Krakeni moří světa



Jedním z největších tajemství hlubin oceánů je přítomnost obrovských hlavonožců. Trvalo celá staletí než byla oficiální vědou uznána existence hlavonožců dlouhých jen několik metrů. Ohrané tvrzení, že není možné, aby se bezobratlí živočichové postrádající vnitřní kostru svou velikostí mohli přiblížit obratlovcům, se stalo dogmatem, jehož porušení mohlo stát odvážného vědce kariéru a naprosté znemožnění.

Zřejmě prvním realisticky uvažujícím vědcem, který se na základě informací získaných od námořníků pokusil obhájit existenci gigantických hlavonožců, byl počátkem 19. století francouzský malakolog Pierre Denys de Monfort. Byl ve svém pátrání dokonce tak důkladný, že mu neušlo, že se musí jednat o dvě různé skupiny – krakatice (kraken, kalmar) a obří chobotnice. Za svůj odvážný a otevřený postoj byl doslova zadupán do země a dožil v bídě a zapomnění.
Přitom nálezy obrovských hlavonožců byly zejména na norském pobřeží známy už od středověku a pro velrybáře lovící vorvaně byly kusy obrovských ramen a dalších částí těl velkých krakatic v žaludcích jejich obětí docela běžné. Kabinetní věda se ale k těmto důkazům doslova obracela zády a to i v případech, kdy důkazní materiál ležel v depozitářích některých muzeí. Teprve ve druhé polovině 19. století se začaly hromadit nálezy, jejichž dokumentace byla natolik průkazná, že vědci nakonec byli nuceni přijmout existenci obřích hlavonožců za prokázaný fakt.

Asi prvním vcelku pozitivně přijatým svědectvím byla zpráva posádky lodi Alecton, která narazila 30. 11. 1861 nedaleko ostrova Tenerife na poraněnou krakatici ležící na hladině a pokusila se několikametrový exemplář o hmotnosti přes 2 tuny ulovit. Protože harpuny a střely z pušek nedokázaly v měkkém těle živočicha způsobit větší poranění, nechal kapitán na tělo krakatice navléct smyčku lana. Ta se při pokusu vytáhnout zvíře na palubu zadrhla u ocasní ploutve. Hmotnost zvedaného těla byla nakonec taková, že lano ploutev odřízlo a zmrzačená krakatice zmizela v mořských hlubinách.

Kalmar z Alectonu
Kalmar z Alectonu

Od té doby nálezy přibývaly a koncem 19. století se s nimi doslova roztrhl pytel. Zejména na pobřeží Nového Foundlandu vyplavovalo moře v letech 1870 – 1879 jednu velkou krakatici za druhou. Většinu z těchto nálezů se sice zdokumentovat nepodařilo, ale bylo jich dost na to, aby o jejich existenci nikdo nepochyboval. Je smutné, že právě tehdy byla vyplavena těla zřejmě největších nalezených krakatic vůbec a ta největší, jak už to bývá, prakticky nebyla prozkoumána a dochovaly se jen zprávy o rozměrech, které jsou dosud pro většinu vědců příliš fantastické na to, aby je uznali za reálné. A tak se dodnes uznávaným největším exemplářem krakatice stal obr z Timble Tickle, který uvázl na pláži při odlivu v listopadu 1878. Skupina rybářů zarazila do jeho těla kotvu a tu uvázali ke stromu, aby jim moře kořist neodneslo. Tělo hlavonožce poté použili jako krmení pro psy…
Celková délka jejich úlovku byla necelých 17 m, samotné tělo od zobáku po konec ocasu měřilo 6,10 m. Hmotnost byla později stanovena pomocí výpočtů někde mezi 20 – 30 tunami (zdá se mi to přehnané, ale pouze cituji zdroj informací; možná jde o výpočet na základě prostého objemu těla včetně vody v plášťové dutině). Nálezci jiných krakatic udávali ještě daleko větší rozměry. Největší údaje překračují délkou těla od zobáku k ocasu hranici 20 m a není divu, že se jim oficiální věda dodnes zdráhá uvěřit. Je totiž velmi těžké připustitit, že by existoval bezobratlý živočich takových rozměrů.

