Další vodní příšery



Vážení přátelé, zalovil jsem opět v kalných vodách svého archivu (resp. ve starých konceptech na mé poněkud pokleslé knihy) a vytáhl jsem za „krk“ další vodní příšery.

Maipolina s obrovským kly

Výmoly břehů řeky Maroni v jihoamerické Guyaně prý údajně obývá třímetrová děsivá nestvůra jménem maipolina. Dravý netvor vypadá, jako kdyby ho někdo poskládal z několika druhů známých zvířat. Má prý svěšené uši, velké oči, tělo porostlé krátkou hnědou srstí a ocas se střapcem jako kráva. Nejpozoruhodnější na tomto „přírodním úkazu“ jsou však obrovské kly, které mu trčí z tlamy.

Je pravda, že v této oblasti žijí až dva metry dlouhé vydry brazilské, které jsou-li poraněny mohou dokonce ohrozit i život člověka. Stále vzácnější vydry jsou však obyvatelů většinou dobře známy a co je nejdůležitější - netrčí jim z tlamy děsivě vypadající zuby.

Pusťme se teď do nezávazných spekulací, o co by se teoreticky mohlo jednat. Pokud vyloučíme zatoulaného mrože /Odobenus rosmarus/, který se v oblasti mohl nějakým omylem objevit a položit tak základy legendě o maipolině, tak mě napadají v podstatě už jen dva kandidáti an tuto vodní příšeru. Prvním by mohl být neznámý druh „zubaté obří vydry“ a druhým nějaký přežívající zástupce takzvaných šavlozubých tygrů, kteří se kdysi v Jižní Americe hojně vyskytovali.

Největší šavlozubí tygři rodu Smilodon, kteří však s tygry kromě nevhodného názvu nemají prakticky nic společného, dosahovali zhruba velikosti dnešního lva. /Šavlozubí tygři mimochodem kdysi žili i na našem území. Nejslavnějším se stal nález profesora Woldřicha z roku 1910 na Stráské skále u Brna/.

Svrchní špičáky těchto šelem měly tvar obrovské dlouhé dýky. Paleontologové si dlouho lámali hlavu, jak s tímto nepohodlným nářadím mohli vlastně efektivně lovit. Teprve relativně nedávné anatomické studie dokázaly, že na rozdíl od dnešních velkých koček mohli svou tlamu doširoka rozevřít. Je velmi pozoruhodné, jakým způsobem šavlozubí tygři lovili. Kořist totiž nezakusovali jako jiné kočkovité šelmy, ale za podpory mohutného šíjového svalstva zabořovali do své oběti šavlozubé špičáky a jedním trhnutím hlavy jí rozpárali hrdlo nebo břicho.

Jiným zvířetem podobným maipolině je rovněž zubatá vodní nestvůra zvaná yauguru pocházející také z břehů paraguayských řek. Na rozdíl od hnědě zbarvené maipoliny má však nádhernou hustou žlutou srst.

Když už se na těchto místech dopouštím takových krkolomných spekulací, nemohu si nevzpomenout na další pozoruhodné zvíře, které kdysi obývalo Jižní Ameriku. Jde o metr a půl dlouhého šavlozubého vačnatce Thylacosmilus atrox, který měl rovněž extrémně prodloužené špičáky. Tyto své „zakřivené dýky“ měl dokonce před otupením chráněny jakýmisi kostěnými pouzdry. Z paleontologických nálezů zatím není patrné, jestli měl zatažitelné nebo nezatažitelné drápy.

Bylo by jistě úžasné, kdyby tak zajímavý dravec přežil situaci po globální potopě a stále lovil na málo prozkoumaných místech naší země. Třeba ho civilizační tlaky a dokonalejší šelmy, jako jsou například jaguáři, přinutily k částečné adaptaci na vodní prostředí. /Nikoliv však ve smyslu evolučním, že by jim třeba narostly ploutve, jak se například domnívá Bernard Heuvelmans/.

Anebo se možná Thylacosmilus ve své době živil částečně rybami, jako například dnešní američtí medvědi grizzly a dnes je nucen této schopnosti využívat v míře daleko vyšší. To jsou však jen opravdu čiré hypotézy. S největší pravděpodobností půjde jak v případě šavlozubé příšery maipoliny, tak i její žluté sestřenice yauguru pouze o domorodé mýty založené právě jen na pozorování vyder a patřičně „dobarvené“ vlastním strachem.

Dravý „kůň“ prý žere domorodce

Domorodci žijící u jihoafrické řeky Mzintlava hovoří o dvacetimetrovém dravci s hlavou koně tělem gigantického krokodýla, který už sežral mnoho lidí. Na zabití netvora byl dokonce na pokyn ministra zemědělství Ezra Sigwella vyslán vojenský oddíl, který se však vrátil s nepořízenou. Nicméně velitel tohoto oddílu tvrdil, že na břehu našli stopy po zápase s velkým vodním netvorem.

Možná by se mohlo jednat o obrovského dravého ještěra mosasaura.
Jiným a docela prostým vysvětlením by mohl být obrovský exemplář krokodýla nilského/Crocodylus niloticus/, který se občas stává obávaným lidožroutem. Ten však, pravda nemá tu správnou koňskou hlavu.

Obluda asi nemá ráda komunisty

Noviny Peking Evening news přinesly v roce 1980 podivnou zprávu o tibetském jezeře Wembo v němž má údajně žít netvor s velkou hlavou na dlouhém krku a tělem jako dům. Jezero je poměrně rozlehlé i hluboké a navíc oplývá značným bohatstvím ryb.

Zdejší netvor je údajně velmi zákeřný, což dokazuje útok na jaka, který patřil oblastnímu tajemníkovi komunistické strany Číny. Nebohé zvíře se prý páslo na břehu jezera a pak záhadně zmizelo. Nicméně stopy dokazovaly, že bylo odvlečeno nějakým silným netvorem do jezera a tam bylo pravděpodobně sežráno.

