Příšera tureckého jezera Van

V listopadu 1995 se vydal tým tureckou vládou podporovaných vědců a badatelů k největšímu tureckému jezeru Van, aby pátral po příšeře podobné dinosaurovi, kterou spatřilo několik očitých svědků. Byl mezi nimi Bestami Alkan zastupující guvernér provincie Van, který tuto příšeru zahlédl šest měsíců předtím, když tam měl piknik.
Dalším prominentním pozorovatelem byl Zeki Ergezen člen parlamentu provincie Bitlis, který tvrdí že příšeru zahlédl, když jezero navštívil se svou ženou. Podle některých záznamů je příšera z jezera černá, přibližně sedm až devět metrů dlouhá, s trojúhelníkovými výběžky na hřbetě (možná řadou vztyčených ploutví). A velmi chlupatou, rohatou hlavou. Další popisy hovoří o příšeře bílé s černým pruhem na hřbetě. Dokonce existují zprávy o spatření dvou příšer najednou, což by patrně vysvětlovalo dva velmi odlišné popisy. Zpráva o příšeře přišla také od jezera Ercek, asi dvanáct mil východně od jezera Van a očití svědkové ji přirovnali k bílému vodnímu koni.

Poloha jezera

Před časem se nám dostal do rukou amatérský filmový záznam natočeny 12 června 1997. Ten si můžete stáhnout i od nás. (cca 2.1Mb) Podrobili jsme ho rozboru na našich počítačích. V případě záběrů z jezera Van nás především zaujala druhá sekvence. Tajemný tvor velice svými pohyby ve vodě připomíná aligátora a lze se proto domnívat že se jedná o dravého ještěra. V posledních záběrech se vodou mihne špička ocasu. Třetí sekvenci jsme podrobili velice pečlivému průzkumu za pomoci knih, nůžek a pravítek. Po vystřižení nejlepší fotografie hlavy tvora, nastal okamžik studování možné podobnosti se zdokumentovanými adepty z řad zkamenělé minulosti. Pečlivým studiem s přihlédnutím na fakt že jezerní příšera Van nebyla nikdy spatřena na suchu, jsem došel k závěru že největším adeptem by mohl být Pliosaurus.

Pliosaurus

Jeho hlava ideálně zapadá do snímku příšery. Pro Vás čtenáře uvedu následující “mořský plesiosaurus rodu Pliosaurus patří mezi dlouhohlavé a krátkokrké zástupce opravdových vládců všech druhohorních moří. Již v triasu se dokonale přizpůsobili mořskému životu – měli čtyři charakteristické pádlovité končetiny. Během 160 milionů let dalšího vývoje, v křídě, se u plesiosaurů podobně jako u ichtiosaurů objevilo výrazné zmnožení prstů (hyperfalangie). Tím se vlastní pádlo rozšířilo a značně prodloužilo, zatímco původní kosti končetin uvnitř těla se silně zkrátily. Také se vytvořil břišní koš druhotných žeber.