Zkusme teď propočítat rozměry a hmotnost krakatice třikrát delší než exemplář z Timble Tickle. Je více důvodů, proč se domnívat, že takové exempláře alespoň teoreticky mohou existovat. Uvedu je později, teď se soustřeďme na výpočty. Délka těla by přesáhla 18 m. Při započtení dlouhých chapadel bychom se dostali za hranici 50 m. Protože hmotnost těla narůstá se třetí mocninou (každý z rozměrů délka, výška, šířka by se zvětšil třikrát; 3x3x3=27), bude hmotnost těla 27x větší. Řekněme 600 tun. Šílené…
Největší známý obratlovec – plejtvák obrovský jen výjimečně dosahuje 150 tun. Je těžké uvěřit, že v moři žije několikanásobně větší tvor. Nedivím se, že se nenajde nikdo, kdo by obětoval svou vědeckou pověst a obhajoval existenci takového monstra. Je to prostě příliš nereálné, ale o to fantastičtější by bylo, kdyby se existence tak velkého živočicha potvrdila. Sám bych se v této otázce označil spíše za skeptika, přesto si ale uchovávám určitou naději. Příroda nás překvapila už mnohokrát.

Od laviny nálezů na Novém Foundlandu bylo nalezeno několik desítek dalších krakatic, jejich rozměry však nebyly nijak enormní. Obvykle se jednalo o kusy s celkovou délkou do 10 m a hmotností do 1 tuny. Prostě nic mimořádného. Popis několika různých druhů potěšil systematiky, ale příznivci obludných monster se dosud nedočkali. Některé exempláře sice svou celkovou délkou obra z Timble Tickle překonaly, ale vždy to bylo zásluhou extrémně dlouhých chapadel, která mohou několikanásobně překročit délku těla.

U měření desetiramenných hlavonožců je jeden zásadní problém, který rozměr považovat při srovnání za rozhodující. Délka osmi ramen se obvykle blíží délce samotného těla, ale i zde jsou rozdíly řádově v desítkách procent. Dvě dlouhá chapadla s rozšířenými konci však daleko přesahují věnec ramen a jejich délka může být přímo neuvěřitelná. Krakatice nalezená roku 1887 na Novém Zélandu měla při celkové délce 17,35 m tělo bez ramen dlouhé pouhých 2,35 m. Celých 15 m připadlo na chapadla.
Odtud pramení problémy s odhadem hmotnosti i zklamání, které člověk zažije, prohlíží – li si v tisku fotografii desetimetrové krakatice. Dlouhá chapadla se párkrát přeloží a celé zvíře je jen o málo větší než vědec stojící s bádavým výrazem v tváři opodál.

Proč si tedy myslet, že krakatice dosahují monstrózních rozměrů?
Nejvíc důkazů nám přinášejí možná jediní přirození nepřátelé velkých hlavonožců – vorvani. Staří velrybáři mnohokrát popisovali, jak harpunovaný vorvaň vyvrhoval ve smrtelné agónii kusy chapadel dodnes nevídaných rozměrů. Zatím největší takto zaznamenaný údaj hovoří o celém ramenu dlouhém 13,70 m a silném 75 cm. Vzhledem k tloušťce nemohlo jít o chapadlo a protože délka ramen zhruba odpovídá délce těla, muselo pocházet z krakatice s tělem dlouhým kolem 14 m.
Druhým zdrojem informací o kořisti vorvaňů je jejich kůže. Jizvy po přísavkách krakatic často vypovídají o tom, že ulovený vorvaň svedl boj s protivníky mnohem většími než jsou mrtví hlavonožci vyplavení na plážích. A při velikosti největších krakatic je otázkou, zda vorvaň odkázaný na zásobu kyslíku v krvi a plicích vyjde ze souboje vždy jako vítěz.

Krakatice

Konečně i mnohá svědectví hovoří o jedincích s délkou těla přes 10 (výjimečně i přes 20) metrů. Je jasné, že jedinci velkých rozměrů jsou mnohem vzácnější než průměrné exempláře. Kusy dosahující maximálních růstových možností druhu jsou samy od sebe vzácné (to platí i pro ryby a paryby) a pravděpodobnost, že se takový nacházel v omezeném vzorku maximálně několika set dosavadních nálezů, je malá. Připusťme proto, že krakatice s délkou těla 12 – 15 m o hmotnosti přes 100 tun je zřejmě reálně existujícím zvířetem, které svými rozměry přinejmenším konkuruje kytovcům v nevypsané soutěži o největšího tvora planety.