Antikomunisticky smýšlející příšera však ztrátila veškeré sympatie liberálů a konzervativců ve chvíli, kdy během veslování po jezeře zmizel rolník. Místní obyvatelé jsou údajně přesvědčeni, že ho příšera stáhla pod vodu.

„Plesiosaurus“ z jezera Storjoson

Na začátku devadesátých let šokoval dělníky pracující na stavbě mostu přes jedno z ramen švédského jezera Storjoson, podivný tvor, který se prý podobal plesiosaurovi. Netvor odpočíval na malém ostrůvku Froson. /Tento kousek pevniny je pověstný svým velkým runovým kamenem, na němž je vyobrazen jakýsi dlouhý had požírající svůj vlastní ocas./
Ještě týž den hlásila pozorování velkého dlouhokrkého plaza i skupina studentů procházející se po břehu jezera.

Historie podivného monstra ze Storjson je velmi dlouhá. První písemná zmínka pochází z roku 1635, kdy kněz Petersen zaznamenal pověst o příšeře s hadovitým krkem a psí hlavou, která budila děs poblíž nám již známého ostrůvku Froson.

Storjosonská příšera má velice nepříjemné zkušenosti s veřejnými činiteli. Například v roce 1893 na ni uspořádal lov poslanec Bromeé, když ji zahlédl jak se válí na mělčině jezera. Společně s několika dělníky skočil do loďky a snažil se netvora dohonit, aby ho mohl zastřelit. Ani silní veslaři však neměli proti vodnímu monstru šanci. Vyplašená obluda elegantně doplavala doprostřed jezera a pak vklouzla pod jeho hladinu.

Bromeé pak pod přísahou v parlamentu uvedl, že netvor měl mohutné šedé tělo a několik párů ploutví. Tuto výpověď ostatně potvrdilo i několik očitých svědků.

O rok později na obludu vyšlápl i sám švédský král Oskar II., který nechal po jezeře rozmístit smrtící pasti. Při jejich kontrole byly na jednom ze sklapnutých želez zjištěny stopy krve a velké šupiny.

Zprávy o vodní nestvůře ze Storjson přicházejí dál a dál. Nemine snad rok, aby o sobě jezerní příšera nedala vědět.
V roce 1973 byl dokonce popsán útok na jistého porybného, jemuž dlouhokrký netvor potopil člun. Abychom však byli spravedliví, musíme ještě uvést, že se tak stalo v sebeobraně, neboť porybný obludu těsně před tím uhodil pádlem.
V roce 1983 byla dokonce nestvůra nafilmována mladičkou Karin Johnssonovu. Záběr ukazuje nějakého velkého živočicha vlnícího se v jezeře. Jak už to však u podobných záznamů bývá, film je celý rozstřesený a značně neostrý.

Konec velblouda s hadí hlavou

K dramatickému rozluštění jedné „plesiosauří záhady“ došlo v tehdejším Sovětském svazu. Tato zpráva je velmi často citována nejen v nejrůznějších kryprozoologických publikacích.

Dejme však opět slovo publicistovi Alexandru Kondratovovi, který tuto událost snad nejvíce zpopularizoval: „Poměrně nedávno /tj. v osmdesátých letech minulého století-pozn. V. A. S./ odhalil A. Pečerskij z kazašské vesnice Merke za pomoci mladých přírodovědců tajemství jezera Kol-kol. V tom žil podle vyprávění starců podivný tvor podobající se jednohrbému velbloudovi a hadí hlavou a dlouhou šíjí, vydávající občas mlaskavé zvuky. Když A. Pečerskij navštívil poprvé jezero se svým synem, všimli si ptáků, kteří poplašeně vzlétli nad jezero, i když jeho vody byly naprosto klidné.“

Dále už Kondratov cituje samotného hlavního hrdinu Pečerského: „Ale najednou se klidná hladina jezera zčeřila,“ vypráví A. Pečerskij. „Pod vodu se zcela jasně rýsovaly záhyby ohromného hadovitého těla dlouhého přibližně patnáct metrů. Vydrápal jsem se na srázný břeh pro zbraň. O hadovité vlnění se rozbíjely drobné vlnky. Tak to trvalo několik minut a já jsem byl přesvědčen, že se z vody musí každou chvíli vynořit hlava nestvůry. Ale po několika minutách se „had“ začal potápět. Ještě okamžik - a zmizel úplně, Teprve tehdy jsme si vzpomněli na fotoaparát a kameru. Cožpak v jezeře opravdu žije nějaký neznámý tvor?“

„Zpráva A. Pečerského se objevila v tisku,“ píše Alexandr Kondratov. „K jezeru vydala výprava mladých přírodovědců vybavená zařízením, která jim umožňovala pozorovat jezero nejen ve dne, ale i za měsíčních nocí. Ukázalo se, že zdrojem historek o hadovi, který občas vydává hlasité zvuky a je schopen pohltit lidi a zvířata, je přírodní jev, mohutný vodní vír, schopný vtáhnout pod vodu člověka, zvíře i oblaka,“ dodává Kondratov.

