Zpět

Kočka, která pláče

Nepodobá se žádné jiné velké kočce. Má neobyčejně dlouhé nohy, jen částečně zatažitelné drápy a svou kořist štve rychlostí, která nemá ve světě zvířat obdoby. Gepard také na rozdíl od ostatních velkých koček neumí řvát a nikdy nenapadá člověka. Právě naopak - v mnoha zemích mu byl společníkem a po staletí ho doprovázel na lovu.



obrazekTypické černé proužky směřující od koutku očí k tlamě dodávají gepardovi smutný výraz - zoologové o něm proto někdy mluví jako o kočce, která pláče. Díky této kresbě je však gepardí tvář nezaměnitelná, vždyť černé proužky na obličeji mají už i docela malá mláďata. Koťata se přesto od dospělých zvířat liší - nejen nevýrazným zbarvením bez černých skvrn po těle, ale hlavně nápadnou hřívou na krku a na hřbetě. Její význam vědci jen odhadují - nejspíš umožňuje samici snazší uchopení mláděte do tlamy, matka totiž své bezbranné potomky neustále přenáší z místa na místo, aby je co nejlépe ukryla před nepřáteli. Mimo to se vědci domnívají, že díky hřívě vypadají mláďata větší a mohou tím případného útočníka zmást a odradit.



SPRINTEŘI SAVANY

Gepardi jsou považováni za vůbec nejrychlejší savce na světě - při útoku na kořist dosahují rychlosti přes 100 km/hod. Pro takový sprint je příroda dokonale vybavila: mají štíhlé lehké tělo, malou hlavu, dlouhé nohy a neobyčejně pružnou páteř. Ta funguje jako pružina, která se smršťuje a napíná - gepard díky tomu může podsunout zadní končetiny před přední, pružná páteř ho pak při odrazu vymrští daleko dopředu. Pohybuje se tak vlastně sérií skoků dlouhých kolem sedmi metrů. Zvíře se přitom téměř nedotýká země, při běhu je po většinu času ve vzduchu. Svou nezanedbatelnou roli hrají i nezatažitelné drápy: gepard se jimi odráží od obrazekzemě stejně jako sprinter hřeby treter na závodní dráze. Přesto je tak rychlý běh i pro geparda velmi vyčerpávající - tímto tempem vydrží běžet jen pár desítek sekund. Pokud svou kořist nedostihne dříve, než uběhne 200 m, vzdá to a dlouho odpočívá. Odpočívá však i v případě, že oběť dostihne a uloví (což je častější případ) - nejméně čtvrt hodiny leží vedle svého úlovku, oddechuje a ochlazuje přehřátý organismus. Přitom se však bedlivě rozhlíží, jestli ho někdo nepozoruje - lvi a hyeny nikdy nepromeškají příležitost mu úlovek ukrást, převahu nad ním může získat dokonce i větší počet supů a od kořisti ho zahnat.


POMOCNÍCI A PRŮVODCI ČLOVĚKA

Gepardi jsou překvapivě mírná zvířata, jsou to pravděpodobně nejmírumilovnější velké kočky a není známo, že by kdy napadli člověka. Ochočení gepardi dokonce bývají vůči lidem nesmírně přátelští a chovají se často jako mazlivá domácí kočka. Však je také lidé už od pradávna krotili a využívali jejich loveckých schopností: chovali je a cvičili k lovu stejně jako lovecké psy dnes. Nejstarší záznamy o loveckých gepardech pocházejí z Egypta a jsou přes 4000 let staré. Chov ochočených gepardů jako společenských zvířat či loveckých pomocníků se udržel prakticky až do konce 19. století - pak bohužel nastal zlom a z loveckých pomocníků se stala lovná zvěř. Do módy přišly kožešiny - a gepardi (stejně jako levharti) jsou nositeli velmi atraktivního, a tudíž žádaného kožíšku. Druhou příčinou byla skutečnost, že stáda gazel a antilop ve stepích nahradil domácí skot a farmáři vyhlásili válku všem šelmám včetně gepardů, přestože ti dobytek prakticky nenapadají.

obrazekLOVCI BEZ LOVIŠTĚ

Ještě před sto lety žili gepardi prakticky v celé Africe, na Arabském poloostrově a obývali i rozsáhlé stepi na jihu Asie. Dnes je v Asii gepard vzácností - snad ještě přežívají poslední jedinci kdesi v nepřístupných a od světa odříznutých stepích Íránu a Pákistánu. Ale všude jinde už jsou vyhubení. Ke stejnému konci se nezadržitelně blíží populace gepardů v severní Africe. Pokud tam vůbec ještě nějací gepardi žijí. Vyhráno bohužel nemají ani gepardi žijící na jih od Sahary - i tady je lidé rychle vytlačují z jejich lovišť: zoologové odhadují, že jich ve třiceti afrických zemích zbývá přibližně 12 000. Poslední útočiště, kde lidé gepardy neohrožují, jim skýtají různé národní parky a přírodní rezervace. Jenže tato omezená území jsou také domovem dalších šelem, lvů a hyen, na které se vztahuje stejná ochrana. A lvi, kteří prakticky nemají v přírodě přirozeného nepřítele, se v rezervacích přemnožili a nyní zabíjejí gepardí mláďata, dospělým zvířatům berou jejich úlovky... Ze všech narozených mláďat tak až do dospělosti přežije pouhých 5 %, všechna ostatní zabijí větší šelmy - hyeny, které je sežerou, a lvi, kteří v nich vidí nežádoucí konkurenci.


