Vrazi vyplouvají z hlubin


Jiří Zeman
Magazín záhad 2/98 43



Ne, to nebyla ponorka, ale ohromný žralok, který byl větší než jejich loď! Pustili na něj zbývající torpéda, ale vyhnul se jim elegantními obloukem a pokračoval v útoku. Muži propadli panice, začali po netvorovi pálit ze samopalů a lodního kanónu. Jasně viděli, jak projektily několikrát zasáhly bíle obři tělo, z něhož vystříkla krev. Obří paryba zmizela pod vodou. Všichni si oddechli, leč předčasně. Vynořila se znovu, těsně za člunem, otevřela dokořán tlamu plnou zubů a zakousla se do zádi. Lodní šroub jí rozerval dáseň a usekal pár zubů. Tak ho překousla a znovu zaútočila na pancéřovanou loď…
Pohádky? Námořnické vyprávěnky? Výmysly? Podobných svědectví je však hodně – i když o nich většina odborníků raději decentně mlčí…


10. března 1998 z naprosto nevysvětlitelných důvodů, střemhlav jak kamikadze, najelo na břeh Nového Skotska, asi dvě stě mil od Halifaxu, patnáct velryb. Na souši zůstaly bezmocně trčet jako ohromné kupy nepoužitelného masa a tuku, které drží pohromadě jenom díky kůži. Přestože se jim lidé z okolí snažili pomoci, všechny zemřely. Tak je raději naporcovali a dodávkami rozvezli do svých domovů. Není divu – velrybí maso patří mezi nejvýživnější na světě, a přestože je obaleno tunami tuku, samo o sobě je absolutně libové. Velrybí maso bylo odjakživa podáváno zraněným pro urychlení rekonvalescence, ženám při těžkém krvácení a při komplikovaných porodech.
Indiánské a eskymácké kmeny prý dokonce chytaly velryby do pastí připomínajících sádky a dojily je. Mlékem pak krmily chlapce, z kterých chtěly mít neporazitelné bojovníky… Velryba je zkrátka a dobře vynikající lahůdka. Tenhle pocit mají kromě lidí i obří sépie. Zdá se, že si svoji oblíbenou pochoutku občas spletou s nějakou lodí, a aby nepřišly zkrátka, stáhnou plavidlo pod vodu a spraví si chuť její posádkou. Jenže kromě sépií a lidí chutná velrybí sendvič zřejmě i někomu jinému – a to bude nejspíš příčina, proč velryby tak často a zdánlivě naprosto bezdůvodně páchají hromadné sebevraždy po celém světě.
Většinu z nich se nepodaří zachránit, přestože se lidé snaží. Mořské kolosy evidentně raději volí smrt na suchu, než by riskovaly tu, co jim hrozí z mořských hlubin. Musí to být něco děsného, jak naznačují zbytky velryby, které tři dny po zmíněné hromadné sebevraždě vyplavil na břeh příliv. Jednalo se o dvě třetiny těla mořského obra – prostřední část chyběla; okraje držely pohromadě jen díky kůži. Kdo nebo co mohlo vykousnout takový kus masa najednou? Čistě, hladce, jakoby laserem?

Drama na řece Fly

Odpověď možná naznačuje následující příhoda. V Papui na Nové Guineji byli američtí a australští turisté loni v létě fascinováni událostí, o které si budou zřejmě ještě hodně dlouho vyprávět. Právě absolvovali projížďku lodí po ústí řeky Fly. Jak si tak popíjeli chlazené šampaňské, ďobali k tomu saláty z tropického ovoce a kaviár, vynořila se za zádí neuvěřitelně veliká skvrnitá obluda, kterou zkušení námořníci okamžitě identifikovali jako žraloka velrybího.
Ihned turisty uklidnili, že tahle potvora, velká jako křižník, je velice dobromyslná a lidem nebezpečná asi jako porost vřesu. Na rozdíl všech svých daleko menších a masožravých příbuzných se totiž živí zásadně jen planktonem, kterého filtruje tuny přes svou tlamu, jíž by do jeho žaludku neprošel ani pekinéz. Je to vyložený dobrák a jeho primární charakterovou vlastností je nikdy nikam nepospíchat, zdržovat se v hlubokých vodách, k hladině se přibližovat jen zřídka a pobřežním nebo snad sladkým vodám v deltách se už z dálky obloukem vyhnout.

Jenže tady turisté z lepší sociální vrstvy viděli pravý opak! Skvrnitý kolos se hnal proti proudu řeky kamsi do vnitrozemí jako raketa a skoro se zdálo, že se nedotýká vody. Dámy pozorovaly zděšeně šílejícího obra a ustrašeně hledaly ochranu u ještě ustrašenějších pánů. Žralok skvrnitý se totiž řítil přímo na výletní loď, jako by buď úplně oslepl, nebo ho loď příšerně naštvala. Jeden z gentlemanů to napětí nevydržel a skočil do černých vod řeky Fly, neboť mu to přišlo přirozenější, než se nechat ušlapat špičatými kramflíčky hysterických ženštin vyděšených na smrt a rozšlapaný se společně s nimi utopit. Zřejmě se utopil stejně, pokud ho ovšem nepotkalo něco zdaleka horšího, protože ho už nikdo nikdy nespatřil. Dotyčný předbíhač událostí se zbytečně unáhlil. Za žralokem skvrnitým se totiž vynořila živá bílá ponorka, která otevřela tlamu plnou zubů velkých jak předloktí a hnala se za prchajícím obrem. Netrvalo dlouho a lov byl u konce – když tlama sklapla, chyběla žraloku skvrnitému zadní čtvrtina těla. Vydal nepopsatelný zvuk zoufalství, bolestí vyskočil z vody a z těla mu tekly hektolitry krve. Pak padl jako kámen zpět – přímo do znovu otevřené tlamy bílé zubatíce, která si z něho urvala další obří sousto. Pak už jen bezmocně klesal ke dnu, následován bílým netvorem.

Parník se okamžitě obrátil a plnou parou zamířil do přístavu. Nikdo nevěřil tomu, co posádka i cestující shodně vyprávěli. Všichni se dohodli na tom, že šlo o nějaký druh davového blouznění, jako by davové blouznění byl daleko běžnější jev než to, že se z vody vynoří skvrnitý žralok, kterého sežere ještě mnohem větší bílý žralok. Typicky lidský přístup k věcem, se kterými nechtějí nic mít, protože by jim nabouraly jejich sebejistotu a pocit neomylnosti. Pár rybářů a člunů pobřežní hlídky jen tak pro formu čechralo ještě dva dny deltu řeky Fly, ale obří predátor se již neobjevil.

