Záhadná ve smečce lovící šelma z Francouské Guayany - Warracaba

V prostoru hraničních pralesů Francouské Guaiany a Brazilie prý žije šelma větší než jaguár která loví ve smečce. Její dravost je pověstná. Popis není totožný s popisem žádné, nám dosud známé, kočkovité šelmy. Domorodce děsí její nebojácnost, včetně faktu že nemá strach z ohně. V jednom starém příběhu francouzského trestance, který se při útěku z nucených prací dostal do pásma v kterém se šelma vyskytuje, líčí spisovatel obavy trestance z napadení tímto zvířetem. Zmíněného trestance na pohyb v jejím teritoriu upozornili indiáni se kterými se setkal.
Na její existenci upozornil C. Barrington Brown ve své knize "Canoe and Camp life in British Guiana" která vyšla roku 1876 v Londýně. Dále je zmiňována v knize E.Thurna "Among the Indians of Guiana“ z roku 1883. Od té doby sice nepřibylo příliš mnoho nových zpráv, nicméně hodně kryptozoologů je o její existenci přesvědčeno.

Záhadou není jen její existence, ale také její jméno. Warracaba je totiž místní název pestrého ptáka rodu Psophia, s typicky purpurovou náprsenkou, vydávající výrazné skřeky. Jedna domněnka hovoří o podobnosti jejího přidušeného řevu se skřeky ptáka Psophia. Jiná hypotéza hovoří o tom, že tito ptáci jsou nedílnou součástí jejího jídelníčku. Tajemná šelma je prý postrachem nejen lidí ale i psů, které ze srdce nenávidí a dělá prý vše proto, aby široko daleko nezaslechla jediné štěknutí…

Český dobrodruh a novinář pan Sláma se vydal do míst jejího teritoria se snahou objasnit její existenci, ale zprávy jež obdržel naznačují, že spíše než o skutečného tvora jde o legendu místního folkloru. Možná první skupinky indiánského osazení se s touto šelmou setkali a v ústním podání jejich potomků se její existence dostala do podvědomí. Možná, že její přítomností straší své děti v pralese, jako nás strašili rodiče polednicí nebo čerty. Bohužel i tímto způsobem vznikají zprávy o tajemných tvorech kteří nás zajímají.

Pralesy Jižní Ameriky jsou obrovské a určitě skrývají mnohá tajemství, třeba i warracambu, ale opět opakuji moc tomu nevěřím. Šelma která žije ve smečce není samotářský jedinec, který nebudí takovou pozornost a může se toulat v podstatě nepozorován krajem. V úvahu by ještě mohlo přijcházet, dle vykazovaného společenského chování, domestifikování afrického lva, který se dostal v páru ze zajetí a dokázal se přizpůsobit. Velké kočky, kromě lvů zrovna velkou společnost nemilují. Domorodci udávaná velikost - větší než jaguár, by tomuto názoru odpovídala.

Na závěr si dovoluji publikovat příspěvek Vojtěcha Slámy :
Vážení přátelé plním svůj slib a uvádím ukázku ze své knihy „Putování do zeleného srdce Amazonie“, v níž se mj. zmiňuji o warracabě. Článeček bych chtěl doplnit odkazem na knihu „Amazonia 110 colorfotos“ od Felixe Richtera, která vyšla v edici CÉU AZUL DE COPACABANA někdy kolem rok 2000 (rok vydání však není uveden). V této publikaci je velice dobrá fotografie údajného jaguára, který má načervenalou srst beze skvrn. Vyslovil jsem hypotézu, zda podobní rufinističtí jedinci nemohli položit základy k legendě o warracabě. Zpětně si však myslím, že jsem se mýlil… Teď však mé slíbené „veledílo“ z roku 2004:

Pralesní netvor warracaba

Ztemnělou amazonskou džunglí se nese řev jaguára. Nervy mám napjaté jako špagáty a není mi zrovna lehce u srdce. Nacházím se na brazilsko-venezueském pomezí v oblasti náhorních planin Guyanské vysočiny asi pět kilometrů od nejbližší osady. Nade mnou se tyčí jedna z mnoha stolových hor, jejíž kolmé stěny tolik jitří fantazii vědců i dobrodruhů. Na zdejších náhorních plošinách stále přežívají unikátní rostliny a živočichové a na mnoho z nich doposud žádný člověk nevystoupil.
Zbývá tedy značný prostor pro fantazii, kterou tak mistrně využil Arthur Conan Doyle ve svém románu Ztracený svět, v němž se lidé setkávají s dávno vyhynulými formami života. Trávím v deštném pralese už třetí den a užívám si jeho fantastické a trochu tajuplné atmosféry. Musím se však přiznat, že se každou noc několikrát probudím zcela zbrocený potem a s utkvělou představou, že se nedaleko potuluje jaguár a právě se na chystá zaútočit.
Nejnebezpečnější šelmou pralesa však není tento skvrnitý přízrak, ale mnohem větší dravec známý jako netvor warracaba. Tvrdí to alespoň zdejší Indiáni, podle nichž jde o zuřivého, obrovské kočce podobného zabijáka lovícího ve smečkách. Když se tato přízračná tlupa vydá po stopě nějaké kořisti, nemá jejich oběť absolutně žádnou šanci vyváznout.

