Legendy amerických indiánů obsahují mnoho zajímavých příběhů o obrovských dravých ptácích
schopných lovit jeleny a jiná větší zvířata. Totemy kmenů často zdobí krásně umělecky
ztvárněné hlavy orlů. Jelikož nejsme s Robertem vědci a nemusíme mít strach ze zesměšnění za
své názory, uvádím zde k uvážení teorii o původním využití totemů v indiánských vesnicích
jako takových strašáků něčeho co napadalo lidská obydlí. //Robertova poznámka:Příliš
pravděpodobné mi to nepříjde, pokud by skutečně Thunderbird napadal vesnice, těžko by se
něčeho podobného zalekl. (Neplést s holuby)
//
Z tvora ze kterého měli a dodnes mají indiáni strach, který se postupem času změnil v božské
uctívání. Též archeologické památky Aztéků, Mayů a starověkého Egypta zobrazují obrovské ptáky
jež zcela zřetelně obsahují stejného tvora - teratornida. Vládce nebes všech dob
naší planety Země. Je velice pravděpodobné že tento kult má reálný základ a zobrazení vznikla
setkáním možná i pouze první generace uctívačů s tímto ptačím dravým obrem.
Dravci rodu teratornis, jejichž pozůstatky se nalezly v Kalifornii dosahovaly rozpětí křídel sedm metrů. Jejich stavba těla a tvar zobáku nenasvědčují tomu že by se živili mršinami, zcela jasně se jedná o lovce. Tito ptáci ovšem se svým rozpětím křídel nemohli žít a lovit v hustě zalesněné krajině. Dávali přednost otevřené travnaté prérii se silným stálým větrem, který jim usnadňoval let a který hlavně potřebovali pro odpoutání od země. Vědci vypočítali že primární letky jeho křídel byly přes 150 cm dlouhé a až 20 cm široké. Délku hlavy odhadli na 60 cm a její šířku na 15 cm.
Průměrná hmotnost dospělého jedince byla kolem 80 kg, ale zvláště vyspělí jedinci mohli vážit až dvojnásobek této váhy!!! Skupina těchto dravců vznikla v Jižní Americe a během čtvrtohor se rozšířila jako velice úspěšný druh i do Ameriky Severní. Pro Vaší představu uvedu rozměry a hmotnost andského kondora, ten má rozpětí 3,2 m a hmotnost 15 kg. Podle rozměrů Teratornise můžeme usuzovat, že musel být postrachem pro většinu zvířat a možná i pro člověka.
Největší z tohoto druhu ptáků byl nalezen ve vrchním miocénu Argentiny ve vrstvách starých kolem 6 milionů let. Patří do čeledi dravců a jeho jméno zní Argentavis magnificum - od hlavy k ocasu měřil 3,5 metru a ve stoje dosahoval výšky 1,8 m - což je dnes průměrná výška muže. Kdyby nebyly nalezeny jeho kosterní pozůstatky nikdy by věda nepřiznala možnost existence tak obrovského ptáka - dravce. Domněnku, že by poslední zbytky tohoto giganta mohly dodnes přežívat věda rezolutně odmítá.
Zdá se však, že vědci budou muset tento opatrný názor přehodnotit. Zprávy o spatření tohoto tvora přicházejí z oblastí západního pobřeží Kanady a Aljašky. Velice často se objevují i v Pensylvánii a to v oblasti odlehlých a zapomenutých končin Černého lesa. Váže se k němu spousta legend a vlastně je i dnes mýtus. Traduje se že je ho možné vidět pouze jednou ročně, za soumraku prvního podzimního dne, když se vynořuje z řeky proto aby si vykloval ve skále jeskyni pro zimní útulek. V roce 1940 a 1970 se vrátil ze země mrtvých pouze dvakrát. Na obloze St. Louis a jižního Illinois v té době vídávali ptáka velikosti malého letadla. Do jeskyní kde míval své hnízdo se domorodí indiáni nikdy neodvážili, bylo to jejich božstvo. Ale bílí výzkumníci tak učinili a jedno jeho údajné hnízdo prozkoumali. Jeskyně byla zcela na nepřístupném místě ve skále. Vnitřek byl tvořen z několika jeskyních prostor. Největší byla 10 metrů dlouhá. A v podlaze mnoho rozsedlin. Ty byly po okraj naplněny odpadem přírodních zbytků. Bylo zcela jisté že zde žilo nějaké velké, hladové zvíře. Mohl to být i orel. Při bližším prohledávání jeskyně našli 1,5 metru hlubokou skalní rozsedlinu plnou lidských kostí.