Souboj s bílou smrtí

Další, kdo se setkal s podobně neuvěřitelně monstrózním žralokem, byl poručík Hitlerovy slavné Kriegsmarine Hans Lubke ze Sasnitzu, který sloužil a velel jednomu zázraku tehdejší námořní techniky, po kterém Angličané marně toužili a snažili se ho ulovit. Němci mu říkali Schnellbout – rychlý člun, Britové mu z jistých důvodů, známých jen jim, říkali E člun. Řada těchto německých ocelových štik ze série S 8 měla základnu v Cherbourgu a blokovala Lamanšský kanál a francouzské pobřeží. Motory pro tyto německé štiky vyráběl Daimler Benz, byly výborně vyzbrojené a obsluhovalo je zpravidla šestnáct dokonale sehraných a vycvičených mužů. Nátěr lodi byl špinavě bílý, nechyběla samozřejmě maskovací malba a vítězně se třepotající vlajka se svastikou německých válečných zbraní.

Zmíněný německý člun tehdy svedl vítězný boj s britským torpédoborcem; námořníci opojeni vítězstvím se vraceli na základnu a těšili se na přítulné francouzské kolaborantky. Byli už blízko přístavu, když strážný začal zvonit na poplach, že se blíží nepřátelská ponorka. Jenže to nebyla ponorka, ale ohromný žralok, který byl větší než jejich loď. Pustili na něj zbývající torpéda, ale vyhnul se jim elegantním obloukem a řítil se dál ke člunu. Muži propadli panice, začali po netvorovi pálit ze samopalů a lodního kanónu. Jasně viděli, jak projektily několikrát zasáhly bílé tělo, z něhož vystříkla krev. Obří paryba zmizela pod vodou.
Všichni si oddechli, leč předčasně. Vynořila se znovu, těsně za člunem, otevřela dokořán tlamu plnou zubů a zakousla se do zádi. Lodní šroub jí rozerval dáseň a usekl pár zubů. Tak ho překousla jak rohlík a znovu zaútočila na pancéřovanou loď. Dopadla na záď; člun se nahnul a polovina mužstva sjela obludě do tlamy jak na toboganu. Ječeli hrůzou, zmítali se v otevřené tlamě, zatímco žralok bedlivě pozoroval, co se děje, svýma obříma očima, které mu svítily jak kočkám. Pak couvl a hubu prostě zavřel.
Chvíli byl klid, načež netvor zaútočil znovu. Narazil do člunu zespoda u přídě jako bucharem. Loď se bezmocně vzepjala a do vody se skulili další tři muži, které žralok v klidu posbíral svojí zubatou tlamou. Zbytek posádky dostal strach, že pokud zůstanou na palubě, dostane je netvor postupně všechny.
Přestali rozumně uvažovat, spustili na vzdouvající se vlny gumový člun a nalodili se do něj. Vedl je obersteuermannův bratr Wolfgang. Samotný velitel odmítl opustit loď, zapřísahal ostatní, ať upustí od svého sebevražedného záměru. Marně. Byli jako šílení. Nebáli se smrti v boji, na tu byli už několik let zvyklí. Buď potopíte někoho vy, nebo on vás, jenže tohle bylo něco jiného. Skončili tak, jak skončit museli. Začali veslovat jak diví, ale nedostali se daleko. Žralok se objevil za jejich zády, otevřel svou smrtící tlamu a prostě pod záchranný člun podsunul spodní čelist. Jako by vpluli do velké jeskyně, která se zavřela.

To bylo naposled, co Lubke viděl svého bratra a své muže. Zůstal sám s nepojízdným S 8, dokud ho nezajali Britové. Ti jásali radostí, protože to bylo poprvé, co se jim do ruky dostal E – člun. Naprosto vyčerpaného a vyděšeného velitele zatkli a podrobili výslechu. Když jim pořád kolem dokola blábolil něco o bílé smrti, obřím žralokovi, který sežral posádku a zdemoloval loď, zavolali na něj psychiatry. Ti se přesvědčili o tom, že si nevymýšlí – alespoň vědomě – a zavřeli ho do vojenského blázince, ve kterém se ve zdraví dožil konce války.

Po uzavření míru se vrátil domů, ale všechno bylo jinak. Německo se změnilo v ruiny, jeho matka zemřela a jeho snoubenka zahynula při bombardování Hamburku. Byl tedy úplně sám a nic ho v Německu už nedrželo. Když se rozjitřené city trochu uklidnily, vrátil se v padesátých letech zpátky na francouzské pobřeží, vzal si jednu z bývalých kolaborantek a zbytek života zasvětil pomstě. Živil se jako rybář, ale to byla jen zástěrka, ve skutečnosti hledal vražednou obludu, kterou hodlal zabít. Dva roky po smrti své manželky, ve věku sedmdesáti osmi let, odjel časně ráno na moře a už se z něj nikdy nevrátil. Zmizel i jeho rybářský člun. Možná měl štěstí a skutečně po tolika letech svého starého známého našel. Kdo ví…

Před čím prchají kosatky?

Stejně jako velryby páchají hromadné sebevraždy delfíni a kosatky. První i druzí se se žraloky umí vypořádat. Existuje velké množství výpovědí očitých svědků o tom, jak delfíni zachránili trosečníky, plavce, surfaře či potápěče před ataky žraloků, a přitom na to velmi často sami doplatili životem. Delfíni jsou oproti žralokům rychlejší a mrštnější, navíc velmi dobře znají nejcitlivější žraloci místa – nechráněná břicha a slabiny. Právě do nich najíždějí velkou rychlostí svými špičatými hlavami jako beranidly, kterými se rozbíjely brány středověkých hradů. Na žraloka útočí kolektivně; buď ho zabijí, nebo žralok propadne panice a uprchne.
Přitom delfíni páchají hromadné sebevražedné nájezdy na břehy ze všech mořských savců nejčastěji. Je znám případ, kdy se na břeh vrhlo tři sta delfínů najednou. To se stalo v roce 1942 v laguně Razelm, což úplně šokovalo rumunské rybáře. Považovali to za dar bohů, takže za část peněz získaných prodejem delfíního masa postavili na tom místě malou pravoslavnou kapličku. Pro nás je však daleko zajímavější, že následujících čtrnáct dnů vytahovali Rumuni v sítích desítky hlav a ocasů delfínů, jako by ty nebohé tvory rozřezal obří lodní šroub…

Na břeh plnou parou najíždějí i kosatky, nejnebezpečnější současní známí vodní predátoři. Kam se na ně hrabou žraloci! Kosatky jsou výjimečně žravé, hladové – a inteligentní. Navíc na rozdíl od žraloka zabíjejí často jen ze zábavy nebo z tréninkových důvodů. Také často mrzačí velryby velmi svérázným způsobem: Najedou plnou rychlostí přímo na hlavu velryby, rozrazí jí tlamu a vykousnou jazyk, který pro ně zřejmě představuje úžasnou pochoutku. Takto smrtelně zraněná velryba pak umírá hlady; mnohdy jí to trvá i několik měsíců… Díky třem dílům filmu o kosatce – Zachraňte Willyho – propadli lidé dojmu, že kosatky jsou přítulní domácí mazlíčci, kteří se těší z toho, když můžou dát člověku pusinku. To je, jak jsme si ukázali na předcházejících řádcích, hluboký omyl, na který by především děti mohly šeredně doplatit. Podobně pokusy o políbení kosatky s velkou pravděpodobností skončí tím, že si dravec jako památku odnese vaši hlavu a horní část těla návdavkem.