„Jednou se z průsmyku přivalila oslnivě bílá mračna. Byla to sněhová oblaka, která právě vytřásla nad horami hojnou nadílku sněhu, a na nás z nich padal prudký chadný déšť,“ vypráví A. Pečerskij. „Teplé jezero zahalila mlha. Od severu k jihu nad ním táhla mohutná bílá mračna. Když dosáhla k strmému břehu, protáhla se jejich přední část, vytvořila dlouhou šíji, jejíž konec, který se dostal do menšího sedla zmohutněl v hlavu nestvůry. Dokonce i při denním osvětlení a přesto, že nám jezero odhalilo svá tajemství, vypadala oblačná příšera tak hrozivě, že jsem při jejím přiblížení uskočil. Živě jsem si představil, co asi museli cítit naši předkové ve chvíli, kdy bylo zjevení příšery ještě provázeno hlasitými a záludnými zvuky…“

Turečtí politici viděli monstrum

Turecké jezero Van bylo kdysi jen modrou plochou na mapě Turecka. Od devadesátých let je však největší přírodní nádrž země půlměsíce v zorném úhlu lovců oblud. V roce 1995 zde totiž dva prominentí turečtí politici - jmenovitě poslanec Zeki Ergenzen a zastupující guvernér provincie Van Bestami Alkan - viděli podivného sedmimetrového netvora, která se údajně velmi podobala plesiosaurovi či dokonce dinosaurovi.

Netvor prý má podivné výběžky na těle a rohatou hlavu. Otázkou však zůstává jestli si příslušníci turecké politické scény předtím nezakouřili z vodní dýmky jinou drogu než jen obyčejný tabák.

Jiného netvora prý hostí i nedaleké jezero Ercek, kde zase straší obluda s koňským tělem a hlavou.

Netvor sledoval policejního důstojníka

Naga - tak říkají domorodci obývající malajský stát Pahang podivným dlouhokrkým netvorům, kteří se vyskytují ve zdejších jezerech Tasek Bera a Tasek Chini.

Podle zakladatele kryptozoologie Bernarda Heuvelmanse by mohlo jít o sauropodní dinosaury. Pokud jde o reálné tvory, dalo by se podle mého názoru daleko spíše uvažovat o plesiosaurech. Sami domorodci, kteří netvory údajně pozorovali, ostatně potvrzují, že nikdy neviděli jejich nohy.

Tváří v tvář se s obludou údajně setkal jistý důstojník malajské policie během koupele v Tasek Bera, když se jen pár metrů od něj vynořila malá hlava na dlouhém krku. Obluda si muže chvíli prohlížela a pak se opět ponořila do hlubin. Důstojník tvrdí, že její krk byl dlouhý kolem čtyř metrů.

Jedním z možných vysvětlení fenoménu malajské nagy může být i obrovský plovoucí exemplář nejdelšího hada na světě krajty mřížkované /Python reticulatus/, která dosahuje až desetimetrové délky.

Jinou alternativou by mohla být i obrovská hadovitá ryba neznámého druhu, která se občas objeví na hladině. V tomto smyslu hovoří o Naze i Kadazanové z Bornea, kteří ji popisují jako obrovskou nestvůru s rybí hlavou.

Hadovitá obluda z jezera Seljord

V roce 1998 přinesl světový tisk zprávu o jedenáctičlenné expedici, která se vydala na norské jezero Seljord, aby přinesla důkazy o existenci prapodivné příšery.

Do čela týmu se postavil švédský novinář a starý pátrač po norské vodní příšeře Jan Sundberg. I když výpravě pomáhala i miniponorka s citlivými kamerami, konkrétní důkazy, které by vrhly světlo na netvora z temných hlubin, expedice veřejnosti nakonec nepředložila.

Vůbec první zpráva o existenci jezerní obludy se datuje do roku 1750. Tehdy byl jistý Gunleik Andersson-Verpe z městečka Boe ležícího nedaleko Seljordu napaden „mořským koněm, “ když vesloval po hladině.

V roce 1880 zase Bjorn Borge a jeho matka Gunhilda údajně zabili „podivně vyhlížejícího“ ještěra, když prali prádlo na břehu jezera.
V devatenáctém století se popis vzhledu této bájné příšery pohyboval od černé kreatury podobné kmenu s několika hrby a úhořovitou hlavou až k příšeře s koňskou hlavou a tělem krokodýlího tvaru. Další zprávy hovoří o hadovitém tvorovi se dvěma rohy na temeni hlavy.

Rozostřené vidozáznamy v letech 1988 a 1993 ukazují několik hrbů nad hladinou uprostřed jezera, ale stejně tak mohlo jít o vlny.
Podle legendy přišlo několik monster do jezera obklopeného zalesněnými horami po souši. Až v jezeře dorostly tyto kreatury obrovských velikostí.
Sundberg se ale k údajům, podle nichž tyto bytosti dosahovaly více než padesátimetrové délky staví skepticky. Jak říká, jezero, které se rozkládá na ploše čtrnáct krát dva kilometry, by takové kolosy nemohlo uživit.
Lidé hovořili o obrovských rozměrech těchto zvířat, které se pohybovaly od třiceti do padesáti metrů délky. Ale buďme realističtí a položme si otázku, jak by se mohla rodinka takových zvířat vměstnant do tak malého jezera, jako je Seljord, upozorňuje Sundberg. Podle jeho mínění by ale situace byla jiná, kdyby šlo o zvířata velká jeden až sedm metrů. Délku padesáti metrů Sundberg připouští jen v případě, že by šlo o skutečného hada s tenkým tělem.

Skeptické připomínky některých kritiků, podle nichž údajná příšera neexistuje, ale dá se celkem přirozeně vysvětlit pohybem plovoucích skupin losů, bobrů či vyder, Sundberg rezolutně odmítl. Podle něj se jezerní obluda „nepodobá žádnému známému živočišnému druhu a má vlastnosti, které zatím nebyly jinde zaznamenány, jako například plavby vysokou rychlostí po hladině a vertikální pohyb nahoru a dolů.“ /S lítostí musím pana Sunberga „poopravit“. Způsob pohybu, který popisuje totiž není typický pro žádného plaza, ale jen pro vodní savce jako jsou například tuleni, kteří často obývají i uzavřená jezera severní polokoule jako je např. Bajkalské, Kaspické, Ladoga atd. Z plesiosaura či obřího hada se tak nakonec, k rozladění lovců oblud, možná vyklube obyčejný ploutvonožec. – pozn. V. A. S./

Nejpravděpodobnějším vysvětlením, proč se o jezeře Seljord stále mluví, však bude, stejně jako v případě Loch Nessu, zřejmě jen rozvoj turistického ruchu, i když to Sundberg vehementně popírá.
Není jistě bez zajímavosti, že jeho úspěšnou expedici finančně podpořila i místní okresní rada a také zdejší podnikatelé.
V roce 1986 byl dokonce změněn znak, do kterého se dostala jezerní obluda, tentokrát ovšem v podobě vodního hada.

