Jsou hlubiny moří skutečně oblastí věčného ticha?





Golfský proud a další velké oceánské proudy jsou poslední neprobádaná místa naší planety. Tolik oficiální prohlášení odborníků, ale zcela jistě to není pravda, míst na naší planetě je neprobádaných ještě velice mnoho a názor vědců je mylný či slušně řečeno zavádějící. Ano, moře je pro nás suchozemské tvory skutečně těžce technicky dostupné. Nové technologie umožní v nedaleké budoucnosti nahlédnout do světa o kterém lidstvo donedávna tvrdilo že je tichý. Omyl je pravdou a následující článek Vám podá možná překvapující, šokující informace.

Jen půl hodiny od kubánské Havany, jste osamělejší než při lovu zvěře v Africe. Toto tvrdil spisovatel a dobrodruh Hemingway. Hemingway byl přesvědčen že v hlubinách Golfského proudu jsou velké neznámé ryby úžasných rozměrů. V článku otištěném v dubnu roku 1936 v časopise Esquire uvádí, že jeho kubánský přítel Carlos jednoho dne chytil bílého marlína vážícího 36 kg. Marlín vyskočil několikrát nad hladinu, než se znovu ponořil. Carlos nechal silnou rybu, aby se ponořila do modrých vod, když tu se ku podivu náhle zastavila a pocítil na druhé straně vlasce ohromnou váhu. Měl dojem jako by se zachytil o dno oceánu, vyprávěl Carlos. Omotal vlasec o rohatku a udržoval na hranici prasknutí, jeho člun byl vlečen proti proudu Golfskému. Asi po čtvrt hodině náhle stejně rychle povolilo a Carlos rychle vytáhl svého malého marlína do lodi. Jeho tělo bylo úplně rozdrceno a to tak mocnou sílou že z něj vyhřezla játra a vnitřní orgány. Byl přesvědčen že se nemohlo jednat o žraloka ani velkého hlavonožce, protože na těle marlína nebyly známky po zubech či přísavkách. Hemingway celý svůj zajímavý článek uzavírá konstatováním že se muselo jednat o gigantickou rybu druhu Makaira nigricanus, nebo o obrovského mečouna obecného Xiphias gladius či rybu vědě zcela neznámou.

Papá Hemingway nebyl salónní přírodovědec a věděl moc dobře o čem mluví, co pouští do světa. Spolupracoval s ichtiologickým oddělením přírodovědného muzea v New Yorku. A byl to ostatně on kdo dal svoji slavnou loď Pilar k dispozici muzeu a inicioval kampaň na odchycení a značkování různých druhů mečounů během jejich každoroční migrace do Golfského proudu.

Také Pierre Clostermann věří v existenci velkých tkzv. lupičů mořských hlubin, kteří jsou doposud vědě absolutně neznámí. Clostermann slyšel nahrávací pásky hydrofonů ponořených do nejrůznějších hloubek, které měly vojenské cíle a podle zvuků vrtulí měli kontrolovat směr plavby té či oné nukleární ponorky nepřítele. Onen domnělý svět ticha není určen pro naše uši, jež jsou adaptované na jiné prostředí. Dnes stoprocentně víme, že velryby a delfíni mezi sebou komunikují, ale na páskách nahraných ve velkých hlubinách je známá a veselá kakofonie celého tohoto světa malých tvorů náhle nahrazena podivnými a tragickými zvuky. Z hlubin se ozývá řvaní nahánějící hrůzu a strach, troubení silnější, než je schopno vydat celé stádo splašených slonů dohromady, jekot, vřeštění, přežvykování a obří polykání, skřípání zubů podobající se broušení nožů. S trochou zkušenosti dokážeme rozeznat zvuky marného útěku ojeti, jejich křik hrůzy je znásoben Dopplerovým efektem. Clostermann ač válečný pilot, který toho v životě viděl a zažil velice mnoho, přiznává, že když poslouchal tyto záznamy, poprvé v životě se mu zježily vlasy na hlavě strachy.