Kostra Pliosaura

Pliosaurus představoval velice rychlého dravého živočicha. Bleskurychlým pohybem lovil mohutnými ozubenými čelistmi ryby. Zde výklad na chvíli přeruším neboť z jezera Van není hlášen jediný útok na člověka což je také zajímavý aspekt. Musí se tedy jednat o tvora výlučně potravinově závislého na produktech jezera. Délka Pliosaura byla kolem 5 metrů což by též relativně odpovídalo délce pozorovaného tvora. Druhá část našeho bádání se zaměřila na pozorování stejného tvora v nedalekém jezeře Ercek. Toto jezero je vzdálené 12 mil ale nedaleko jezera Ercek teče řeka vlévající se do jezera Van. Přes velkou snahu o informace zda plesiosauři by mohli své končetiny používat i k pomalému přesunu z vodního toku do jiného vodního toku není nám nikdo tyto informace schopen podat. V případě že by končetiny Pliosaura byly schopny tuto činnost vykonat záhada jeho výskytu v jezeře Ercek by byla objasněna. Ale je zde ještě jedno úskalí a to je fakt že krajina kolem jezera Van je položena ve vysokohorském prostředí s velikány přesahujícími 3000 m. Doposud nikdo neprošel trasu mezi řekou a jezerem Ercek. A neověřil zda je přesun z řeky do jezera technicky vůbec možný.
První období druhohor –trias se ještě od předchozího permu příliš nelišilo:trvalo nadále teplé a suché klima a na souších převládaly pouště a polopouště. Kontinenty byly stále ještě spojené v Pangeu a to umožňovalo všeobecné rozšíření řady obratlovců, vzláště plazů. V juře se však Pangea začíná drobit, nejprve se znovu odděluje severní část kontinentu-Laurasie od jižní Gondwany. Další dělení Laurasie přitom pokračuje rychleji, zatímco jednotlivé kry Gongwany jsou ještě spojeny. Teplé klima stále trvá, ale je podstatně vlhčí. Okraje kontinentů jsou v mnohem větší míře zaplaveny mělkým mořem. Během křídy se kontinenty od sebe oddělují skoro do takové podoby, jak je dnes známe. Současně vznikají velká pásemná pohoří Andy, Skalnaté hory, Alpy a Himálaj. Do té doby stále teplé a vlhké počasí se na konci druhohor náhle ochlazuje a stupňují se jeho roční výkyvy. Odstředivý pohyb pevninských ker je poměrně rychlý, takže na konci druhohor se tvářnost naší planety už podobá dnešní. Druhohorám se říká věk plazů. Tito plazi však už nejsou starobylé anapsidní a synapsidní typy, které panovaly v permu a triasu. Od jury ovládají druhohorní přírodu tři pokročilejší podtřídy- euryapsidi, archosauři a lepidosauři. Jejich počáteční vývoj však spadá do triasu. Euryapsidi zahrnují čtyři řády výlučně mořských plazů, pevninu ovládli archosauři z nichž jedna větev vede až k dnešním krokodýlům. Lepidosauria vytvořila množství drobnějších forem, z nichž hadi a ještěrky žijí též dodnes. Ale o jméno druhohor se zasloužily především dvě skupiny plazů A - euryapsidi a za B - archosauři. Jejich vláda na naší planetě trvala 160 MILIONŮ LET a byla náhle, v plném rozvoji, ukončena změnami životního prostředí na konci křídy.
Co vlastně táhlo suchozemské plazy zpět do moře? Návrat plazů zpět do vody není zase tak nepochopitelný, jak se na první pohled zdá. Naopak - skýtá jim řadu výhod, pohyb stojí především mnohem méně námahy. Plovoucí plaz spotřebuje k pohybu pouze zlomek energie potřebné k pohybu na souši. Navíc si všichni plazi podrželi rybí způsob pohybu - stále se ještě příčně vlní. Za dlouhé miliony let ve vodě se jednotlivé typy ovšem stále více přizpůsobovaly změněnému prostředí. U druhohorních čeledí mořských krokodýlů se prodloužil trup a charakteristické brnění kožních destiček suchozemských předchůdců se buď zmenšilo, nebo zaniklo úplně. Ale vraťme se k původnímu tématu a to jezeru Van.
Možné dedukce o přežití plesiosaura ve sladké vodě objasňuje existence krokodýlů ve sladké vodě. Proč by se nemohl plesiosaurus též aklimatizovat. Jsem přesvědčen že zde přes krokodýli vede cesta. Nedávno jsem sledoval dokumentázní film o jednom jezírku uprostřed africké pouště kde žije oddělená populace krokodýlů. Tato populace nejenže sama koriguje své množství v malém prostoru ale též vědci dokázali že i jejich velikost se vzhledem k malé ploše zmenšila. Jak v podstatě všichni víme, krokodýl je teritoriální jedinec hájící své teritorium a to i za cenu kanibalismu. V teritoriu krokodýlů je vždy pouze tolik jedinců kolik danná lokalita uživí. Krokodýli kladou vejce v okolí svého teritoria což by mohlo platit i o plesiosaurech. V případě existence plesiosaura v jezeře Van musí existovat hnízda či zbytky po vylíhnutí. Samice plesiosaura by měla klást vejce o přibližné velikosti 20 centimetrů. Jelikož jezero Van leží ve vyšší poloze měli by být hnízda v místě zachovávající stálou průměrnou hodnotu tepla a v suchu. Zde je zajímavý námět k pátrání a v podstatě možnost získání stoprocentního důkazu existence plesiosaura.
Za negativa filmu která trošku kalí naše bádání v určení druhu tvora je první část dokumentu kdy na hladině tvor má vysloveně výrustky na hřbetě jako zmínění aligátoři. Přes veškeré zdroje dokumentace nejsem tento jev schopen vysvětlit a bohužel žádné ilustrace plesiosaurů tento jev nezachycují. Věřím že se časem objeví při zájmu o jezero Van více kvalitnějších filmů či fotografií a dozvíme se o tomto fenomenu více.

Nahoru

Autor filmu Ulan Kozak, v té době 26letý asistent na místní univerzitě.

Záběry z amatérského videa natočeného 12 června 1997.





Postupný vývoj druhů

Čtyři hlavní skupiny mořských plazů - ichtyosauři/1/, mosasauři/2/, plesiosauři/3/ a „vodní krokodýli“ /4/ vytvořily ve svém vývoji 16 různých větví se spoustou druhů.