověka, změní svůj hlas v hlas obrovské žáby a volá toho, koho poznal jménem. Jeho volání nikdo neodolá, nešťastník se musí vrhnout do laguny a dát se sežrat. Massakrum však naštěstí nerozumí ani slovo anglicky. Kdo má anglické jméno, nemusí se bát, že ho příšera sežere.
Massakrum není nijak sympatický tvor. Původně to byl jeden Akavayo, který byl z kmene vyhnán. Důvod není známý, možná se to však stalo proto, že jeho tělo bylo místo kůže pokryto šupinami. A u Akavayů bylo zvykem odkládat nemocné a mrzáky do močálů, kde se o ně krokodýli a hadi brzy postarali. S Massakrumem naložili Indiáni stejně, ale on vyvázl – sice se napůl proměnil v ohavnou rybu, ale žije nadále v lagunách jako nestvůrný požírač lidí…“
Pokud si roli Massakruma nezahrál nějaký obrovský lidožravý kajman černý (Melanosuchus niger) - což je podle mého soudu dosti pravděpodobné - nezbývá než konstatovat, že je nejspíše výplodem špatného svědomí Akavayů předávaného z generace na generaci.

Také v půvabné brazilské knížce „Amazonia – 20 lendas e mitos“ od Mathiase Marina s původními kresbami Valderica Nascimenta se píše o mimořádně kuriózních amazonský příšerkách.
Má jít o mimořádně agresivní pralesní psy zvané „cochorrinho com pés de pato“, jejichž smečky prý čas od času ohrožují Indiány a amazonské osadníky. Všichni obyvatelé těchto severobrazilských končin z nich mají velký respekt, přestože jsou „cochorrinhové“ relativně malými tvory.
V případě, že krvežíznivá zvířata člověka napadnout, nezbývá mu prý nic jiného než vyšplhat na nejbližší strom, kam za ním skučící bestie toužící po jeho kůži nemohou. Až potud by se nejednalo o nic tak mimořádného, kdyby však tyto malé zuřivé příšerky neměly místo normálních tlapek rozpláclé kachní nohy s plovacími blánami!

Zpátky do Manausu

Uf!!! Už jsem se kryptozoologicky vybouřil a tak se můžeme vrátit na hladinu Jandiatuby, po které se s rachotem řítí loď Topa tudo s posádkou tvořenou mou maličkostí, Davidem a Pašolou. Cesta zpět po proudu by byla podstatně kratší, kdyby nebylo šílené rybářské vášně mých společníků. Jak už jsem napsal vyrazili jsme od Romualdovi chatrče se slušnou zásobou chcípajících ryb. To však těm dvěma nestačilo. Každou chvíli jsme zastavovali a Pašola balancující na zádi vrhal do kalných vod Jandiatuby svou síť. Jeden hod, jedne zátah a čistý výtěžek bych odhadl na deset kilogramů.
Čeští rybáři by asi jen „zelenali závistí jako hájové“ - což je okřídlený výrok, který do úst literárního hrdiny lorda Roxtona kdysi vložil sir Arthur Conan Doyle. Pekari zapáchal, ryby se mrskali a komáři bodali. To však zdaleka nebyl konec. Během dalšího přistání svedl David souboj se zuřivě se bránící aruanou (Osteoglossum bicirrhosum) a já už jsem začínal mít těch dvou pošuků dost.
Všude byli jenom ryby a aby toho nebylo málo, začali naši bárku bombardovat i ryby létající. Dostal jsem pořádnou facku do tváře i pecku do hlavy a začal jsem už tyhle šupinaté oploutvené hnusáky pomalu nenávidět. David si zřejmě povšiml mé vzrůstající zuřivosti a tak jsem zarejdovali do jednoho z přítoků Jandiatuby, který mimochodem rovněž není zaznamenán na oficiálně prodávaných mapách, a přistáli jsem u břehu.
Nevím jak je to možné, ale po komárech jako by se slehla zem. Pašola nalámal chrastí, David vykuchal několik velkých stříbřitých teter a už se nad praskajícím ohýnkem linula vůně pečínky. Musím říci, že jsem byl na vrcholu blaha, žádný řev motoru a ani pištění komárů nenarušovalo idylku pod hvězdnatou oblohou. Vůbec jsem se proto nerozčiloval, když oba fanatici opět vyjeli na vodu a začali lovit.