Teggie konkuruje své sestřenici

Bratři Paul a Andrew Delaynovi z Londýna se mohou pochlubit zcela nevšedním zážitkem. V roce 1995 totiž údajně pozorovali netvora připomínajícího plesiosaura ve waleském jezeře Bala.
Obluda známá místnímu obyvatelstvu jako Teggie prý zvedla graciézně hlavu na labutím krku do třímetrové výše a shlédla na šokované bratry.

Ne všechny zprávy však hovoří o Teggie jako dlouhokrkém tvorovi. Jiní svědkové ji popisují například jako tuleně s vypoulenýma očima a bývalý správce jezera Dewi Bowen dokonce hovořil o tvoru připomínajícího krokodýla.
Ať je tomu jak chce i Teggie má již slušnou publicitu. V roce 1995 zde dokonce filmoval japonský televizní štáb, který však kromě klidné hladiny jezera nic nenatočil.

Morag chce také svůj díl slávy

Časopis New Scientist zveřejnil v roce 1970 optimistickou zprávu ze skotského jezera Loch Morar, nicméně si neodpustil značně pesimistickou doušku. Posuďte ostatně sami:
„Za časného letního rána roku 1970 slyšeli rybáři, kteří trávili časné ranní hodiny s udicemi, hladitý křik a klení,“ píše časopis. „Na klidné hladině se houpala rybářská loďka a kolem ní se tvořily velké kruhy. Křičel majitel loďky . Nějaký neobvyklý tvor se vynořil poblíž, div loďku nepřevrátil, vylekal rybáře a schoval se v hlubině… Tak začaly spekulace kolem nově objeveného monstra, pokřtěného zvučně na Morag.

Zklamáni bezvýsledným hlídkováním na hlučném, klaném a na plankton chudém jezeře Loch Ness vrhli se nadšenci s novou nadějí do honby za přízrakem Moraga z jezera Loch Morar, “ konstatuje New Scientist jedovatě.
Nicméně i Morag má celkem slušný životopis, i když s pověstnou Nessií se pochopitelně srovnávat nemůže. První značně mlhavý popis můžeme dohledat v roce 1887. Na ostré denní světlo však nestvůra vyplula až v roce 1948, kdy jejích pět hrbů viděla přeplněná loďka turistů. Roku 1969 zpozoroval místní rybář, že na něho z vody civí šestimetrová „ještěrka.

Pečlivý, i když v otázkách zoologie poněkud zmatený, publicista Alexandr Kondratov shromáždil i o Moragovi řadu zajímavých informací, převzatých z novinových rešerší:
16. dubna roku 1969 se setkali dva pasažéři motorového člunu, Duncan Mac Donel a William Simpson, za mlhavého teplého rána s ohromným hrbatým tvorem s „hrubou hnědou kůží a hlavou plaza“. Podle výpovědi obou pasažérů připlaval živočich k loďce a udeřil do ní. Tehdy začal Mac Donell odhánět Moraga veslem. Veslo se však zlomilo a tak Simpson nabil pušku a vystřelil. Příšera se schovala pod vodu.

Moraga, tvora s hlavou „podobnou hlavě úhoře či hada“ viděli různí lidé – rybáři, školáci, vědci. V září roku 1970 plul večer po jezeře v loďce pracovník Edinburské univerzity Charles Fisborn s přítelem. Najednou spatřili „tři velké hrbům podobné předměty“ pohybující se po jezeře rychlostí dvanácti až patnácti uzlů za hodinu. Fishborn a jeho přítel rychle přistáli u břehu, protože se vodní příšery polekali. Další svědek, loďkař MacDonald Robertson, popisuje Moraga, jako živočicha „o rozměrech dospělého slona.“

Ačkoliv výzkumníci jezera Morar příležitostně umísťovali u jezera kamery, nikdy nic nezachytili.
I když se Moragovi nedostalo tak velké popularity, jako Nesii, i o něm vyšla řada článků a publikací z nichž nejvýznamnější je patrně kniha Elizabeth Montgomery Cambellové a Davida Solomana s názvem „The Search for Morag“ z roku 1973, v níž se zasazují nejen o jeho výzkum, ale i zákonnou ochranu.

Podle různých teorií může být Morag stejně jako Nessie bezobratlý živočich, tuleň, žralok, plesiosaurus nebo neživý předmět, jako třeba kláda nebo shluk vegetace.

Irští netvoři stojí ve stínu

Vodní nestvůře s prapodivným jménem Piast se někdy také říká koňský úhoř pro podobnost její hlavy s lebkou koně. I když má tato obluda některé společné znaky s Nessií, přece jen zůstává, byť trochu nespravedlivě v jejím stínu.

Pozorovatelé tvrdí, že obojživelné příšery obývající irská jezera, mají kromě toho nápadně velké oči a rybí ocas. Zprávy o nich pocházejí již z desátého století a neustávají ani v současnosti. K nejzajímavějšímu pozorováním došlo v roce 1960, kdy nestvůru na irském jezeře Lough Ree viděli tři rybařící kněží z Dublinu. Netvor prý měl hlavu na dlouhém krku a hrb /tedy opět jakési „plesiosauří atributy“/. Fascinující podívaná trvala několik minut.