Napadení člověka krakaticí je zcela mimořádná událost. Krakatice žije na otevřeném moři a u hladiny se vyskytuje poměrně vzácně a obvykle v noci. Setkání s člověkem, kterého by mohla napadnout, jsou proto jen ojedinělá. Pokud už ale k setkání dojde, má proti sobě člověk jednoho z nejlépe vyzbrojených mořských dravců a jeho vyhlídky na přežití jsou prakticky nulové. O události se tak nejspíš nikdo nedoví. Člověk vyskytující se v noci na otevřeném moři je nejčastěji trosečník.
A právě útok na vor obsazený několika trosečníky, kteří přežili v roce 1941 potopení lodi Britannia, je asi jediným doloženým případem napadení člověka krakaticí. Tehdy se na malém voru zachránilo dvanáct mužů. Protože se na něj všichni nevešli, někteří museli plavat ve vodě a voru se pouze přidržovali. Jednou v noci na ně zaútočila velká krakatice, doslova odervala jednoho z mužů držících se plavidla a zmizela s ním pod vodou. Nedlouho poté byl napaden další z nešťastníků, poručík Cox. Chapadlo, které ovinulo jeho nohu však záhy sevření povolilo a zanechalo jen stopy zhruba třícentimetrových přísavek. Tři z trosečníků se nakonec dočkali záchrany. Poručík Cox byl mezi nimi a jizvy po přísavkách se staly neoddiskutovatelným dokladem jeho svědectví.

Boj s krakaticemi svedli i někteří z rybářů, kteří objevili jedince, kteří se dostali do nesnází v blízkosti pobřeží. V těchto situacích byla ale napadenou stranou většinou krakatice.
Zajímavé je také svědectví kapitána norského tankeru, jehož loď o výtlaku 15 000 tun a délce 150 m byla v letech 1930 – 1933 v tropických oblastech Pacifiku třikrát napadena velkou krakaticí. Živočich ve všech případech zaútočil na přední část lodi, sklouzl po jejím trupu a nakonec byl roztrhán lodním šroubem. Kapitán to vysvětloval nenávistí krakatic k jejich predátorům vorvaňům. Vztah lovec – kořist se tu prý odvíjí od aktuálního poměru velikosti obou soupeřů.
Kdoví, kolik krakatic potkal podobný konec na lopatkách lodního šroubu… Vždyť kdo z nepříliš početné posádky dnešních zaoceánských lodí by stačil podobnou událost zaregistrovat.

Momentální situace výzkumu velkých hlavonožců by se dala charakterizovat slovy, že na této frontě panuje klid. Dosažené výsledky nejsou tak šokující, aby vzbudily výraznější zájem médií, občasné nálezy uhynulých exemplářů už dlouho nevybočily z průměru a na nálezy skutečných obrů si budeme muset počkat. Možná ale už dnes unášejí vlny obrovské bledé umírající tělo k mlhavým obrysům vzdáleného pobřeží a většina rybářů v dnešní televizní době už dobře ví, že rozsekat tělo velkého kalmara na krmení psům je prostě škoda. Snad se dočkáme.



Links:

link Rozcestník na spoustu dalších stránek: seawifs.gsfc.nasa.gov


Nahoru

Nález krakatice z r. 1954.


Obří oliheň o váze 250 kilogramů, která je možná zástupkyní dosud neznámého živočišného druhu, vyplavilo moře na pláž na australském ostrově Tasmánie. Oliheň byla objevena mrtvá na pláži v tasmanském Hobartu a byla dopravena do Tasmanského muzea. Odborníci zkoumají nezvyklou stavbu jejího těla, mimo jiné dlouhé a tenké svalové laloky na každém z osmi ramen.
"To, co jsme viděli na tomto živočichovi, jsme neviděli na žádné olihni a je to významný rys," prohlásil zoolog David Pemberton. Oliheň ztratila dvě hlavní chapadla, která podle Pembertona byla dlouhá asi 15 metrů.
Obří olihně obvykle žijí na okraji pevninských šelfů v hloubce zhruba 500 metrů pod hladinou moře, uvedl Pemberton.

Jedno z možných vysvětlení nestvůr typu Loch Ness