Indiánské kmeny se pravda zmiňují o lidožravosti tvora, ale mě tato zpráva připadá značně přitažená za vousy. Každý z nás měl možnost vidět orlí hnízdo, nikdo mě nedokáže vysvětlit z jakého důvodu by orel či jiný dravec třídil kosti dle druhu a ty lidské speciálně ukládal do rozsedliny. Zřejmě se jednalo o pionýra recyklace odpadu. Ale dost humoru překlady indiánských názvů zní třeba "Pták který požírá lidi - Piasa".
Nejsou to ale pouze indiánské legendy potvrzující existenci tohoto okřídleného dravého ptáka.
Zprávy o jeho spatření podávají lesní dělníci, strážci parků, farmáři či turisté. Jeho výskyt
je velice vzácný a pozorování se rovná zázraku.
V roce 1972 napadl tento dravec lovce zvěře Petra Swedleye. Byl veliký jako člověk s rozpětím
kolem pěti metrů.
Dravec se jako blesk snesl z nebe a zaťal mu své spáry do zad. Swedley měl s sebou psa a ten
se rozštěkal, tím na sebe upozornil ptákovu pozornost a lovci tak zachránil život. Jediným
trhnutím drápu rozpáral psovi břicho a vzápětí s ním uletěl.
Stejná obluda byla pravděpodobně zodpovědná za zmizení desetileté dívky z farmy nedaleko od
místu útoku. Skupina hledačů se vydala po jejích stopách ve sněhu až do míst kde stopy
skončili. Poslední stopy byly namačkány na jednom místě, jako by se děvče neustále otáčelo a
bránilo. Žádná další stopa odtud nevedla a dívka nebyla nikdy nalezena. Pozorování neznámého
ptačího obra trvají dodnes.
–Mistic JOE– nám zaslal k tomuto tématu pěkný článek.
Pteradoron z Rio Grande
Když tak na ten nadpis koukám, zní to skoro jako název nějakého slibného trháku. Lidé, kteří
ale o tomto drobečkovi podávají svědectví, by se na to koukali jinak. Mě je to ovšem naprosto
jedno a tak začnu své pojednání jako většina filmových trháků - nejdříve trochu nastíním konec.
Po dlouhá léta se sjíždějí ornitologové a milovníci opeřenců do tohoto malebného údolí, aby se
mohli kochat pohledy na ty nejrůznější druhy ptactva, které mohou na jednom místě spatřit. V
roce 1976 se stovky lovců vydali do této oblasti s nadějí, že spatří ptáka, kterého obyvatelé
z okolí nazývají Big Bird (prostě velký pták). Stalo se tak poté, co se dostaly na povrch
zprávy započínající stejného roku, kdy tento Big Bird - neplést s tím žlutým dlouhánem, který
miluje děti a sídlí v Sezamové ulici - terorizoval rezidence v údolí. To byl vlastně začátek.
Pět stop vysoký pták byl popsán jako "hrůzostrašný". Jeho křídla prý byla natolik
veliká, že je mohl obtočit kolem celého svého těla a měl velké, tmavě rudé oči na jakoby
gorilím šedivém obličejí. Byl holohlavý a vydával příšerné skřeky, které vycházely z 6 palců
(přibližně 13cm) dlouhého zobáku. Tom Waldon dosvědčil, že 2. ledna 1976 našel stopy blízko
svého domova v Harlingenu, které dozajista patřily tomuto přízraku. Měly 8 palců na délku a do
země byly vyšlápnuté skoro jeden palec hluboko.
Tři učitelé z San Antonia zase tvrdili, že Big Birda spatřili přímo ve městě 24. února, tedy o
více jak měsíc později. Tato trojice později poukázala na obrázek z knihy, který vyobrazoval
pteranodona a stála si za tím, že se tento druh dávno vymřelého létajícího plaza nejvíce
podobá tomu, co viděli. S tím se ovšem odborníci nehodlali ztotožnit a vydali zprávu, že se
spíše jedná o nějakého doposud neobjeveného kondora a nebo jabiru (středoamerický čáp s
obrovským rozpětím křídel a holou hlavou). Pozorování mají však jedno společné - tak jako se
pták náhle objeví, stejně rychle zmizí a čápa, který zabloudil, by si nejspíše všimlo více
lidí.