Pokud si pozorovatelé trochu nepřihnuli whisky - irská je stejně kvalitní jako skotská - nebo netrpěli kolektivní halucinací, je to pro „lovce oblud“ úžasná informace a to tím spíše, že podobných svědectví z irských jezer existuje opravdu velké množství.

Ostrá střelba v deltě Nigeru

Doktor Thomas Hardie Dalrymple, s nímž jsem se již setkali při vyprávění o gambijské dlouhokrké příšeře ninkenace, měl ještě jeden pozoruhodný zážitek, který se odehrál někdy v třicátých letech minulého století.

„Když jsem se vracel dozorčí lodí do Nigérie, vyprávěl mi důstojník námořní pěchoty, že když kontroloval jízdní dráhy v deltě Nigeru, upozornila ho posádky na obrovského mořského hada,“ píše Dalrymple.
„Vystřelil na něj z pušky, byl však mimo dostřel. Stvoření ale muselo zaslechnout ránu, protože se náhle vztyčilo, obrátilo hlavu a prudce vyrazilo k ostrůvku v mangrovové bažině. Slunce zapadalo a bylo příliš šero na to, aby si mohl být naprosto jistý, ale domníval se, že zvíře, jež se vymrštilo z vody a zmizelo v kořenovníkovém porostu bylo dlouhé devět až dvanáct metrů a podobné dinosaurovi.“

Toto líčení je jistě strhující, ale nemohu si odpustit drobnou poznámku. Pokud je výše uvedené vyprávění pravdivé, pak si rozhodně dovolím překvalifikovat záhadného netvora z dlouhokrkého dinosaura na plesiosaura, stejně jako v případě tajemné ninkenanky z Gambie.

Monstrum z Memphremagogu

První zpráva o dlouhokrké nestvůře z jezera Memphemagogu na americko-kanadském pomezí, která se podle popisu velmi podobá plesiosaurovi, pochází už z roku 1850.
Záhadný netvor je podle nejrůznějších svědeckých výpovědí asi pět metrů dlouhý a má tmavě zelenou barvu. Zdejší Indiáni tvrdili, že ze břehu často sledovali pohyb obludy po hladině. Její hlava na dlouhém krku byla vždy vysoko vztyčená a razila si cestu vlnami.

Je však potřeba říci, že někdy jsou svědkové, přísahající, že viděli dlouhokrké monstrum, obětí docela obyčejné fata morgány.
Takový jev může nastat například na vodní ploše na hranici teplého a studeného vzduchu. Sluneční paprsek se zde jakoby zakřivuje a lidské oko pak vnímá realitu poněkud jinak. Plochý předmět pohupující se na hladině získává v očích pozorovatele zcela jinou dimenzi - opticky se prodlouží a člověk pak má pocit, že něco velkého vystrkuje svůj krk z vody. Je pravděpodobné, že se podobným způsobem „narodilo“ hodně jezerních monster. A není vyloučeno, že možná drtivá většina z nich.

Rocky si údajně rád pospí

Především v období od roku 1850 do roku 1920 byl v jezeře Rock Lake v americkém státě Wisconsinu pozorován netvor, jehož rozměry jsou srovnatelné se slavnější skotskou Nessií. Všichni svědkové vypovídají v podstatě stejně: Netvor je velký nejméně jako slon, tmavohnědý, s koňským krkem a hlavou.

Seriózní obchodník Joseph Davis prožil na březích Rock Lake dlouhá léta o setkání s vodní příšerou říká: „Když mi bylo patnáct let - psal se čevence 1943 - projížděl jsem se na malém motorovém člunu po jezeře. Doplul jsem doprostřed vodní hladiny a chystal jsem se nahodit udice, když tu můj člun rozhoupaly nečekané silné vlny. Bez hnutí jsem zíral do vody a uviděl jsem, jak se z hlubiny vynořuje cosi nesmírně velikého. Ať to bylo cokoli, velmi rychle se to zezdola přibližovala ke člunu.“
Davisova zvědavost, která převážila nad pochopitelným strachem, však byla nakonec odměněna úžasnou podívanou, když se nad hladinou objevila obrovská hnědočervená nestvůra. Záhadný netvor se znovu ponořil do hlubina až za celou minutu, takže měl šokovaný Davis možnost si ho dokonale prohlédnout.

Badatel Davis Hatcher-Childress je přesvědčen, že v Rock Lane žije podobné zvíře jako Nessie: „Zdá se, že Rocky, jak místní obyvatelé netvora pojmenovali, se dokáže velmi rychle a hluboko potopit. Pravděpodobně upadá v zimních měsících na dně jezera do jakéhosi zimního spánku.“

Podivný chan z Guanajuata

Mexický stát Guanajuato se kromě nesporných přírodních krás může pochlubit i sopečnými jezery, která musí zrychlit tep každému správnému lovci oblud.
Podle vytrvalých pověstí z dob Aztéků se totiž v jedné z těchto malých vodní nádrží jménem La Alberca objevují podivní netvoři, kterým lidé říkají chanové a čas od času jim přinášejí oběti a dárky.

Zájemci o lov na chana to budou mít docela příjemné, protože okolí dostupných jezírek vypadá na snímcích docela hezky. Podle některých názorů mohou být tyto vodní nádržky spojeny jakýmsi podvodním tunelem.
Legenda praví, že se chanové s mohutným tělem a labují šíjí na hladině objevují pouze v noci a jen za výjimečných okolností je lze zahlédnout i ve dne. V roce 1958, kdy v této sopečné oblasti došlo k zemětřesení, byl jeden vyděšený chan, který vyplul na hladinu ozářenou slunce dokonce vyfotografován místním rolníkem. Na rozmazaném snímku je vidět dlouhý krk, malou hlavu a hrb příšery.