Někteří ochránci přírody totiž velmi často balamutí lidi a dělají úplně nesmyslně z největších dravců jak na suchu, tak v mořích roztomilá stvořeníčka. Nevěřte proboha nesmyslům, že žraloci jsou hodní a nic vám neudělají, když se nebudete hýbat, že lev a tygr uteče, když budete stát a dívat se mu suverénně do očí! Dravci jsou dravci a absolutně kašlou na to, že jste lidi a považujete se za nejinteligentnější bytosti na světě. Zachránit vás může jenom to, že budou přecpaní k prasknutí. Takže teď už snad, až budete na safari v Africe a uvidíte lva, nevyběhnete k němu s celou rodinou a špekáčky, abyste si mohli natočit na video, jak vám žere z ruky. Jeden Němec měl při podobné příležitosti možnost natočit, jak mu lev sežral manželku…

image

Žralok lidožravý


Žralok lidožravý

Vraťme se však ke kosatkám. Tento predátor dokáže zahnat na břeh třeba zrovna velryby, kterým se zřejmě zdá přijatelnější zemřít na souši než okusit zuby kosatky. Proto je velmi udivující, když se na souš v hrůze vrhají samy kosatky. Proč? Rozumná vysvětlení jsou jenom tři. Buď se mořští savci bojí nějaké blížící se mořské katastrofy, například erupce podmořské sopky či zemětřesení, nebo jde, jak tvrdí někteří biologové, o selhání jejich orientačního smyslu. Ale je tu ještě třetí možnost – mají strach z nějakého pekelného zabijáka, před kterým není v moři úniku. Kosatku může takhle vyděsit jediný tvor – žralok, který je mnohem větší než ona sama. Jenže všeobecně se tvrdí, že takový žralok prostě neexistuje, i když… Třeba takový žralok lidožravý dorůstá běžné délky jedenácti až dvanácti metrů. Byly však viděny i takové exempláře, které měly hodně přes patnáct metrů, a námořníci i rybáři jsou hluboce přesvědčeni, že mohou existovat daleko větší osamělí jedinci žijící kdesi v hloubce.

Žralok lidožravý může opravdu dosahovat gigantických velikostí. Je to zároveň jeden ze žraloků, který může regulovat svoji tělesnou teplotu, což zvyšuje jeho agilitu a pohyblivost, je živorodý. Jedná se o nelítostného zabijáka – napadá rybáře, plavce a potápěče, kdykoliv je uvidí. Má–li možnost vybrat si mezi tuleněm a chutným rybářem, neváhá ani vteřinu. Tento lidožrout je vyhlášený tím, že sveřepě útočí na čluny a lodě. Jeho specialitou je, že na lodě skáče s rozběhem, nebo lépe řečeno s rozjezdem (ovšem to dělají i jiní žraloci – žralok tygří, žralok velký a další). Havajci ho proto nazvali Man lele waa – žralok skákající do člunů – a přisuzuje se mu na konto polovina domorodých člunů, které se nevrátily…

Další svědectví

Ale pozor! Je tu ještě jedna lákavá možnost. Paleontologové vědí, že svědky popisovaný děsivý tvor v mořích žil, nicméně se shodují na tom, že již dávno vymřel. Jenže příhody, které zažili během staletí i v dobách celkem nedávných různí lidé, naznačují, že je záhodno o tomto kategorickém tvrzení pochybovat. Ostatně začínají o něm pochybovat i vědci, kteří se žraloky a životem v mořích seriózně zabývají. Poslechněme si dalšího svědka podivného setkání…

Lev Dobraczynski, pilot ruského bojového vrtulníku, veterán, který se prostřílel Afghánistánem, vypráví o své hlídce na rusko–japonských hranicích. Podle jeho slov to byl běžný let a nebetyčná nuda. Pak si všiml podivné věcí – hejna delfínů, kteří zoufale vyskakovali nad hladinu. Vzápětí zjistil příčinu – delfíny pronásledoval těsně pod hladinou objekt dlouhý asi dvacet pět metrů. Plul neuvěřitelně rychle a tiše. S něčím podobným se pilot ještě nesetkal. Objekt tvarově neodpovídal žádné známé ponorce. Že by nějaký nový prototyp? Brzy se ukázalo, o co jde. Neidentifikovatelný podmořský objekt se přiblížil k hladině. Pilot nalétl trochu do strany a uviděl charakteristickou hřbetní ploutev žraloka. Ale jakou! Byla jako plachta od jachty. Měla snad tři metry! Pak žralok vyskočil nad hladinu a doslova sbíral do své obří tlamy jednoho delfína za druhým.
Pilot ani střelec nemohli uvěřit svým očím. A tak se snesli pár metrů nad hladinu a pokusili se něco z toho krvavého divadla nafilmovat. Málem se jim to stalo osudným. Bestie se nejprve ponořila do hloubky, ale vzápětí zase vystartovala – vrhla se na helikoptéru a ukousla jednu raketu. Pak následoval další útok; obrovský čumák zezdola se ohnal a odhodil vrtulník stranou. Naštěstí pilot dokázal těsně nad hladinou stroj zvládnout a nabral výšku. Jakmile chtěli oba letci po příšeře vystřelit, zmizela v hlubinách, jako by jim četla myšlenky. Za ztrátu rakety byli oba svědci disciplinárně potrestáni, přesněji řečeno byli potrestáni za to, že se nepřiznali, kam ji zašantročili. Historce o tom, že skončila ve žraločím žaludku, samozřejmě nikdo nevěřil…

Ano, konec, který se tolikrát opakuje: Lidé, kteří se se žralokem střetli a neskončili jako zákusek, jsou zdrojem zábavy a terčem posměchu, v horším případě je dostane na starost psychiatr.