Po návratu z Jižní Ameriky jsem vyhledal všechnu možnou literaturu, v níž bych se o tajemné warracabě dozvěděl co nejvíce, ale splakal jsem nad výdělkem. Ani internet nebyl v informacích o tajuplném netvorovi o mnoho štědřejší. Z toho mála, co jsem v nejrůznějších materiálech našel vyplývá pouze fakt, že se záhadná šelma vyskytuje v oblasti mezi Guyanou a Brazílií.
Dravec se podle pověstí Indiánů nebojí ohně a nenávidí psy, které zabíjí s nepříčetnou zuřivostí. O warracabě se poprvé zmínil cestovatel Thurn ve své knize „Among the Indians of Guiana”, která vyšla v roce 1883. Vzhledem k tomu, že warracaba žije v nepřístupných oblastech, existuje o ní jen velmi málo zpráv. Byl jsem proto velmi překvapen, když jsem na pověsti o warracabě narazil při své další expedici do Brazílie.

Po namáhavé plavbě po severobrazilské řece Demini, která je významným přítokem Rio Negra, jsme s mým indiánským přítelem Joaem zakotvili v malé osadě obývané několika rybáři. Muži byli natolik vyzáblí, že vypadali spíše jako trosečníci než hrdí příslušníci Petrova cechu. Není divu, že se vrhli na nabízené konzervy jako dravci, sledování zoufalýma očima ještě hubenějších psů. Jediný, kdo vypadal alespoń trochu v kondici byl asi desetiletý chlapec, který tu s nimi žil.
Po vykouření nezbytných cigaret jsem pomalu zavedl rozhovor na tvory, kteří zde žijí. Rybáři na předložených obrázcích poznali sladkovodní delfíny přezdívaných zde botos, kteří jsou v řece Demini celkem hojní, stejně jako nejsilnějšího dravého ptáka harpyji, jehož majestátní siluetu často vídávají nad okolním pralesem. Také lenochod byl bez problémů identifikován, stejně jako jaguár. Z legrace jsem nadhodil, zda na předložených obrázcích poznávají také warracabu. Malý chlapec, který postával opodál, neomylně ukázal na kresbu lvice. „Ano, to je warracaba,“ prohlásil sebevědomě. „Je obrovská, mnohem větší než jaguár,“ upřesnil klučina informaci. Mé nadšení však vzápětí zchladil jeden z rybářů, který se nad námi sklonil a s úlevou prohlásil, že ji naštěstí nikdo z nich na vlastní oči neviděl.

I tak mě tato kusá zpráva velice překvapila, protože z rozsáhlé nížinaté oblasti Rio Negra doposud nikdo žádné zprávy o warracabě nepřinesl. V případě, že by se existence záhadného fantóma někdy potvrdila, byla by to zajisté prvotřídní zoologická senzace. Zatím však tato obří kočka kráčí plavnými kroky jen v říši lidské fantazie.

Tolik naděje české kryptozoologie Vojtěch Sláma. S trochou fantazie při identifikování podobného tvora bez obrázku lva bych byl nucen ukázat na obrázek pumy. Zajímavý je též fakt že lvy žijící v pralesech někdy nemají ani hřívu. Tento fakt by byl k zamyšlení při domestifikaci. A dle něj by se dala zjistit možná i doba kdy se tvor mohl dostat do pralesů Amazonie. Zajímavé by bylo podívat se na vzdálenost nejbližší Zoologické zahrady či zjistit zda nějaký únik ze soukromého chovu v dané oblasti nebyl registrován.
Ale občasná existence tajemných šelem na našem kontinentu ukazuje nepoctivost a nezodpovědnost lidí kteří nebezpečná zvířata chovají a kteří se bojí následků selhání a únik šelem prostě nehlásí.

Nahoru

Tak takhle nějak by tato tajemná šelma měla vypadat.