Když jsem si však prohlížel na internetu fotografie údajného monstra , které byly pořízeny jednou z mnoha pozdějších expedic, působily na mě docela půvabným dojmem.
Na jednom ze snímků je neumělá plastika dlouhokrkého sauropodního dinosaura vystupujícího z jezera a na jiném leží jakýsi obří stín v nádrži velké jen pár desítek metrů čtverečních.

Američan Champ se představuje

Dalším typickým americkým zástupcem dlouhokrkých vodních příšer je netvor z jezera Champlain na pomezí Spojených států a Kanady, kterému místní obyvatelé familiérně přezdívají Champ. Vzhledem k velkému množství pozorování se nestvůra dnes dokonce těší zákonné ochraně, kterou před časem odhlasovali poslanci států New York a Vermont.

Nejslavnější fotografie Champa vznikla v roce 1977 a byla dokonce publikována v časopise Life. Barevný nímek, který pořídila jistá paní Mainsová ukazuje jakousi zpola vynořenou příšeru s dlouhým krkem a částí tmavého hřbetu.
Originál snímku byl zkoumán nejrůznějšími experty, mezi jinými i doktorem Friedenem z amerického Střediska optických nauk. Podle tohoto odborníka prý rozhodně nejde o fotomontáž a lze jednoznačně dovozovat, že se vyfotografovaný netvor pohybuje vertikálním vlněním těla.

Jiní experti, tentokrát z univerzity v Britské Kolumbii v kanadském Vancouveru, zase propočítali celkovou délku netvora, kterou určili někde mezi devíti až dvanácti metry.
/Jsou to jistě zajímavé závěry, i když úpřimně řečeno tyto odborné analýzy nic moc neznamenají. Vzpomínáte si ještě na slavnou fotografii Nessie, ze které se později vyklubal padělek a to dokonce značně primitivní?

Například letecký inženýr Tim Dinsdale o tomto falešném snímku napsal: „Na této fotografii lze jasně rozeznat soustředné kruhy, které se šíří kolem krku, a také další kruh soustředných vln vzadu, nad kusem těla, což napovídá, že další část zvířete se nachází těsně pod hladinou.“

V roce 1972 byla fotografie Nessie svěřena NASA, jejíž odborníci ji pak zvětšili na špičkovém počítači, používaném pro fotografie Měsíce, jenž pořídila sonda Apollo.
Tento postup údajně pozoruhodným způsobem zvýšil ostrost, eliminoval ze snímku všechny zbytečnosti a bez vedlejšího efektu zvětšil nejasné části, aniž znásobil zrnitost. Verdikt expertů po analýze zpracované NASA byl pak zcela jednoznačný: „Zvětšená fotografie ukazuje zcela jasně jakési kníry, které visí z dolní čelisti zvířete, a tento fakt nepochybně potvrzuje pravost tohoto snímku,“

Další množství nejrůznějších autorit, mezi nimiž byli i renomovaní vědci, analyzovalo fotografii údajné nestvůry - respektive jejího modelu vyrobeného z pryskyřice a vysokého pouhých třicet centimetrů. A závěry, k nímž tito odborníci nezávisle na sobě docházely, byly mírně řečeno velmi inspirující./

Podle největšího znalce Champa Josepha Zarzinského, který o něm shromáždil obrovské množství zpráv je netvor přibližně pět až devět metrů dlouhý a má tmavou až černou barvu s určitými odchylkami danými pravděpodobně věkem či pohlavím. Netvor má podle Zarzinského hadí hlavu se dvěma rohy nebo ušima a tlamu plnou ostrých zubů.
Také Zarzinský prý vodní obludu na vlastní oči viděl, i když se značné vzdálenosti a dokonce se mu ji podařilo několikrát vyfotografovat. Všechny snímky však mají pohříchu velmi nízkou kvalitu.

Proslulý kryptozoolog Roy Mackal o nepřetržitém proudu svědectví říká: „Prostudoval jsem sedmadvacet svědectví o Champovi a všechna jsou si nesmírně podobná tvrzením, s nimiž se už pětadvacet let setkávám při zkoumání jezera Loch Nes.“

Floridský přízrak s ploutvemi

V roce 1948 došlo u floridské řeky Suwanne kousek od moře k pozoruhodným pozorováním podivného tvora. Jistí manželé, kteří ho viděli mezi prvními tvrdili, že se jeho hlava podobala hlavě nosorožce, ale byla úplně bez krku, jakoby přímo „vytékala“ z úzkých zad nestvůry. Strašlivé zvíře bylo pokryto krátkou hustou srstí šedivé barvy, nohy mělo krátké, velmi tlusté s ohromnými chodidly a ze zad mu visel pár ploutví.

Také zde se v pravý okamžik objevil Ivan Sanderson, který monstrum dokonce na vlastní oči viděl a tak máme pozorování takříkajíc z první ruky:
„Letěli jsem ve výšce asi sto padesát metrů přímo nad řeku a snažili jsem se sledovat všechny její záhyby a zákruty. Přibližně v půli cesty mezi Suwannee a mořem v neobydlené krajině, kde až k břehu vede vysoký les, jsem s pilotem současně zpozorovalii na hladině nějakého obrovského tvora špinavě žluté barvy, který kalil vodu. Dolů po proudu se za ním na temné vodní hladině táhla křivolaká stopa pěny. V tom okamžiku jsem však ohyb řeky minuli. Pilot krkolomně otočil letadlo a prudce jsem se obrátili zpátky. Ale koryto řeky je v těch místech velmi klikaté a my jsme ten správný ohyb znova minuli. Nemohli jsme se ani pořádně zorientovat, a tak jsme létali pořád sem a tam. Pilot se hrozně rozzlobil, popadla ho lovecká vášeň, a pořád si vyčítal, že to zkazil, ačkoliv jsem ho utěšoval, že v tropech se i ti nejzkušenější pilosti neustále ztrácejí.“

