Dlouhokrká příšera z Gambie



Nad žlutavě zbarvenou hladinu afrického veletoku pomalu padá soumrak. Člověk plující na kánoi se rázem stává vnímavějším vůči všem zvukům a historky o vodním drakovi, se mu už nezdají tak směšné.
Na stopu další tajuplné příšery obývající údajně mangrovové močály podél západoafrické řeky Gambie mě přivedlo svědectví Angličana Thomase H. Dalrymplyho, který ve svých poznámkách píše: „V roce 1935 jsem působil jako úřední lékař na řece Gambii v západní Africe. Jedné noci mě probudil značný hluk způsobený domorodci. Ráno jsem zjistil, že příčinou rozruchu bylo objevení se takzvané ninkenanky. Podle popisu mělo toto zvíře koňskou tlamu, krk jako žirafa, tělo podobné krokodýlímu, dlouhý ocas a dosahovalo délky asi devíti metrů. Požádal jsem náčelníka kmene, aby mi dal vědět, až bude to zvíře příště k vidění. Říkalo se, že se objevuje čas od času za měsíčných nocí, kdy vylézá z mangrových bažin, kde žije ponořené v bahně. Uplynulo několik měsíců a jednoho dne jsem se dozvěděl, že se zvíře opět ukázalo. Bohužel však byly bažiny obklopeny takovým rojem moskytů, že jsem se vrátil zpět, aniž bych ninkenanku spatřil.

Jako úřední lékař pro oblast řeky Gambie jsem pravidelně navštěvoval různá místa svého rajónu a dostalo se mi příležitosti zastavit se u ředitele jedné z obchodních společností. Během oběda jsme z nedalekého domorodého tržiště uslyšeli velký povyk. Vyšli jsme ven, abychom zjistili co se děje, a objevili jsme jednoho z ředitelových sluhů, kterak mává naučným časopisem Zvířata celého světa. Vzrušený dav vykřikoval, že bílý muž vyfotografoval ninkenanku. Ve skutečnosti to byl snímek betonového dinosaura v jednom z newyorských parků. Všichni v něm poznali zvíře, které vídali v bažinách za měsíčných nocí.”

Taková informace musí nutně zažehnout v každém pro kryptozoologii bijící srdce plamen touhy a tak jsem v říjnu vyzbrojen mačetou a nafukovacím člunem opustil letiště v Bruselu, abych po šesti hodinách letu nad západní Saharou přistál v gambijské metropoli Banjulu.

Najít na mapě Afriky maličkou Gambii není zrovna lehké. Miniaturní republika je totiž jen něco kolem čtyřiceti kilometrů široká a čtyřista kilometrů dlouhá. Celkově tak připomíná spíše vlasovou nudli než vážně míněný státní útvar. Kuriózní hranice, která vůbec nerespektuje etnické složení obyvatelstva, vytváří jakýsi dlouhý a kostrbatý klín vražený do území frankofonního Senegalu, jenž anglicky mluvící Gambii ze tří stran obklopuje.

Měl jsem možnost strávit v nejmenším africkém státě celý měsíc a během svého putování po stopách záhadného říčního monstra jej alespoň trochu poznat. Záměrně jsem se vyhýbal turistickým centrům a žil hlavně v rodinách domorodých Wolofů, Fulů a Mandinků nebo jen tak ve stanu na březích čarokrásné řeky Gambie. Zmíněný veletok obývaný mimo jiné hrochy a krokodýli půlí jako stříbrný břit již tak útlou zemi na dvě části. Řeka pramení na území Guiney a protéká senegalským národním parkem Niokolo-Koba, kde se vyskytují lvi, hyeny, levharti, buvoli a pochopitelně i největší suchozemská zvířata na světě sloni. Po senegalských bažinách a pralese vtéká řeka na gambijské území, kde se razí cestu savanou a buší. Čím více se řeka přibližuje k moři, tím více stoupá její slanost. Gambie je životadárnou tepnou stejnojmenné země a poskytuje početným rodinám zdejších černochů základní zdroj masité potravy v podobě mnoha druhů ryb. Kuriózní na tom je, že mnoho z těchto nádherně zbarvených oploutvených živočichů obdivují Evropané ve svých akváriích a vynakládají na jejich pořízení nemalé finanční prostředky. Pro Gambijce však znamenají všichni tito sumečci, tilapie a nožové ryby jen vítaný zdroj bílkovin.