Několik intimností ze života žraloků

Žralok je pánem vod – a to i vod sladkovodních. Panuje vžitý názor, že žralok nenávidí sladkou vodu, protože by v ní zahynul. Nevěřte tomu. Žraloci dokážou žít v říční vodě klidně i měsíc, a proto je můžete potkat i pět set kilometrů ve vnitrozemí. Například v časopise Zlatá Praha psali v minulém století o tom, jak žralok sežral u Karlova mostu prase a jak ho pak s velkou slávou lovili. Žraloka viděli i u Mělníka a v Děčíně. Objevil se zkrátka všude, kam mohl doplavat, protože žraloci jsou kromě jiného zvědaví a hraví. Jakmile se řeky přehradily vysokými jezy a přehradami, byl konec. Žraloci se už do Prahy nedostali.

Vypráví se, že žraloci neplují do řek, ale na vlastní oči jsem se mohl přesvědčit o tom, jaký je to nesmysl. Chytal jsem jednou v deltě Dunaje v rameni svatého Jiří v noci na světlo ryby z nafukovacího kajaku. Vylekal jsem se k smrti, když vedle mě vyskočil z vody tří metrový sumec a zase se do ní svalil zpátky. No a pak se se skákajícími sumci roztrhl pytel. Můžu vám říct, že jsem měl velké obavy, aby mě nějaký ten skákající kolos nezavadil o kajak, protože to by mě rázem odepsal. Stalo se ale něco ještě děsivějšího. Jeden ze sumců nedaleko mě z ničeho nic vyskočil, přičemž vydal zvuk hodně připomínající tón dlouhých fujar švýcarských pasáků krav, a mě zasáhl intenzivní pocit hrůzy. Pak se z vody vynořila obrovská hlava žraloka a roztrhla dvou metrákového sumce jako hadr. Nadhodila si jeho půlku v hubě a pak sevřela čelisti. Do stran vystříkly proudy krve, která zasáhla i mne. Žralok se vzápětí vynořil znovu a pohltil druhou část sumce. Můžu vám říct, že mě přešla nálada k jakémukoliv pohybu, a tak jsem jen seděl a seděl, protože jsem věděl, že jak začnu vrtět pádlem, tak na sebe žraloka upozorním. Sumci zmizeli jako mávnutím kouzelného proutku; asi hledali bezpečí v temnotě hlubin u dna. Zůstal jsem na hladině sám, a to nebyl zrovna nejlepší pocit; jak jsem již uvedl, žralok je zvědavý, zvlášť když má žravou. Naštěstí měl zřejmě dost – a nebo se vydal za sumci. Proud, který v těch místech teče rychlostí asi pět kilometrů za hodinu, mě unášel na širé moře, a já si říkal dobře to dopadlo. Poznamenejme k tomu, že objevení velkého žraloka v Dunaji bylo neuvěřitelné; všechny příručky tvrdí, že v Černém moři sice žraloci jsou, ovšem malincí, a těch se nemusí turisté bát…

O žralocích toho víme poměrně málo, i když máme pocit přímo opačný. Zaprvé jsou žraloci k našemu neskonalému údivu mnohem inteligentnější, než jsme si mysleli. Byli jsme přesvědčeni, že jsou to aerodynamičtí tvorové, jejichž jediný smysl existence je v tom, že žerou, vyměšují a rozmnožují se. Žralok je pro nás nenáviděný nepřítel, protože víme, že na něj v jeho domácím prostředí nemáme, a to v nás vzbuzuje mindráky. Proto se mu mstíme tím, že ho zabíjíme kdykoliv a jakkoliv můžeme. Zároveň ho však bezmezně obdivujeme – pro mnoho lidí, zvlášť z náboženských a válečných sekt, je vzorem chování. Různé suvenýry z jeho těla nosí spousta lidí jako amulety proti nezranitelnosti, proti utrpení, proti nezdaru při rybolovu. Různé tajné kasty používají drogy ze žraloků ke komunikaci s bytostmi "odjinud". Existují i žraloci muži, pro které jsou žraloci průvodci do paralelních světů.

V naší lidské, ničím neodůvodněné pýše jsme považovali a stále ještě považujeme žraloky za žravé idioty. Zdůvodňujeme to tím, že žralok klidně zaútočí na loď a nerozezná chutné cestující kanceláře Fischer od prázdného barelu. Jenže když útočí, není to pro něj loď nebo barel, ale něco velkého. Třeba nestravitelného. Ale dokud se to nepokusí strávit a nepřesvědčí se o tom, že to strávit nejde, nedozví se to. Ostatně lidé se chovají úplně stejně, pokud jim někdo neřekne, co je správné jíst a co ne…

Žralokům se musí rozumět. V celém moři neexistuje nic, čeho by se báli. Menší ryby prchají před většími. To je instinkt. Tahle ryba, nebo chcete–li paryba, neprchá před ničím, nemá a nezná strach. Snad je opatrná, když je nablízku ještě větší žralok, ale pocit strachu? Ten nepřichází v úvahu. A tím se liší od lidí, neboť hybnou pákou lidstva je neustálý strach. Strach ze silnějšího, strach z neznáma, strach z přírodní katastrofy, strach z hladu, strach o existenci, strach o partnera, strach, že se objeví někdo, kdo bude v naší profesi lepší než my, strach, že bude někdo úspěšnější než my. Strach z nás dělá úspěšné jedince, milence, vojáky, sportovce. Strach nás žene do válek, díky strachu máme vědecký pokrok. Zkrátka jsme úspěšní zbabělci, ale žraloci jsou stejně úspěšní a strach nikdy neměli! A přitom na rozdíl od nás žijí na světě prakticky nezměnění, to znamená dokonalí, již kolem čtyř set milionů let.

Přežili pravěcí žraloci?