Až do roku 1860 oficiální věda tvrdila že od 600 metrů hloubky neexistuje život. Absence světla, velký tlak a nízké teploty vody, to vše musí vést k tomu že pod touto hloubkou nic nepřežije. První skutečně uznané pozorování života v mořských hlubinách uskutečnil v roce 1861 zoolog Edwarda. Pozoroval korály a kroužkovce, kteří použili podmořského kabelu, jež ležel mezi Evropou a Amerikou v hloubce 1800 metrů., jako podklad pro svůj vývoj. Tvorové byli objeveni při opravě kabelového pláště. Podmořské kabely - ty vůbec hrají v kryptozoologii důležitou roli viz kapitola Megalodon. Zde je zajímavé proč se zmíněný tvor tak rád zakusuje do podmořského kabelu, nabízí se otázka zda mu mořský kabel nepřipomíná tvora svým tvarem podobného - třeba bájného mořského hada. Ale nyní zpět k tématu. Oceánografové se po této události snažili dohnat ztracený čas a již za dvacet let v roce 1876 objevuje britská expedice život v hloubkách 5 500 m. Konstatuje že všechny známé zoologické větve vědě známé z pobřeží jsou zastoupeny rovněž v hlubinách.

V letech 1885-1914 na svoji dobu velice inteligentní monarcha monacký princ Albert I. poskytl vědcům čtyři výzkumná plavidla. A svoji vlastní aktivní přítomností podporoval průzkum mořských hlubin. Jeho na tehdejší poměry velice moderní lodi měli navijáky poháněné parou, první sondy, skutečné plovoucí laboratoře a veškeré rybářské ale i velrybářské náčiní. Včetně sítí a prutů pro lov v hlubinách. Výsledkem práce této vědecké elity bylo fantastické množství objevů, zapsaných v ilustrovaných dílech jež slouží dodnes pro systematickou klasifikaci. Jedna z vědeckých lodí Princesse Alice II, umožňovala v té době roztáhnout sítě až do hloubky 6000 metrů.
Dnes lze spouštět malé sítě až do hloubky 10 000 metrů. Clostermann vůbec nepochybuje, že pokud sítě, klece a hloubení usazenin umožňuje efektivně získávat vzorky malých organismů, popřípadě korýšů nebo ryb středního vzrůstu, nelze počítat s tím že s těmito pastičkami na myši lze vytáhnout obří živočichy. Asi před dvaceti lety plánoval se svým bohatým přítelem expedici na lov mořských oblud.

Vynález Monelova kovu, což je slitina používaná v aeronautice, by měl umožnit chytit na udici s navijákem - s velkou pravděpodobností úspěchu - některé s obřích živočichů skrývajících se v obrovských hlubinách. Pro Vaši představu uvedu že, Monelův kov je vláknitá nerezavějící ocel, pružná jako hedvábná příze, jejíž průměr není větší než struna E ke kytaře, ale odolá tahu jedné tuny. Pro srovnání, rybáři používají vlasec, jenž odolá tahu 23 kilogramů, na nějž dokáží běžně ulovit ryby, jejichž váha překračuje 450 kg. Vytváří to tak poměr 20 ku 1. Velmi dobří rybáři dokonce dosahují poměru až 30 ku 1. Znamená to, že mohou ulovit ryby, jejichž váha je třicetkrát větší než odolnost jejich vlasce. S monelovým vláknem, jež má odolnost 1000 kg by se při poměru deset ku jedné dala vytáhnout ryba o váze deseti tun. A když budete mít velice pružné zápěstí je možné i větší. Myslím že je to velice střízlivá úvaha. Pan Clostermann chce nechat vyrobit naviják, jehož cívka zhotovená z jediného kusu oceli by obsahovala 3000 metrů monelového vlákna a byla by poháněna elektronickým systémem, jež je užíván pro podvozek Caravelly. Udice ze skleněného vlákna by měla absorpční schopnost sto padesát kilogramů. Pro srovnání udice které umožňují chytat žraloky vážící tři tuny mají desetinu této váhy. Tento projekt jež mnozí označují za utopistický, by nám nicméně osvětlil tajemství velkých živočichů mořských hlubin, ale zatím bohužel nebyl plně uskutečněn. Clostermann nicméně vytipoval oblasti kde by projekt mohl být uskutečněn s možným úspěchem. Jedná se prioritně o Azorský příkop, Setubalský příkop a o Cabo Bianco v peruánských vodách v Humboltově proudu. Jako návnadu bude používat stopadesátikilového tuňáka či bílého žraloka.


Nahoru