Jak to všechno začalo…
Za první pozorování Big Birda se považuje svědectví 11ti leté Tracey Lawson a její, tehdy 14ti
leté, sestřenice Jackie Davies. Prvního ledna 1976 si spolu hrály na dvorku u domu jejích
rodičů, když v tom spatřily v dálce necelých 100 metrů velkého ptáka, který se právě napájel
ze zavlažovacího kanálu. Tracey došla do domu pro dalekohled, aby si neobvyklého návštěvníka
mohla prohlédnout z blízka. Když se skrz něj podívala, zjistila, že si jí pták také se zájmem
prohlíží, nebo se alespoň dívá směrem k ní. To jí natolik vyděsilo, že obě děvčata zaběhly do
domu se schovat. Poté rodičům vyprávěly o skoro pět stop vysokém ptáku, ale ti jim samozřejmě
nevěřili.
8. ledna 1976 se Heral Brownsville podělil v raním vysílání místního rádia o tom, co mu
vyprávěl jeho známý Alverico Guajardo den předtím. Jeho vyprávění začalo slovy: Byl jsem
hrozně vystrašený. Mělo to křídla jako pták, ale pták to nebyl. To nebylo zvíře z tohoto
světa. Ta křídla byla obrovská, ale dokud jsem ho pozoroval, tak nevzlétl. Oči měl velké jako
stříbrňák a jeho kožnatý zobák byl tři nebo čtyři stopy dlouhý. Vydal nesnesitelný řev, ale
zobák se neotevřel. Jenom se mu vlnilo hrdlo.
Začala se rodit legenda, ale jak rostla, rostl s ní i strach místních obyvatel z tohoto
nezvaného návštěvníka. Pozorování přibývalo a další radio stanice se rozhodla přidat svou
trošku do mlýna, ale trochu jinak. Vyhlásila soutěž - 1000 dolarů tomu, kdo přinese
přesvědčivý důkaz v podobě fotografie, nebo snad dokonce celého ptáka. Johny Caroson pouze
žertoval o Big Birdu v Tonight Show, zatímco západoněmecký tisk věnoval v plátku Die Bild
Zeitung tomuto fenoménu celou titulní stranu (pro zvědavé vyšel 15. ledna 1976). Raul Ruiz a
Wally "The Taco Kid" Gonzales o něm natočili několik písní. Oficiálně se začalo
říkat, že hledání Big Birda je populárnější, než pozorování UFO.
Odměna 1000 dolarů se ovšem brzy poukázala jako poněkud nedostatečná a to po proslovu
strážníka Eda Dutche, který ostře vystoupil proti této soutěži. Denně máme na stanici
několik lovců, kteří s nadšením přinesou ptáka s rozpětím křídel deset stop a nezřídka se
stane, že se jedná o chráněný druh. Nejenže lovec okamžitě dostane pokutu 5000 dolarů, ale
také mi to přijde jako nesmyslné drancování naší krásné přírody.
Pozorování mezitím přicházela od lidí různého zaměstnání i vyznání a začali se mezi nimi
vyskytovat zprávy i policejních důstojníků. Arturo Padilla a Homero Galvan se nechali slyšet,
že ačkoliv jeli každý ve svém autě a trochu jiné lokalitě, spatřili na obloze ptáka s rozpětím
křídel minimálně 15 stop. Padilla k tomu dodal: To nebyl čáp ani pelikán. Hodněkrát jsem
byl na lovu různých ptáků, ale tohle jsem nikdy neviděl. Rozhodně jestli ho uvidím ještě
jednou, budu se ho snažit zastřelit!
Ptáka pozorovali rybáři, kteří se snažili ulovit si něco na zub. Televize vysílala stopy
tohoto ptáka dlouhé 9 až 12 palců. Jakmile jednoho z pozorovatelů napdlo pronést větu, že pták
je natolik velký, že by pro něj nebyl problém odnést malé dítě, většina rodičů propadla panice
a zakázalo dětem hrát si venku. Strach dosáhl maximálního bodu ve chvíli, kdy se strážníkům
přihlásil muž z Raymondville, že ho tento pták napadl. Z jakéhosi muže se vyklubal Armando
Girmaldo a popisoval situaci, při níž na zahradě svého domu náhle ucítil silný závan větru a
když se ohlédl, uviděl nad sebou Big Birda, který na něj nalétával. Girmaldovi sousedi
potvrdili, že uslyšeli nepříčetný křik a když Girmalda našli, válel se na zemi, máchal kolem
sebe rukama a měl potrhané tričko i bundu. Hnedka další, kdo měl být napaden, byl Francisco
Magallanez, jenže časem vyšlo najevo, že se mu nejspíš nic nestalo, protože v době, kdy mělo
dojí k danému incidentu se válel opilý na mol nedaleko svého domu a vyspával.