obrazek SPLETITÉ RODIN NÉ VZTAHY


Gepardi nejsou příliš společenská zvířata. Samotářsky žijí především samice. Mají k tomu své důvody - gepardí matky se o mláďata starají samy, a aby je uživily, musí obhájit velice rozsáhlé teritorium, někdy i stovky kilometrů čtverečních. Naproti tomu samcům, kteří se o mláďata naopak nestarají nikdy, stačí k přežití teritorium 10x až 20x menší. Mnohdy se o něj dokonce dělí dva nebo tři samci, velmi často sourozenci. S rozsáhlým loveckým územím samice se překrývají dvě až tři teritoria samců. Pro samici to má tu výhodu, že nemusí v období říje hledat nápadníky příliš daleko. Páření gepardů je ovšem z tohoto důvodu dosti dramatické - pokoušejí se o ně často všichni samci obývající společné území a ve zmatku, ke kterému nevyhnutelně dochází, nakonec vůbec není jisté, který z nich uspěl. Snad právě z tohoto důvodu gepardí samci nikdy nezabíjejí mláďata, nemohou si totiž být jisti, zda nejsou jejich.

SYNOVÉ JEDNÉ MATKY, JEDNOHO OTCE?

Určit otcovství u gepardů je ovšem mnohem obtížnější než u většiny jiných živočichů. Gepardi jsou totiž genetickou záhadou. V roce 1980 vědci zjistili, že si jsou všichni geneticky nesmírně podobní, genetická shoda jde dokonce tak daleko, že kožní štěpy z jednoho geparda nevyvolají u druhého žádnou imunitní reakci! Tajemství této záhady tkví možná v jejich minulosti. Před přibližně 20 000 lety obývali gepardi téměř celý svět. Dva druhy gepardů žily i v Severní Americe. Ale před zhruba 10 000 lety se jejich stavy drasticky snížily, gepardi skoro vyhynuli. "Katastrofu", jak se zdá, přežilo jen několik málo jedinců, kteří projevili úžasnou přizpůsobivost a životaschopnost. A všichni současní gepardi jsou jejich potomci, jsou si tedy všichni blízce příbuzní. Bratranci a sestřenice, strýcové, tety a neteře... Nikdo není schopen odhadnout, co to může znamenat pro budoucnost druhu. Někteří zoologové se domnívají, že jedinci, kteří "prošli hrdlem láhve" (tedy onou kritickou situací, jež většinu populace vyhubila), jsou natolik odolní, že příbuzenské páření pro ně neznamená hrozbu zvýšeného výskytu nemocí. Jiní si myslí opak - že tak příbuzná zvířata jsou daleko zranitelnější a náchylnější k mnoha onemocněním. Ať tak nebo tak, gepardi jsou ojedinělým výtvorem evoluce - množí se příbuzenskou plemenitbou stejně jako průměrné laboratorní myši.

OBTÍŽE CHOVU V ZAJETÍ

Přestože se gepardi chovají již po celá staletí v zajetí, s jejich rozmnožováním je problém - téměř všechna tato krotká zvířata vždy pocházela z odchytu v přírodě. Za neúspěchy může nepochybně nezvyklá genetická výbava gepardů (mnoho genů je i poškozeno), malá životnost spermií, ale také neznalost jejich životních projevů ve volné přírodě. Teprve v posledních desetiletích se např. přišlo na to, že je nutné chovat samce a samice odděleně, tak, jak je to pro ně přirozené v přírodě, nebo že je nutné zajistit samicím s mláďaty naprostý klid - což v případě zoo znamená izolovat je od návštěvníků. Výzkum zabývající se rozmnožováním gepardů konečně přináší výsledky, v řadě zoologických zahrad už se tyto dlouhonohé kočky rozmnožují; k těm úspěšným patří i zoo v Praze a ve Dvoře Králové.

KRÁLOVŠTÍ GEPARDI

Gepard ( Acinonyx jubatus ) patří k tzv. velkým kočkám, je tedy příbuzný se lvy, tygry, levharty... Přesto je tak odlišný, že ho vědci museli zařadit do samostatného rodu, v němž nemá žádného dalšího příbuzného. Dokonce ani tzv. gepard královský, jehož černé okrouhlé skvrny se slévají ve větší nepravidelné plochy až pruhy, není samostatným druhem, jen barevnou odchylkou.

ZPĚVÁČCI

Gepard je jediná velká kočka, která nedovede řvát, což je normálně považováno za jeden ze znaků malých koček. Zastrašující zvukové projevy gepardů se tak omezují na vrčení nebo syčení. Hlasová škála gepardů naproti tomu obsahuje zvuky pro kočky zcela netypické - jedna kočka na druhou něžně cvrliká jako ptáček.

Autor: Zdena Martinová, publikováno: 2. 2. 2003
Ábíčko online: http://www.abicko.cz/



Nahoru