Není divu, že mě nádherná řeka fascinovala a to tím spíše, že prakticky každý zdejší rybář se kterým jsem zavedl řeč na ninkenanku mne ujišťoval, že ve zdejších vodách tajuplná obluda doopravdy žije. Je však prý velmi vzácná. Nechal jsem několik náhodně vybraných lidí nakreslit její přibližnou podobu – vždy z toho vznikl stejný obrázek silně připomínající sauropodního dinosaura se všemi jeho atributy – dlouhým krkem a maličkou hlavou. Podobnou siluetu však měli i někteří dávno vyhynulí mořští ještěři například plesiosaurus, který se na první pohled lišil jen menší velikostí, krátkým ocasem a veslovitými končetinami.

Po nekonečném vyptávání při hledání konkrétnějších informací se mi ve vnitrozemském městečku Ka-ur podařilo narazit na starého rybáře Momodua Keita z kmene Tilibanka. Stařec mě přesvědčoval, že zná místo, kde dlouhokrká obluda žije. Když jsem mu ukazoval obrázky nejrůznějších tvorů, tak bezpečně poznal všechna africká zvířata. Důkazem hodnověrnosti tohoto malého testu pravdomluvnosti, jemuž jsem ho podrobil, byla skutečnost, že například neidentifikoval medvěda a tapíra, kteří na černém kontinentu nežijí. Bezpečně však „poznal” snímek na němž byla vyfotografována neumělá plastika dinosaura rodu apatosaurus s extrémně dlouhým krkem, o němž bez váhání prohlásil, že je to ninkenanka. Tento tvor dlouhý jako dvě kánoe (tj. asi deset metrů) prý žije na velkém ostrově Lilibolong vzdáleném asi deset kilometrů od Ka-uru k němuž však vede cesta jen po řece. Po krátkém dohadování jsem se dohodli na ceně za jeho průvodcovské služby a hned druhý den jsme mohli vyrazit proti silnému proudu Gambie způsobeném mořským přílivem.

Jsme asi dost komická dvojice. Stařičký vrásčitý Momudu se svou zpuchřelou kánoí do níž neustále teče a zarostlý běloch na kanárkově žlutém nafukovacím člunu budí pozornost místních rybářů, kteří nám ze svých lodí přátelsky mávají. Hledání dinosaura na konci dvacátého století je opravdu prazvláštní dobrodružství a ani se příliš nedivím, že si teď zřejmě klepete na čelo.
Čemu však člověk nevěří v teple domova, tomu je ochoten uvěřit při noční cestě po africké řece, v níž žijí i velcí krokodýli, kteří jsou přece blízkými příbuznými dinosaurů. Moje nedůvěra byla navíc silně naviklána neochvějným přesvědčením téměř všech Gambijců v existenci dlouhokrké ninkenanky.

Cesta k doupěti záhadné příšery trvala na našich lodích více než dva dny. Po mezipřistání ve vesnici Kuleňa, kde mi místní pradlena suverénně potvrzuje, že nedaleko odtud ninkenanka opravdu žije, se mi po hodině tvrdého pádlování naskytá nádherný pohled na říční ostrov Lilibolong pokrytý bujnou tropickou vegetací a obklopený prstencem mangrových dřevin. Ani malíř nadaný bujnou fantazií by si nemohl vymyslet lepší sídlo tajuplného netvora. Vzpomínám na slova mladého rybáře, který mi řekl, že ninkenanka je velice nebezpečná a útočná. Lidi však rozhodně nežere – naopak se živí po způsobu krokodýlů rybami. Tato informace však rozhodně nezapadá do celkového konceptu sauropodního dinosaura, který by se měl živit jen rostlinnou potravou. Naopak představuje ninkenanku jako tvora podobného dávno vyhynulému vodnímu plazu plesiosaurovi. Tento dlouhokrký dravec by se na ostrov, připustíme-li alespoň teoreticky jeho existenci, mohl před lety zatoulat z moře a zasloužit se tak o celé generace předávanou legendu. Rybářovo svědectví o existenci obludy je však zajímavé i tím, že je takříkajíc z druhé ruky a nikoliv z folkloristických tradic o „říčním drakovi”. Všichni dotázaní totiž v podstatě shodně tvrdili, že ninkenanka sice v řece žije, ale oni sami ji nikdy neviděli. Mladík mi však řekl, že siluetu dlouhokrké nestvůry na ostrově Lilibolong viděl asi před dvaceti lety jeho otec když se zvolna nořila do vod Gambie.

Proti existenci jednoho přežívajího dinosaura však hovoří neměnná biologická pravidla. Aby hypotetická veleještěří „komunita” nevyhynula musí ji tvořit populace čítající nejméně dvě stě pohlavně dospělých jedinců, což je v případě systému velkých říčních ostrovů na Gambii prakticky vyloučeno. Přijmeme-li, ale teorii že jde o zatoulaného plesiosaura (jehož silueta sauropodní dinosaury připomíná) nestojí víře v existenci takové obludy prakticky nic v cestě – vždyť život v moři je dodnes velká neznámá. (Stačí si jen připomenout objev údajně vyhynulé lalokoploutvé ryby latimérie podivné).