Zuby skutečně velkých fosilních žraloků se nacházejí po celém světě, ve vrstvách naplavených během posledních 65 milionů let, a umožňují detekovat vývoj různých linií. Kromě faktu, že všichni byli velkých rozměrů (kam se hrabe Spielbergův model z Čelistí), měli totiž i další společný charakteristický znak – vroubkované zuby. Nikdo neví, proč se stejné nebo podobné zuby nevyskytují u dnešních druhů. Přírodovědci středověku a renesance říkali těmto žraločím zubům "hadí jazyky, které svatý Pavel přeměnil v kámen", a o tom, kdo je nosil jak přívěsek, se říkalo, že je chráněn před uštknutím hadem. Teprve v roce 1666 byl objeven jejich pravý původ. Mladý dánský fyzik jménem Niels Stensen, ve službách velkovévody toskánského Ferdinanda II., je porovnal se zuby velkého bílého žraloka, který byl uloven ve Středozemním moři a jehož hlava byla jako atrakce dopravena do Florencie. Stensen porovnal zuby z této osamocené tlamy s "kamennými jazyky" a vtipně vyvodil, aniž by samozřejmě znal a pochopil proces fosilizace, že se jedná o žraloci zuby proměněné v kámen.

image image image
fosilní zuby miocenního žraloka Carcharodon megalodon

Ještě dnes jsou žraloci zuby jedinými důkazy, které máme o existenci obřích bílých žraloků minulých dob, vlastně žraloků vůbec. Kostra těchto paryb je totiž chrupavčitá, na rozdíl od kostí ryb, a nedochovala se ani v jílu, ani v břidlici nebo vápenci, a nemůže nám tedy poskytnout žádné informace o velikosti pravěkých žraloků. Tehdy – ostatně jako dnes – jsou zuby, které vypadly nebo byly vytrženy ze své vazivové slupky při kousnutí do nějakého tvrdého těla, nebo čehokoliv, nahrazeny novými. A to se stalo několikrát během života každého žraloka. Proto jich dnes nacházíme tolik v naplaveninách druhohorního a třetihorního moře. Když zvíře umíralo, mělo všechny zuby ve dvou čelistních kostech, tedy 160–200 zubů, podle druhu nebo individuální dispozice. Ty se uvolnily, spadly na mořské dno, kde na ně pomaličku začal působit proces fosilizace.

Odborníci vám mohou vyprávět o celé partě pravěkých žraloků: o Paleocarcharodonovi, který vyhynul před 55 miliony let, o Isurare hastalis, prý zcela zaručeném předkovi bílého žraloka a žraloka mako (vyhynul před 15 miliony let), a konečně o miláčkovi všech obdivovatelů žraloků Carcharodonovi megalodon, jehož zoubky dosahovaly velikosti 18 centimetrů a nedávno se našly ještě o tři centimetry delší. Údajně vyhynul před třemi miliony let.
Jenže poslední dobou o tom čím dál víc lidí začíná pochybovat. Existují pro to pádné důvody. Podle nalezených zubů se dá odvodit, že tenhle žraloci drobeček měřil okolo třiceti metrů a že se jeho čelisti musely rozevírat na poctivé dva metry. Profesor J. L. B. Smith byl již roku 1938 přesvědčen, že tahle dokonalá zabíjecí mašina, na kterou neměl ani populární tyranosaurus, přežila v mořských hlubinách. Philippe Janvier, paleontolog specializovaný na fosilní ryby, ve své kanceláři opatruje jako oko v hlavě žraloci zub delší než dvanáct centimetrů. "Tenhle zub mi dal Bernard Seurat, odborník na žraloky z ichtyologické laboratoře v Cuvierově ulici. Spolu s dalšími ho našel v naplaveninách na mořském dně nedaleko Nové Kaledonie. Vypadá úplně stejně jako pravěké žraloci zuby, až na jednu maličkost, byl nalezen mezi zbytky současné fauny a není vůbec fosilizovaný…"

Není tudíž vyloučeno, že megalodon a jeho příbuzní z pravěku nenápadně a hrozivě křižují hlubiny Atlantiku, Pacifiku nebo Indického oceánu; možná vůbec nejradši vody kolem severního a jižního pólu. Tihle miláčci mají totiž rádi chladnou vodu. Nasvědčovala by tomu následující příhoda:
V roce 1972 se rozhodl jeden sovětský polárník, inženýr Oleg Čugunov, vyměnit vymoženosti komunistické matičky sovětské Rusi a její lidumilné komunistické strany za kapitalistický systém, a to útěkem ze sovětské arktické základny, vzdálené sice zhruba 150 mil od grónského pobřeží, ale jen padesát mil od americké arktické základny. Sovětská základna byla zbudována na nepatrné části sladkovodního šelfu při kanadském pobřeží, která se utrhla a začala driftovat spolu s ledovým polem už před padesáti lety. Když však začínala svůj pátý desetiletý oběh kolem pólu a znovu se začala přibližovat ke kanadskému pobřeží, byl led zachycen Grónským proudem. Velká ledová hora byla zavlečena dál na jih než kdykoliv předtím a začala cestovat svobodněji a jiným směrem. Brzy se dostala velice blízko k průlivu mezi Grónskem a Špicberkami a pokračovala dál na jih místo na západ. Byla jasná noc, když Oleg Čugunov omráčil vojenského hlídače a dal se přes ledové pláně na cestu k Američanům. Měsíc stál vysoko, nad ledovým polem se třpytilo souhvězdí Velké Medvědice. Sovětskou základnu obklopovala pronikavě chladná dlouhá noc. A tu se v ledovém poli objevila obrovská prasklina, někdy se to stane větrem, jindy led rozlomí mořský proud. Uprchlíkovi se však zdálo, že led praskl díky mocným nárazům zpod hladiny moře. Neuměl si představit, co by to mohlo být. Jediné, co ho napadlo, že je to sovětská atomová ponorka, která se tam vynořila buď náhodou, a nebo proto, že ji upozornili ze stanice, že je na útěku. Na hladině se zvedla černá vlna. Čugunov ztuhl, protože tomu, co viděl, nemohl při sebelepší vůli uvěřit. Bylo mu jasné, že se zbláznil. Z vody se totiž vynořil žralok, který byl dlouhý snad čtyřicet metrů; barvu měl stejně bledou jako okolní ledovce…
Rus se nakonec po další strastiplné pouti, při které projevil místy přímo heroické schopnosti, skutečně dostal k Američanům a vyprávěl jim tento neuvěřitelný příběh…