„Co jsem to vlastně viděl?“ klade si otázku Ivan Sanderson a odpovídá na ni takto: „Byl to předmět, který kupulovitě vyčníval nad hladinu, dlouhý tři a půl metru a široký něco přes metr. Na obou koncích měl něco, čím čeřil vodu.“

Tajemný Ponik z Pohengamooku

Na hranicích amerického státu Maine se rozkládá jezero Pohengamook. V letech 1957, 1977 a 1980 tu dala o sobě vědět jezerní příšera, která dostala od místních obyvatel roztomilé jméno Ponik.
Profesor Vadim Vladykov z Ottawské univerzity, který se věnuje zprávám o nejrůznějších vodních netvorech o Ponikovi říká: „Četní svědkové přísahají, že spatřili šesti až osmimetrovou jezerní příšeru. Mohl to ovšem být obrovský jeseter.“

Nad touto teorií však obyvatelé břehu Pohengamookského jezera jen znechuceně mávají rukou. Dvě místní obyvatelky paní Desbiensová a Tardiffová, které prý Ponika na vlastní oči viděly popisují netvora takto : „Živočich měl mohutné tělo a vypadal jako převrácený člun. Zvíře mělo kravskou hlavu, ale bez uší.“

Zdá se tedy , že se Ponik opravdu jeseterovi příliš nepodobá a „lovci oblud“ musejí hledat jiného kandidáta na vodní strašidlo z Pohengamooku.

Amazonie - země obřích plazů

O nejmohutnějších hadech světa anakondách velkých /Eunectes murinus/ se už popsaly stohy papíru. Tento plaz, který tráví ve vodě většinu svého života, je zkrátka díky své pověsti lidožravého monstra stále v oblibě a to nejen u novinářů z bulvárních plátků.
Před dvěma lety dokonce přinesly světové deníky šokující fotografie zastřelené anakondy, v jejíž útrobách leželo natrávené tělo neopatrného brazilského rybáře.

Pozadu nezůstali ani žurnalisté na internetu a tak si někteří otrlí jedinci z řad krvežíznivé veřejnosti mohli prohlížet celou sérii snímků, na němž byl had postupně vykucháván a ubohý Brazilec vyprošťován. O tom, že byl obří had s ustřelenou hlavou i mrtvola fotografováni z nejrůznějších stran a úhlů, už snad ani hovořit nemusím.

Tento případ však není zřejmě ojedinělý, protože se kvůli velmi řídkému osídlení Amazonie zprávy o podobných tragédiích většinou nedostanou ani na veřejnost. /V literatuře bývá často citován případ, který se stal u peruánské řeky Napo, kdy anakonda udusila dospělého muže, ale nepohltila ho. Jiný exemplář zase zabil třináctiletého chlapce, polkl ho, ale za krátkou dobu zase vyvrhl/.

Při své návštěvě Amazonie v roce 1999 jsem měl možnost vidět asi třímetrový exemplář tohoto hada, kterému Brazilci přezdívají sucuri. Míšenec, který anakondu odchytil nedaleko města Manausu v povodí Rio Negra, s ní byl ochoten za mírný poplatek zapózovat. I když délka tohoto kusu není nijak zanedbatelná, stále se jedná jen o jakési hadí batole.

Úředně doloženým rekordmanem je exemplář dlouhý 8, 45 metrů a važící bezmála čtvrt tuny, domorodci však hovoří o plazech několikanásobně větších.
Velmi zajímavým svědectvím je oficiální vojenské hlášení, které přišlo v roce 1954 od hranic s Francouzskou Guyanou. Důstojníci brazilské pohraniční jednotky v něm píší o boji s obrovskou anakondou, která během výcviku napadla jednoho vojáka.

Proti moderním zbraním však pochopitelně nemělo ani toto gigantické monstrum šanci a tak bylo rozstříleno. Při pozdějším měření bylo zjištěno, že tento obr měří bez pár centimetrů celých čtyřicet metrů! Bylo proto zcela pochopitelné, že tak obrovský had - vážící podle mého odhadu jistě několik tun - nemohl být odtransportován do civilizace.
/Vojáci o tom jistě nevěděli, ale Newyorská zoologická společnost vypsala velmi slušnou částku v amerických dolarech pro toho, kdo přinese hada delšího než deset metrů. Tato nabídka už platí od dob dobrodružného prezidenta a vynikajícího cestovatele Teddyho Roosvelta. Faktem je, že se o odměnu nikdo nepřihlásil./ Vraťme se však ke zprávě od brazilské jednotky. Velící důstojník si byl patrně vědom, že mu toto zprávu nikdo neuvěří a tak ji nechal podepsat celou četou vojáků. To je jistě výmluvný doklad, a to i přesto, že se na vojně dá ledacos nařídit rozkazem.

Také zprávy některých cestovatelů naznačují, že se džunglí plazí daleko děsivější mnostra. Například jistý Američan Algot Lange zastřelil a změřil obrovskou anakondu, jejíž délka přesahoval pětadvacet metrů a trpce litoval, že mu to nikdo ve Spojených státech nebude věřit. Tento muž byl jistě informovanější o vysoké finanční odměně Newyorské zoologické společnosti než brazilští vojáci a tak mohl být dvojnásobně nešťastný. Tunové drobečka by však k nejbližší výspě civilizace jistě nedopravil ani s několika indiánskými průvodci.