„Když ninkenanku spatří jako první běloch tak se mu nic nestane. Kdyby se však na netvora podíval jako první černoch jistojistě zemře,” poučuje mě Momodu o rasistických předsudcích příšery těsně před velkým a hlavně pořádně temným otvorem do mangrovového porostu na jižní straně ostrova. Jinak velmi odvážný Momodu ve mně alespoň na chvíli vidí hrdinu lezoucího do jámy lvové a uctivě odsouvá svou kanoi, aby měl můj kajak manévrovací prostor pro vjezd do hájemství ninkenanky. Jeden záběr pádlem a už vjíždím oponou mangrovových kořenů vstříc možná největšímu dobrodružství svého života.

Asi po dvaceti metrech cesty do nitra ostrova se začíná zelený tunel nad mou hlavou projasňovat a můj člun vjíždí do jakási mělké říčky obklopené asi dvoumetrovými částečně sešlapanými travinami. Je evidentní, že tudy velmi často procházejí nějaká velká zvířata. Lehké mrazení v zádech přerůstá po dalších asi třiceti metrech cesty do silné nervozity. Není ta celá cesta nesmyslným rizikem? Co když na konci tunelu číhá hladový šestimetrový krokodýl, pro něhož bude příjezd mého labilního kajaku znamenat vítanou změnu jídelníčku. Ani rozzuřený hroch, jehož silueta by po dalších metrech mohla zatarasit cestu, by nebyl tou nejlepší alternativou. Tím spíše, že čtrnáct dní před mým příjezdem do této oblasti zabil nedaleko od tohoto místa hroší býk neopatrného rybáře. Agresivní zvíře bylo sice vzápětí zastřeleno profesionálním lovcem, ale kdoví zda houština neskrývá jeho stejně mrzutého příbuzného. Silné praskání se zdá tomu nasvědčovat. Zbrocen potem a se svatozáří bodajících moskytů jsem zastavil svůj nejistý člun. Praskot však z ničeho nic přestal. Možná to byla pouze velká prasata bradavičnatá, která se šla napít zdejší kalné vody. Strach byl zcela zbytečný – to má člověk z toho, že nedůvěřuje svým průvodcům – Momudu mě přece jasně instruoval, že ninkenanka žádné velké zvíře na svém teritoriu nestrpí. Namáhavá cesta tedy pokračuje dál , po dalších asi padesáti metrech na mně z keřů padají desítky nesnesitelně štípajícíh mravenců. Mám už všeho plné zuby zajíždím do houštiny, abych se mohl otočit. Málem se převrhnu, ale naštěstí se člun rychle vyrovnává. Vracím se rychle zpět a v zádech mi zní protivný výsměch vodního ptáka.

Dnes když sedím v pohodlném křesle a píšu tyto řádky, jsem však rád, že jsem se do tohoto prapodivného dobrodružství pustil. Není jistě bez zajímavosti, že jsem těsně před svým odjezdem z Gambie získal informaci o tom, že ninkenku nedaleko ostrova Lilibolong před třemi lety pozoroval triedrem německý manželský pár. Většina takových svědectví má jistě jen malou hodnotu. Když je jich však tolik začínají se vkrádat pochybnosti– co když se právě teď vynořil z vln Gambie obrovský netvor a v zubaté tlamě na labutím krku se mrská velká ryba?

Je mršina dalším důkazem?
Kousíček od delty řeky Gambie na jedné ze zdejších nevelkých pláží došlo v roce 1983 k pozoruhodné události, která nepřímo existenci ninkenanky potvrzuje. Britský studen Owen Burnaham, takto nadšený obdivovatel přírody, zde našel jakousi obrovskou zdechlinu zvířete o němž v životě nic neslyšel, natož aby je kdy viděl na vlastní oči.
Ačkoliv bezpečně znal všechny druhy větších pozemních i vodních zvířat žijících v této oblasti, tohoto obludného netvora nedokázal identifikovat.
Zvíře bylo asi pět metrů dlouhé, na hřbetě bílé, mělo dva páry ploutví, dlouhý špičatý ocas a nozdry na špičce horní čelisti. Naneštěstí se ho nepodařilo důkladně prostudovat, protože domorodci mu odřízli hlavu a Burnham nestihl zachránit ani tělo.

vas

Nahoru


ninken1.jpg

ninken2.jpg