Že by žijící megalodon doopravdy existoval? Pierre Clostermann je o tom skálopevně přesvědčen. Dvacet let provozoval v Austrálii safari za bílým žralokem, a to mu umožnilo setkání se spoustou nejlepších odborníků a protagonistů "bílé smrti". Svědectví, která posbíral, jsou sotva uvěřitelná, ale profesionální rybáře a lovce neobalamutíte. Těch, kteří se setkali s megalodonem, není málo. Ostatně setkání s megem, jak mu důvěrně říkají odborníci, vyprávěl už i papá Hemingway. A to nejednou. Garry Cooper, u nás známý především jako šerif z Pravého poledne, vykládal na večírku, který pořádala Marilyn Monroe, příběh, který mu Hemingway vylíčil:
Bylo to těsně po konci druhý světový války, kdy Japončíci rychle uzavřeli mír, protože měli strach, že by skončili díky naším vynálezům jako radioaktivní mráčky. Toho se zalekli. Vyrazili jsme s několika přáteli do Mexickýho zálivu na ryby, protože v Mexickým zálivu je všechno nejhezčí, moře, nebe, barvy, ženský i a taky tam chytnete nejlepší a největší ryby, a já měl už pěkně dlouho spadeno na nějakýho velkýho třítunovýho kaníce, buď šedýho nebo červenýho, to je jedno, hlavně aby byl velkej jak tele. A tyhle velký ryby, bůhví proč, mají ze všeho nejradši Mexickej záliv a tu spoustu potopených lodí, ve kterých si žijou dohromady jak v činžákách v New Yorku. Pili jsme orosený pivo a já seděl na rybářské sedačce bez opěradla, upevněný na otáčecím podstavci, když mi skočil po návnadě, byla to velká makrela, me– čoun. Udeřil mečem do návnady, skočil po ní a vyvlík ji z háčku. Byl obrovskej, vždycky se mi zdálo o tom, že takhle obrovskýho mečouna jednou chytnu. Byla to sakramentská ryba. Ale ulovil ji někdo jinéj. Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký vír, protože nejdřív se voda začala točit a mizela ve středu té obří obrácené mořské briošky, ale pak se zvedly okraje toho víru a byly plné dvace–ticentimetrových zubů, a těch bylo aspoň tři sta. Byla to huba jak garáž na nákladák. Spolkla toho obřího mečouna jak olivu a zmizela v hlubinách. Uvědomil jsem si, že úplně stejně hladce nás mohla spolknout i s celou lodí. Vrátili jsme se zpátky na břeh a tejden jsem nedělal nic jiného, než chlastal. Ale nechutnalo mi to. Jestli existuje peklo, tak jsem ho právě viděl…

Takže o existenci prehistorického zabijáka věděli i všechny hollywoodské hvězdy. Hemingway byl pochopitelně jako každý spisovatel velký fabulátor a lhář, ale co se týče jeho rybářských a loveckých zážitků, o těch si nikdo nedovolil pochybovat. Navíc tehdy na lodi nebyl sám, mezi jinými tam byl i světoznámý herec SpencerTracy, a ten do puntíku potvrdil Hemingwayova slova. Přitom bylo o Tracym známo, že snad v životě nezalhal (proto ho ostatně také tak milovala Katherine Hepburnová, která tvrdila, že se jí z těch ostatních lhářů a falešníků kolem zvedá žaludek).

Jak jsem se již zmínil, Pierre Clostermann je přesvědčen o tom, že megalodon nevyhynul a jeho samotářští potomci tajemně a hrozivě křižují hlubiny Atlantiku, Pacifiku nebo Indického oceánu. Někdejší početné australské rybářské výpravy za bílým žralokem, na nichž se v letech 1957 až 1985 podílel, mu umožnily se setkat se spoustou nejlepších odborníků, a dokonce i protagonistů setkání s "bílou smrtí". Svědectví, která posbíral, jsou sotva uvěřitelná.

V březnu roku 1954 byl australský kutr Ráchel Cohen vytažen do suchého doku v malém adelaidském přístavu. Plavidlo se muselo vrátit do domovského přístavu, protože bylo zle pošramoceno a mělo napůl zlomený lodní šroub. Co se stalo? Na rozbouřeném moři nedaleko indonéského Timoru otřásla lodí nečekaná, velice prudká rána. Námořníci si nejdřív mysleli, že narazili na korálový útes. Ale v těch místech byla hloubka moře až děsivá. A pak to viděli – na záď kutru se vrhl, přilákán vibracemi a odlesky šroubu, monstrózní žralok dlouhý čtyřiadvacet metrů a s chutí se zakousl do lodě. Z dřevěného kýlu vytáhli technici v docích sedmnáct zubů, které byly u kořene široké osm centimetrů a od krčku po špičku měřily deset centimetrů. Průměr půlkruhu, jenž zůstal po stisku zubů, přesáhl jeden metr.

Neméně zajímavý je příběh noblesní lodi Esperanza, která zmizela v roce 1983 v pobřežních vodách Kuby. Parta špičkových komunistických pohlavárů, včetně zástupce ředitele tajné policie, si vyjela udělat na moře mejdan. Pobřežní hlídka měla za úkol neustále sledovat a kontrolovat veškerá plavidla, která se k ní přiblíží na vzdálenost menší než tři míle. Pohraniční, po zuby vyzbrojený vojenský člun plnil rozkazy dokonale a později skutečně mohl potvrdit, že se k sledované lodi rozhodně žádné plavidlo nepřiblížilo. Nicméně Esperanza i s celou vybranou společností zmizela, jako by se náhle stala neviditelnou. Nastal neuvěřitelný (nicméně tajný) poplach, komunistickým funkcionářům se stáhly vnitřní orgány děsem, že je někdo dokáže zlikvidovat i přes dokonalou vojenskou ostrahu a špičkovou techniku. Během vyšetřování kubánské orgány dospěly k názoru, že moderní technika je nespolehlivá, lidé ještě nespolehlivější a systém závislý na lidské spolehlivosti je silně nespolehlivý. Všichni se snažili udávat kohokoliv horem dolem, ale nevedlo to k žádnému výsledku. Až na pověstnou pláž Varadero připlaval hrůzný exponát. Byla to špička záchranného člunu z jachty Esperanza, které se držel kapitán, nechvalně proslulý vyšetřovatel státní bezpečnosti, kterému se zasvěceně říkalo úchylný kat. Byl zajímavý tím, že dokázal zabít pěstí býka, koně, nebo chlapa, svedl prý zvednout koně a zahodit ho, prostě byla to gorila s maličkým mozečkem sadistického zvrhlíka. Držel se špičky záchranného člunu zuby nehty, a to doslova, protože jeho nehty byly do dřeva člunu doslova zarezlé, leč ne bylo mu to nic platné. Člun i on sám byli něčím přeříznuti jakoby obří cirkulárkou hladce a naráz v místě kapitánova gorilího chlupatého hrudníku. Jeho obličej byl zkamenělým šklebem hrůzy. Do železného žebra člunu byl zarytý zub, který patřil prokazatelně žralokovi, lišil se od běžných pouze tím, že byl dlouhý 22 (!) centimetrů. Tím pádem nastalo ticho po pěšině. Žraloci Castra nezajímali a bylo jasné, že to není dílo ani Američanů, ani Rusů, ani nějakých zoufalců nebo kontrarevolucionářů. Celá věc by nikdy nevyplavala na povrch, nebýt toho, že jeden z tehdejších vyšetřovatelů, Ramon Morell, emigroval do Spojených států a tuto zajímavou historku z budování kubánského komunismu zveřejnil.

