Šimpanz učenlivý



Šimpanz učenlivý (Pan troglodytes) je africký lidoop. Společně s bonobem je nejbližším žijícím příbuzným člověka a je mu ze všech primátů nejpodobnější. Srst má tmavou, lysé části těla jsou však světlé. Dorůstá až do výšky 170 cm a hmotnosti od 44 do 75 kg. Je býložravý. Samice je březí osm měsíců, rodí jediné mládě. Pohlavně dospělý je po 6-10 letech života.
Živí se plody, semeny a květy rostlin, výhonky bambusů. Oblíbenou pochoutkou jsou termiti nebo drobní obratlovci. Žije v rovníkových pralesích v tlupách. Z nalámaných větví si každý den tvoří hnízda, kde přespávají. Dospělý samec měří až 170 cm a váží 50 – 75 kg. Dospívá v 10 až 12 letech. Samice má výšku 130 cm a je o něco málo lehčí než samec. Její březost trvá 253 dní. Narozené mládě váží 1, 8 – 2,2 kg a první týdny drží se své matky na hrudi a saje mléko. Samice se o ně pečlivě stará po dobu 3 let, ale mládě ji následuje do svých 5 let. Samice dospívá ve věku asi 8 let.

Šimpanz učenlivý je intenzivně zkoumaným druhem, velmi zajímavé jsou např. kulturní odlišnosti jednotlivých tlup.
Je rozšířen v rovníkové Africe ve čtyřech poddruzích. Některé z nich však můžou být chápány jako samostatné druhy.
Šimpanze známe ve dvou druzích. Prvním je šimpanz bonobo (Pan paniscus) a druhým pak šimpanzu učenlivý (Pan troglodytes). Ten se vyskytuje ve třech poddruzích - šimpanz východní (Pan troglodytes schweinfurthii) , šimpanz čego (Pan troglodytes troglodytes) a šimpanz hornoguinejský (Pan troglodytes verus).

image1

Stručná historie výzkumu šimpanzů

Před 5 až 7 miliony roků žil poslední společný předek člověka a šimpanze. Nálezy fosílií naznačují spíše 7 milionů let. Výsledky porovnání DNA svědčí pro 5 milionů
Před 1 až 2 miliony roky se oddělil šimpanz bonobo od šimpanze učenlivého
1641 – nizozemský anatom Nicolaas Tulp popsal prvního lidoopa. Z jeho zápisu není jasné, zda to byl šimpanz učenlivý, šimpanz bonobo nebo orangutan
1699 – první pitvu šimpanze provedl anglický lékař Edward Tyson a konstatoval, že se nám šimpanz nápadně podobá
1739 – první import živého šimpanze do Evropy
1775 – šimpanzi dostal druhové latinské jméno Troglodytes podle bájných afrických obyvatel jeskyní Troglodytů
1816 – šimpanz dostal rodové latinské jméno Pan podle řeckého boha polí.
1917 – německý psycholog Köhler zkoušel duševní schopnosti šimpanzů. Provedl slavný pokus, při kterém si šimpanz přistavil bednu a následně použil hůl ke stražení vysoko zavěšených banánů
1961 – americký šimpanz Ham se dostal do vesmíru a na šest minut setrval ve stavu beztíže
1964 – anglická přírodovědkyně Jane Goodallová prokázala, že šimpanzi umějí vyrábět nástroje
1970 – šimpanzi poznávají sami sebe v zrcadle
1978 – šimpanzi se naučili „mluvit“ tak, že ukazují na různé obrázky a znaky.
1984 – hrubé testy odhalily vysokou podobnost lidské a šimpanzí DNA – 98,4%
1998 – prokázán první konkrétní genetický rozdíl mezi šimpanzem a člověkem. Člověku chybí enzym pro chemickou proměnu některých cukrů na povrchu buněk.
2002 – gen FOXP2 se ukázal jako důležitý pro lidskou řeč a byly popsány rozdíly v genu FOXP2 u člověka a lidoopů včetně šimpanze
2002 – ukazuje se, že šimpanz a člověk sdílejí jen 95% dědičné informace

Genetici zjistili, že některé úseky lidské DNA podléhaly v posledních 250 tisíciletích velice dramatickým změnám. To znamená, že se nositelé takto pozměněných genů dostávali do určité výhody, plodili více potomků a jejich nová varianta DNA se tak šířila na příští pokolení.
Ke genům, které u člověka evolučně hodně „popoběhly“, patří například gen FOXP2. Ten je už nějakou dobu spojován se vznikem řeči. Na význam genu FOXP2 pro lidskou řeč vědce upozornily problémy, jež pronásledují příslušníky britské rodiny uváděné obvykle jen pod kódem KE. Mnozí členové rodiny KE mají poškozen gen FOXP2 a trpí závažnými poruchami řeči, pro něž jim skoro není rozumět. Gen FOXP2 je však zajímavý i z jiného hlediska. Ze všech lidoopů má svým genem FOXP2 k člověku nejblíže orangutan. Dokazuje to, že i když je šimpanz našim nejbližším zvířecím příbuzným, nemusí se nám nutně podobat ve všech úsecích své DNA.
Gen FOXP2 patří mezi tzv. transkripční faktory. Tyto bílkovinné molekuly si můžeme představit jako klíče, jimiž si buňka „odemyká“ celou řadu dalších genů. Urychlená evoluce lidského genu FOXP2 zapadá do obecného trendu. U člověka se mnohé „klíče ke genům“ vyvíjely o poznání rychleji než transkripční faktory šimpanzů. Platí to především o mozku. Geny, které rozhodují o tom, jak nám funguje mozek, se u člověka měnily v nejširším sortimentu a nejrychlejším tempem. Geny důležité pro mozek máme my lidé „evolučně nejvybroušenější“.

Druhým místem, kde evoluce člověka popoháněla geny k nečekaně čilým změnám, jsou pohlavní žlázy. Ty se člověku, šimpanzům a všem ostatním savcům vyvíjejí pod diktátem dvojice tzv. pohlavních chromozomů. Samci savců mají v každé buňce dva odlišné pohlavní chromozomy, označované jako X a Y. Samice nesou totožnou dvojici chromozomů X. V lidském chromozomu X je nejvíce patrný urychlený vývoj na genech, jež ve varlatech mužů obstarávají tvorbu spermií. Není divu. Každý genetický „zlepšovák“, který zdokonalí spermii a její schopnost oplodnit vajíčko, měl velkou šanci, že se okamžitě prosadí a přenese na následující generace potomků.
Velkým překvapením skončilo srovnání pohlavního chromozomu Y u lidí a šimpanzů. Už dlouho považují někteří genetici 16 genů z lidského chromozomu Y za odsouzené k zániku v nejbližších 10 000 letech. To je také doba, během které mají podle těchto genetických „věštců“ vyhynout muži. Srovnání lidské a šimpanzí DNA ale ukázalo, že šestnáctka genů z lidského chromozomu Y ještě zdaleka není zralá do starého železa. Tyto geny se držely velmi dobře celých 6 milionů let, jež nás dělí od společného předka lidí a šimpanzů. Jestli někomu hrozí zánik genů na chromozomu Y, pak je to právě šimpanz. Pětici z „ohrožené“ šestnáctky genů už ztratil. Zřejmě však nečte učená genetická pojednání, a tak mu to příliš nevadí.

Nahoru


image4


image4

Vývoj člověka