V mongolském tisku se v lednu roku 1994 objevila velice zajímavá zpráva. Obsahovala příběh očitého svědka zveřejňující zajímavé pozorování. Tento příběh rozpoutal řadu nových teoriích, které se opět pokusili vysvětlit fantastický fenomén, a to možné přežití divých lidí na naší planetě.
Domorodý lovec jménem Chuva, který trvale žije v chovdském ajmaku sdělil svůj zážitek při lovu.
Při lovu jsem se zatoulal hluboko do hor a zcela zapomněl na čas. Teprve stmívání mě
donutilo k návratu domů a v tu chvíli jsem zahlédl podivnou záři na vrcholku nedalekého
kopce. Přes pokročilou dobu k návratu jsem neodolal a zatoužil jsem zjistit co se na vrcholku
kopce děje. Co jsem uviděl mě absolutně vyrazilo dech. V prohlubni ve skále plál oheň a u něj
seděli dvě chlupaté bytosti podobné člověku.Jakmile mne spatřili okamžitě utekly. Na zemi
zůstaly ležet pouze ohlodané kosti a zbytky opečeného horského berana.
Odborníci absolutně vylučují možnost, že by pozorované bytosti podobné lidem uměli rozdělat
oheň. Tento fakt by vysvětloval pouze dvě teorie
a/ výskyt člověka neandrtálského který oheň jistě používal a s největší
pravděpodobností techniku rozdělávání ohně používal, nebo variantu
b/ zdivočelý člověk. V tomto případě se jedná o potomky vyhnanců z lidské společnosti,
kteří již několik generací přežívají v odlehlých končinách, chodí nazí a zřejmě zapomněli i
lidskou řeč. To že používají oheň a touží po sexuálním styku s lidmi tuto teorii pouze
potvrzuje.
Arnošt Černík ve své mimochodem výborné knize "Tajemství sněžného člověka" upozorňuje
na to, že se dodnes tito lidé vyskytují v Tibetu a horách provincie Šan-si. V určitých
tibetských klášterech dodnes existuje pro některé zločince trest vyhnání z lidské společnosti
do pustých hor, kde buď zahynou nebo zdivočí.
Z lidské společnosti byly v dřívějších dobách též vyháněni jedinci trpící nevyléčitelnou
chorobou, či postiženi jinou anomálií. Například jedinci postižení leprou, křivicí, malým
růstem, degenerací. Jejich potomci by mohli být relativně lépe vybaveni přírodou k přežití.
Antropologové studií divokých nalezených dětí došli k názoru, že lidské tělo je mnohem
přizpůsobivější přírodním podmínkám, než by jsme očekávali.
Zcela jistě se mezi vyhnanci z lidské společnosti objevovali lidé trpící velice vzácnou
chorobou zvanou hirsutismus.
Je to velice zajímavý druh atavizmu, tedy objevení se nečekaných dědičných znaků po velice
vzdálených předcích. Pro rodiče to musí být opravdu pořádný šok když jejich potomek je
zarostlý chlupy jako opice. Potomek je přitom mentálně i tělesně absolutně normální a není
schopen svoji anomalitu ovlivnit. Bohužel v časech minulých osud těchto jedinců byl velice
neblahý. V dobrém případě skončili v cirkuse. Dosti často ale rodiče odvedli svého postiženého
potomka do lesa a tam jej nechali osudu na pospas. Dnes je tímto oficiálně vysvětlena třeba
existence kavkazské ženy Zany. Oficiální věda by toto vysvětlení výskytu divokých lidí přijala
velice ráda ale bohužel zmíněná teorie má velké slabiny.
1/ I přes veškeré ochlupení, stopy lidských bytostí na Kavkaze jsou naprosto odlišné od stop
lidských
2/Jak by mohli v Altaji vyrůstat celé rodiny a populace chlupatých lidí, když hirsutismus není
dědičný. A toto onemocnění se objevuje opravdu velice vzácně.
Závěrem by jsem rád dodal, že v úvahách badatelů se občas objevuje názor zda by se též nemohl
fenomén pozorování divých lidí vysvětlit další přijatelnou teorií o pohybu takzvaných svatých
mužů kteří na opuštěných místech daleko od společnosti lidí podstupují cvičení ducha. Tito
lidé žijí zcela nazí v extrémních mrazech velehor kde podstupují tělesné a duševní očištění.
Mnohokrát se stává že tito lidé ve svém předchozím, úspěšném životě zastávali významné posty
politiků, bankéřů atd. Když přišel dle jejich určení čas, odchází do velehor a pustin. Opouští
své rodiny, majetek, vzdávají se všeho co během svého života získali. Ano, tento pro Evropany
nepochopitelný jev je skutečnost a již vynikající znalec poměrů v Indii pan Kipling na něj
upozornil ve svých spisech.
Mě na tuto velkou zajímavost upozornil můj otec, neboť při studiu staroindických kultur a
starých dostupných artefaktů narazil na existenci takzvaných prasvětců. Jeho filozofické
přednášky na dané téma mě tenkrát velice aktuálně zaujaly a dodnes se snažím získat co nejvíce
poznatků o svatých lidech žijících osaměle mimo společnost. Před pár dny jsem v knihkupectví u
Anděla dostal do rukou indickou krásně fotograficky dokumentovanou knihu. Bohužel, ač mě to
rvalo srdce, nemohl jsem ji pro svoji potřebu zakoupit. Za cenu této knihy bych koupil tři
knihy o moderním malířství po kterých už asi půl roku prahnu a toužím. Škoda že nemám větší
rozpočet, už teď si někdy připadám se svými požadavky na zakoupení potřebné literatury, jako
guvernér nějakého středoafrického státu, myslím tím poměr výdajů ku příjmům.
Ale vraťme se k tématu. Tato krásná kniha obsahovala stovky velice zajímavých fotografií
světců, meditujících v přírodě velehor. Vzpomněl jsem si, že když pan Izzard při svém pokusu
najít yettiho (který dle mého názoru nebyl vůbec neúspěšný, moc nechybělo a otázka mohla být
vyřešena, ostatně tomuto pokusu se míním v některém z následujících článků podrobně věnovat)
oslovil lámu jednoho z klášterů, dostal zajímavou odpověď sněžného muže nalezne pouze
ten, kdo porozumí budhismu. Badatelé tuto lámovu poznámku neberou vůbec vážně, ale jsem
přesvědčen, že ve starých spisech zcela jistě aspoň určité drobné indicie existují. Přes svého
dlouholetého kamaráda a s pomocí již zmíněné obrovské knihovny mého otce jsem začal pročítat
dostupné, krásné, historické spisy staré Indie. Možná časem na něco narazíme a zcela jistě Vás
o tom budeme informovat. Ta knížka o světcích mě ale fakt strašně mrzí. No, ještě není všem
dnům konec.
Lidé postiženi hirsutismem
Možná, že i zde lze hledat zdroj legend o vlkodlacích