Pozorování ubývalo, hledání záhady vycházelo v niveč a přední Texaský ornitolog čím dál více
přesvědčoval obyvatele, že se dozajista jedná o zatoulaného jabiru. Dokládal to zprávou o tom,
že v roce 1973 byl tento čáp pozorován dokonce u Hustonu. Do toho se přidala další svědectví,
která naprosto pozbývala na důvěryhodnosti (jeden student dokonce tvrdil, že Big Bird zaútočil
na jeho auto, kousek se s ním vznesl a když zjistil, že to na něj bude asi přece jen velké
sousto, pustil ho zptáky na zem). Fenomén se pomalu vytratil a obyvatelé se vrátili k
normálnímu životu.
A jak to přibližně zkončilo? Skoro nijak. Poslední mě známé pozorování pochází z roku 1980 ze
Starr Country. 27 lidí tehdy vidělo, jak obrovský pták zabil krávu a následně z ní svým
zobákem vytrhával obrovské kusy masa. Jeho popis se tehdy nápadně podobal tomu, který podali
stovky lidí z okolí Rio Grande…
Links:
Quetzalcoatlus: Dragon of the Clouds
Weird Predators Petting Zoo Entrance
Enigma: More Bizarre Creatures
ParaScope: Something Strange is Happening!
Starý egyptský reliéf. Na Středním a Dálném východě byl tvor zván Ruh, nebo Homa.
Porovnání velikosti teratorna s člověkem.
Prostor údajného pozorování dravce rodu Teratornis.
Vážení čtenáři, mnoho lidí sdílí názor, že draví ptáci nezaútočí na větší tvory. Není to
pravda - zaútočí a to dost drsně. Budu Vám vyprávět příběh, který se stal mé osobě za
přítomnosti svědka v Lázních Bohdaneč, datováno létem 2002.
Sedíme s kolegou v chatě a povídáme si. Najednou slyším, jak můj vlčák jménem Santa skáče na
zavřené dveře chaty a zoufale vyje doprovázen pískotem dravce. Běžíme s kamarádem otevřít a
stáváme se svědky neuvěřitelné skutečnosti. Tři dravé poštolky napadly mého psa a hromadně na
něj útočí.
Teď asi hodně naštvu ochránce přírody, ale byla to nezbytnost a asi jediná záchrana
psa. U dveří chaty stáli opřeny pracovní nástroje - lopata a koště. Oba jsme popadli tyto
nástroje a začali odrážet útoky dravců na psa, který jak to bylo možné nalezl úkryt…
Ale poštolky zaútočily potom na nás. Zalezli jsme do chaty a až do rána zněl křik těchto ptáků
v blízkém okolí. V dalších dnech jsme zjistili, že mají svůj strom vzdálen cirka 200 metrů od
nás a dodnes nedošlo k žádným problémům. Umíte si představit situaci že by na planině před
chatou bylo třeba tříleté dítě? Asi by to velice špatně dopadlo, nemyslím tím že by dítě
odnesly, ale určitě by došlo k vážnému zranění. Nevěřili by jste jak těžké je bránit se
náletům těchto ptáků. A jak dokáží útočit. Při útocích, které jsem pozoroval, mě zarážel fakt
jejich snahy útočit na hlavu psa.
Tento příběh je skutečný a jeho věrohodnost jsem schopen dokázat výpovědí svědků, neb i jiní
sousedé pozorovali nezvyklou situaci z blízkých chat. A dodnes se o tom vypráví. Nevím co
bylo příčinou tak agresivního chování ptáků a nedokážu si útok vysvětlit. Místní vesničan
tvrdí, že kdybychom nezasáhli, ptáci by Santu uštvaly, prý takto dokáží zabít i srnce. Nevím
zda je to možné…