Ostatně v kubánských vodách se něco podobného nestalo poprvé. Když se vylodili kontrarevolucionáři s americkým komandem v Zátoce sviní, pomáhali je odrazit, likvidovat, zajímat a vyslýchat tehdy mladí příslušníci ruských jednotek SPECNAS, tedy zabijáci na slovo vzatí. Poslechněte si, co vypráví jeden z nich, Jegor Lin:
Řekli nám, běžte tam a převálcujte je. S nikým se nemazlete, nezaslouží si nic jiného než smrt. Zajměte jen jejich důstojníky. A tak jsme šli a převálcovali jsme je. Byli dobří, jak ti Kubánci, tak amíci, ale na nás neměli. Dostali jsme je všechny. Někteří jsme zůstali pomáhat castrovcům při výsleších na břehu, někteří se vraceli zpátky do ponorky, ze které jsme dělali výpad do zad kontrarevolucionářů. Když už byli téměř u ponorky, vynořila se, vlastně vyskočila z moře bílá příšera s rozevřenou tlamou a celý člun najednou pozřela. V životě jsem nic takového neviděl. A víte, co bylo zajímavé? Té bestii svítily oči jak reflektory. Padla zpátky do vody a pak zaútočila na ponorku. Nejdřív do ní narazila plnou rychlostí a začala ji válet ve vodě jako nějaký barel. Nikdo tomu nemohl uvěřit, ale ten žralok byl větší než ta ponorka. Pak se vrhl na lodní šroub, úplně ho ukousl a zmizel v moři. Ponorku pak museli odtáhnout do doků. Mezi jejími ocelovými pláty, tam kde bílá bestie zaútočila na lodní šroub, se našly žraloci zuby. Měly délku skoro dvacet centimetrů…

S megalodonem se na vlastní oči často setkali profesionální i amatérští rybáři kolem Austrálie a Nového Zélandu. Na rozdíl od vědců berou obřího žraloka nesmírně vážně a vůbec jim nedělá dobře představa, že se něco tak monstrózního pohybuje ve stejných vodách jako oni. Hlášení o tomto obřím předpotopním predátorovi jsou velmi starého data. Jsou jich desítky–, ale jako obvykle na ně věda nebere zřetel. Již v roce 1918 lovci langust z Port Stephens, asi sto kilometrů severně od Sydney, odmítali tři měsíce vyjet na moře a vytáhnout své čeřeny z hluboké vody – a to jim šlo doslova o přežití, protože zůstali naprosto bez prostředků. Jenže v jejich lovištích se neustále pohyboval obrovitánský bílý žralok, který trhal řady čeřenu vyrobených z kvalitní oceli, ukotvených u dna těžkými litinovými formami. Tyhle čeřeny mají dva až tři metry a běžně se v nich vytahuje několik tuctů velkých langust; pokud jste někdo viděl a držel v ruce velkou langustu, víte, o jakou váhu jde…

Jelikož tato neobvyklá hromadná stávka lovců langust pochopitelně vyvolala živý zájem státního rybářství, státní inspektor Morgan se neprodleně vypravil na místo celou věc vyšetřit a dospěl k názoru, že věc je vážná, protože věděl, že v těchto vodách se běžně vyskytují desetimetroví žraloci bílí, kteří by rybáře k něčemu podobnému nedonutili. Inspektor vyslechl řadu lovců langust; spousta z nich tu obludu viděla na vlastní oči a byla z ní evidentně vyděšená, což přesvědčilo zkušeného odborníka, že tam něco musí být, protože tihle otrlí lovci langust byli všechno možné, ale rozhodně ne strašpytlové, a hned tak nějaká mořská potvora jim nemohla nahnat strach. Ovšem megalodona se báli. Věděli, že na něj nemají. "Navíc," napsal do zprávy inspektor, "neměli žádný důvod vyprávět mi nějaké hlouposti nebo rybářské historky, věděli, že jsem jeden z nich a že jsem jich ve své profesi vyslechl už spousty." Jeden z nich, kterému byly čeřeny odneseny najednou v celé řadě, tvrdil, že měl obrovitý žralok délku kolem tří set stop, tedy devadesát metrů, což je i na megalodona neuvěřitelná délka, ale není to vyloučené.

Američan David Stead o obřích žralocích napsal ve své odborníky vysoce hodnocené knize Sharks and Rays of Australian (Žraloci a rejnoci australských moří) a ostatní ichtyologové couvli překvapením, protože Pat Taylor byl uznávaným rybářem, přirozeným předákem s autoritou, o jehož slově nikdo nepochyboval. Pár dalších rybářů potvrdilo neuvěřitelné míry udané Taylorem, ale ostatní mluvili o žralocích velkých tak 35 až 40 metrů. Když se nakonec všechny výpovědi vyhodnotily, došli vyšetřovatelé k závěru, že se tam musel pohybovat jeden veleobr a dva obři. Nejspíš samice s mláďaty. To všem vyrazilo dech…
Mnozí ichtyologové se už dnes kloní k názoru Davida Steada – zejména když si uvědomili, že velcí bílí žraloci se objevují ve většině moří a oceánů a že nikde nejsou příliš početní. Je tedy klidně možné, že zvířata ještě vzácnější a tajuplnější – bílí obří žraloci z hluboké minulosti – skutečně přežila.

Jak jistě víte, prodělala naše planeta ve čtvrtohorách celou sérii dob ledových. To silně ovlivnilo mořské proudy, které sloužily jako útočiště a zásobárna potravy pro mnohé druhy mořské fauny a flóry. Výsledkem bylo vymizení řady z nich, protože se nebyly schopny přizpůsobit změněným životním podmínkám. Jenže to, že vymizely, neznamená ještě, že zcela vymřely. Prostě můžou být jenom tam, kam my nevidíme a kde jim je moc fajn.
Například hlubokomořské příkopy v Tichém oceánu, o kterých vědci nevědí prakticky vůbec nic, se nacházejí na okraji dvou oceánských desek. Uvnitř těchto příkopů se vyskytoval pramen minerální vody o teplotě, která někdy přesahovala pět set stupňů Celsia. Vědci s údivem zjistili, že hydrotermální výrony umožňují život nových forem, o kterých do té doby neměli ani tušení. Jedny z nejčerstvějších megalodonních zubů byly vytaženy právě z těchto hloubek v Mariánském příkopu. Jsou vědci, kteří připouštějí, že megalodon v hlubinách žije, ale tvrdí, že se odtud nemůže dostat nahoru k hladině…