Tentokrát však už neměli tolik štěsti, většina úlovků byli piraně (Pygocentrus nattereri) a ty byly nemilosrdně zabity a hozeny přes palubu. Ještě chvíli tam ti dva šaškovali se sítěmi, ale pak všeho nechali, nalodili mně a pokračovali jsme v jízdě. Noc byla opět nádherná. Hvězdy se tetelily a do skřeků nočních ptáků a cvrčení hmyzu funěli růžové inie.Tancovali kolem nás v úzkých kruzích a nic si nedělai z řevu motoru. Občas některý z nich vypustil z hlubin vějíř bublinek, které pak nad hladinou praskaly. Jsou to vůbec šprýmaři tihle botos a já je mám moc rád.
Při další lovecké zastávce jsem baterkou posvítil na nedalekou bílou písčinu, jako odpověď se rozžali desítky lucerniček očí patřící desítkám kajmanů brýlových (Caiman crocodilus). Světýlka však rychle zhasla v rachotu dvoumetrových obrněných těl, která se vracela zpátky do vodního živlu.
Těsně před deltou Jandiatuby chrlící své vody do bezedné Solimoes jsem se potkali s několika malými rybáři, kteří ulovili obrovskou pirarúku (Arapaima gigas). Něco jiného je si o tomto rybím gigantu číst nebo ho vidět vycpaného a něco jiného je vidět ji na vlastní oči.

Byl jsem ohromen. Ryba byla podstatně větší než její sestřičky, které jsem pozoroval v akváriu přírodovědeckého muzea v Manausu. Kluci se smáli mému infantilnímu nadšení a na památku mi mačetou odsekli několik velkých šupin. Dnes už nemám ani jednu, protože jsem je všechny rozdal svému širokému příbuzenstvu. Jedinou vzpomínkou na tento zážitek je nekvalitní noční sekvence, kterou jsem natočil na poslední metry filmu a z posledních sil těžce zkoušené baterie, která po přepnutí na program night shot, v němž lze natáčet i za úplné tmy, se zavrčením zhasla jako doutnavka.
Vjíždíme na širokou hladinu Solimoes a Jandiatubu necháváme daleko za sebou. Opět jsou tu létající ryb a zase mi jedna vrazila pěkný pohlavek. Je dusno a já jsem poněkud apatický. Ještě ke všemu se, z ničeho nic, spustil silný liják, který nás promočil až na kost. Byl jsem moc rád, když jsem přistáli v Sao Paulo de Olivenca a já jsem se mohl odebrat do své smrduté komůrky. Dal jsem si pivo, opláchl bahno a rybinu v železném sudu, trochu se nervově zhroutil – bylo mi špatně, byl jsem sám a všechny hadry jsem měl mokré, abych po neklidném převalování usnul jako Baryn a spal a spal.
V hospodě už dávno nalévali a hosté hlučeli jako pralesní včely, ale já jsem pořád spinkal až do dvanácti hodin, kdy jsem vyběhl ze svého budoáru čilý jako rybička a veselý jako ptáček.

Nadšení mě však po chvíli poletování po rozpálených ulicích města přešlo a já jsem zcela nelogicky propadl těžké trudnomyslnosti. Chvíli jsem se jen tak potloukal, potom se však můj zrak začal vpíjet do rozsáhlého ostrova uprostřed Solimoes. Za mrzkých sto padesát korun jsem si najal Pašolu i s člunem a nechal jsem se na tomto lákavém kusu pevniny, která je vyznačena na každé slušné mapě Amazonie, vysadit. Mé zklamání však bylo veliké, i když jsem to přece jen měl předpokládat. Celý ostrov porostlý už jen zbytky sekundárního pralesa byl totiž rozparcelován na drobná políčka na nichž živoří neduživá kukuřice a obrovské zelené melouny.
Jediným kladem této přiblblé conquisty bylo natočení statných otrněných mravenců rodu Atta, kterak holí nějaký citrusovník a s kousky listů nad hlavou pak pochodují do mraveniště.
Po návratu z ostrova jsem už jen věnoval až do hluboké noci konzumaci studeného piva a teplých smažených ryb, které mi předložila Davidova choť. Byly to oni nešťastní tvorové, kteří uvízly v Pašolových sítích.
Druhý den dopoledne jsem strávil loučením s Davidem a Pašolou a balením svého skrovného inventáře a pak už jsem jenom čekal na příjezd lodi, která mě odveze zpátky do Manausu. Cesta po proudu trvá pouhé tři dny a stojí v přepočtu jenom něco kolem dvanácti stovek. Není divu, po proudu letí i plechové plavidlo jako šipka.

vas