Totéž se dá říci i o pozorování proslulého cestovatele Percyho Fawcetta , jehož svědectví jsou obecně považována za velmi seriózní. /O tomto pozoruhodném muži jsme ostatně již hovořili v souvislosti s popisem nestvůry minhacao v kapitole nazvané „Monstra z oka vypadlá dinosaurům“/.

Odvážný Angličan, který pak nenávratně zmizel v zeleném pekle amazonského pralesa, popsal své setkání s obřím hadem zvaným giboia takto:
„Lehce jsme proplouvali po líném toku, ne příliš daleko od ústí do Rio Negro, když se náhle téměř těsně u člunu objevila trojúhelníkovitá hlava a vlnící se tělo. Byla to gigantická anakonda. Skočil jsem po pušce, když již začala vylézat na břeh a aniž jsem se příliš zdržoval mířením, vpálil jsem jí kulku do páteře, tři metry za tou příšernou hlavou. V okamžiku vystříkl gejzír pěny a následovalo několik silných úderů do kýlu člunu. S velkými obtížemi jsem přiměl svou indiánskou posádku, aby obrátila ke břehu. Byli poděšeni a obraceli oči v hrůze tak, že jim bylo vidět jen bělmo. Vystoupili jsme na břeh a přiblížili se opatrně k plazovi. Již se nehýbal, jen jeho tělem probíhaly od shora dolů občasné záchvěvy jako návaly větru. Tak, jak to bylo možno změřit, vyčníval z vody délkou 13, 5 metrů a 5, 1 m bylo v řece. Celková délka tak činila 18, 6 m. Jeho tělo nebylo nikterak tlusté vzhledem k tak obrovské délce – nebylo širší než třicet centimetrů v průměru – ale zřejmě plaz již dlouho nepozřel žádnou potravu. Tak obrovské exempláře jako tento nejsou příliš časté, ale stopy nalezené v močálech podporují tvrzení indiánů, že anakonda někdy dosahuje tak nesmírné velikosti, že ta , kterou jsem zastřelil by byla trpaslíkem. Zavítat do království takové anakondy je zahrávání si se smrtí.”

Člověk se až otřese při tomto sugestivním vyprávění. Je skutečně možné, že amazonské pralesy a močály skrývají taková monstra? Odpověď možná zůstane věčně skryta v jejich tajuplném příšeří, kam naše nevěřící století stále jen obtížně proniká.

Buiuna z příšeří mýtů

Fawcettovo pozorování gigantického plaza pozoruhodně koresponduje s indiánskými legendami, které ve své knize „Amazonia 20 lendas e mitos“ shromáždil publicista Mathias Nascimento.
V pěkně ilustrované knížečce, kterou jsem získal minulý rok v brazilském Manausu se vedle jednoznačně mýtických tvoru, objevuje i velmi zajímavá vodní nestvůra zvaná buiuna připomínající obřího hada.
Nestvůra má údajně žít ve velkých řekách amazonského říčního systému a napadat malé loďky rybářů. Pozoruhodné na ní je především fakt, že jí v noci svítí oči, což hodnověrnost zpráv o jejím výskytu značně snižuje, protože doposud není znám žádný plaz schopný takových pozoruhodný výkonů.

Obří černý netvor Manipogo

Podivným netvorem je i stvoření zvané Manipogo obývající vody kanadského jezera Manitoba. Zpráv o jeho řádění nad hladinou přichází mnoho, ale k nejzajímavějším pozorování došlo před čtyřiceti lety, kdy hadovitou nestvůru viděli dva rybáři.

Richard Vincent a John Konefell se však nespokojili jen s pozorováním „dlouhého černého hada“, který se objevil několik desítek od jejich člun, ale řádně vodní obludu zdokumentovali. Snímky jsou však značně nekvalitní, ale i tak na nich lze vidět protáhlé tělo nad kterým vystupuje tenký černý oblouk, z něhož po stranách trčí jakési výčnělky.

Šupinatí zabijáci z Afriky a Asie

Mnohá africká a asijská jezera zřejmě nejsou tím ideálním místem k rodinným výletům. Podle domorodých zpráv a legend kolem nich žijí hadi, často známých druhů, kteří však dorůstají do velmi neobvyklých délek a bývají také nezřídka lidožraví.

Když pokoření králové Nigérie podepisovali dohodu s Brity, vymínili si mimo jiné přísnou ochranu krajt písmenkových /Python sebae/. Z míst, kde je krajta písmenková posvátným zvířetem, možná i díky tomu, stále přicházejí zprávy, že tam několikrát napadla a pohltila malé děti a v jednom případě i starou nemocnou ženu.

Tato událost, která bývá velmi často citována v publikacích se údajně odehrála na ostrově ve Viktoriině jezeře, kam krajta zřejmě doplavala.
Také české deníky v docela nedávné době psali o mimořádně ohavném případu lidožravosti u hadů. Velká krajta podle této zprávy čekala až žena porodí dítě. Když vyčerpaná rodička, ležící sama v nějakém křoví, usnula, tak se číhající bestie připlazila a novorozenně pohltila. Vzhledem k tomu, že jsem si zprávu nearchivoval, nejsem schopen ji přesně reprodukovat a pamatuji si jen, že se tento případ stal někde v Nigérii.

Také asijské krajty mřížkované /Python reticulatus/, které jsou prokazatelně nejdelšími hady světa, nejsou žádnými svatoušky. V žaludku jedné velké krajty byl dokonce nalezen levhart! Sám mám v archivu nepříliš kvalitní sérii fotografií pořízených profesionálním lovcem asijské zvěře Frankem Buckem, na němž obrovská krajta mřížkovaná zabíjí tygra.

Není divu, že je tento velký had obviňován i z příležitostné lidožravosti. Podle více či méně důvěryhodných zpráv, především z malajského poloostrova, se však nikdy nejednalo o pozření dospělých osob.

Nahoru