Bohužel, nejsme schopni zjistit, jestli tomu tak skutečně je. Na rozdíl od savců totiž žraloci nevyplují po smrti na hladinu, protože jejich těla jsou těžší než mořská voda. Navíc, jak už jsme si řekli, se jejich kostra skládá pouze z chrupavky, takže na rozdíl od mnoha druhů kostnatých ryb nezanechávají po sobě kosti, ale pouze zuby. Ovšem zuby, které dokážou rozkousat bez problémů i titan! Teorii, že obří žraloci jsou obyvateli mořských hlubin, kde je velmi málo světla, naznačují výše zmíněná svědectví, která popisují jejich "svítící" oči…

Dokud se člověk nedostal do skutečných hlubin oceánů, myslel, že tam nemůže existovat život, respektive to, co on sám za život považoval. Jenže se mýlil: Vegetují tu masivní vznášející se chomáče, dosahující délky až patnácti metrů (uznejte, to už je pěkný červíček), konzumující bakterie; velké množství druhů ryb, které byly objeveny teprve v nedávné době, se naopak živí těmito "červy"… Na rozdíl od běžných lidských představ tedy v nejtemnějších a zdánlivě neobyvatelných místech život přímo vzkvétá.

Jak vypadá megalodon?

O velikosti, vnějším vzhledu a zubech tohoto vražedného biologického stroje jsme si už povídali. Je tu však ještě další věc smyslové orgány, které mu dávají naprostou převahu nad všemi ostatními obyvateli oceánů, ale i nad obyvateli souše, kteří se neopatrně brouzdají v několikametrové hloubce u břehu. Tyto orgány umožňují hledat, objevovat a identifikovat kořist a doslova se plížit. Začneme jeho úžasným orgánem zvaným Lorenziho ampule. Podél horní a postranní části megova rypáku jsou pod kůží jemná pouzdérka, naplněná rosolovitou hmotou, kterými může zjišťovat elektrické výboje ve vodě. Může tak na dálku identifikovat tlukoucí srdce nebo pohybující se svaly kořisti. Podobně úžasně funguje megalodonův čich. Na rozdíl od člověka má to zvíře směrové nozdry, které nejenže rozpoznají jedinou částečku krve (třeba bílou krvinku), ale i potu a moče mezi miliardou částeček vody, ale navíc dokážou přesně určit směr, odkud pach vychází. Byl by to neocenitelný spolupracovník policie… Drsná megalodonova kůže je zároveň nejen zbraní, ale i dokonalým smyslovým orgánem. Podél obou stran těla se táhnou orgány zvané boční čáry. Jsou to vlastně kanály, které obsahují smyslové buňky zvané neuromasty. Díky těmto neuromastům je zvíře schopné zjistit i ty nejslabší vibrace vody…

Můžete se ptát, proč hlubinné ryby nevyplují na hladinu, když je tam mnohem více potravy? Vysvětlení je jednoduché – rozprskly by se vnitřním tlakem. Jenže změny tlaku vody, dokonce i obrovské změny, působí na žraloky jinak. I kdyby byl megalodon přizpůsoben nesmírnému tlaku vody, může absolvovat cestu k hladině – byla by sice svízelná, ale přežil by ji. Pokud by se mu to podařilo, lovil by zřejmě především v noci, protože jeho oči jsou příliš citlivé na to, aby se proháněl po hladině během dne. Jestliže je metabolismus megalodona stejný jako u žraloků bílých, není teplokrevný, ale může žít v chladných vodách díky adaptaci, které vědci říkají gigantotermie. Jedná se o schopnost velkých zvířat (byť mají pomalý metabolismus) udržovat vysokou tělesnou teplotu díky vysoké hmotnosti těla, přičemž periferní tkáně slouží jako izolace. Megalodon by potom byl schopen udržovat poměrně vysokou vnitřní teplotu jen vlivem pohybu svých svalů. V povrchových vodách začne být velmi agresivní. Musí. Hlubinné vody jsou ve srovnání s povrchovými málo okysličeny. Čím vyšší obsah kyslíku, tím rychlejší metabolismus – a tím i zvýšený výdej energie. Aby se mohl organismus přizpůsobit zvýšené spotřebě, musí konzumovat mnohem větší množství potravy…

Takový agresivní megalodon, který by se rozhodl zůstat v povrchových vodách, by klidně mohl způsobit zmíněné masové "sebevraždy" kytovců. Jenže to je jen část nebezpečí, které by výskyt obřího žraloka způsobil. Při větším počtu těchto vražedných biologických strojů by snadno mohlo dojít k narušení potravinových řetězců v dané oblasti a k následnému ekologickému kolapsu. Naštěstí zřejmě megalodon navštěvuje povrchové vody jen zřídka a zase se vrací do svých hlubin. Kdyby se však "tam dole" něco stalo a všechny ty příšery by musely vyplout na povrch, nejspíš bychom se nestačili divit!

Když megalodonovi vypadnou zuby, které si třeba vyláme při napadení železného kýlu lodě, je mu to úplně jedno, narostou mu zkrátka nové. Megalodon dokáže prorazit hlavou pancéřování lodi, protože když bude rychlostí pětatřiceti nebo čtyřiceti uzlů opakovaně narážet desítky tun těžkým tělem do lodi, pláty to nemohou vydržet. A i kdyby jste megalodona oslepili, je to úplně něco jiného, než kdybychom oslepli my. Tenhle tvor má dalších sedm dokonalých smyslových orgánů: slyší zvuky o nízké frekvenci na několik kilometrů, ucítí jedinou kapku krve, potu, moče či exkrementů na obrovskou vzdálenost, jeho boční čára a Lorenziho ampule dovedou rozpoznat elektrické impulsy a vibrace…

Myslím, že většina z vás – na rozdíl od zoologů a dalších badatelů – by si setkání s podobným tvorem tváří v tvář klidně nechala ujít.

Otazníky zůstávají

Ovšem představa o přežívajícím prehistorickém veležraloku, kterou jsem vám v tomto článku předložil, není jedinou možnou odpovědí na otázky okolo existence obřích žraloků. Báje a pověsti okolo takzvaných "žralocích lidí" (dokonce i z tak dokonale vnitrozemské země, jako jsou Čechy!), nálezy dávných kreseb, týkajících se j měny žraloků v lidi, neuvěřitelná svědectví Evropanů z Polynesie i některé prapodivné zvyky gigantických "bílých zabijáků" dávají prostor k dalším, možná ještě fantastičtějším řešením. Ale těm se budeme podrobněji věnovat až v některém z příštích čísel.

Ilustrace v textu Alois Křesala
Magazín záhad 2/98 51

Nahoru

image




image