Menehune


Lokalita: Havajské souostroví


Tuto kapitolu uvedu, oproti jiným tématům kterým jsem se s kolegou věnoval, poněkud netradičně a to vzpomínkou na dětství. Měl jsem to „štěstí“ vyrůstat v rodině stíhané dřívějším režimem. Otec po trpké zkušenosti ztratil zájem o soudobou společnost, uzavřel se sám do sebe a veškerý svůj volný čas trávil studií literatury. Když si dnes vzpomenu na dětství vidím obraz jak všude kolem mne leží knihy a výstřižky z novin s pouze jedinou tématikou a to cestopisy a tajemno. Dodnes nedotčený archiv mého pedantského otce je základem k informacím které Vám s kolegou předkládáme ve snaze Vás pobavit a inspirovat nové generace badatelů a cestovatelů kteří určitě v časech budoucích světu sdělí, zda naše informace jsou pohádkou či skutečností. Mého otce nejvíce zajímali staré kultury Ameriky a Egypta. Přes knihy svého kultovního spisovatele pana Stingla se dozvěděl o tajemné kultuře Havajských trpaslíků zvaných Menehune. Mnoho večerů jsme trávili s otcem dedukcemi a on pátral po dalších indíciích vztahujících se k tomuto zajímavému tématu. Dnes splatím velký dluh otci a tímto článkem bych mu rád poděkoval za ty krásné večery vyprávění.

Slovo má odborník nad jiné povolaný pan Miloslav Stingl (kniha „Očarovaná Havaj“) kterou Vám tímto vřele doporučuji, je to príma čtení. Doufám že se pan Stingl nebude zlobit když Vám podám krátký výtažek z daného tématu a udělám mu drobnou reklamu.
… ještě než upadlo Havajské souostroví pod nadvládu sebevědomých Alií (jihomořský národ Havajců), žili tu možná i jiní lidé. Kdo však byli tito uvažovaní předhavajští obyvatelé Havaje?
Jak se zdá, byli i oni – stejně jako ti, co přišli po nich – Polynésané. Právě oni - tato jednodušší, dávnější skupina Polynésanů - dokázali zřejmě na svých primitivních lodicích přeplout z jihu vody oceánu a dorazit až na Havaj. Tito lidé snad dokázali osídlit poprvé i Nový Zéland a odlehlé Chathamovy ostrovy. Havajci, tedy oni vlastní Havajci - říkali svým uvažovaným předchůdcům Menehune. A kupodivu zcela podobně jsem slyšel na Tahiti nazývat tamější předky nynějších Tahiťanů. I zde jim říkají podobně a se značnou známkou despektu Manahune. Tito první obyvatelé Havaje sem snad přišli na začátku prvého tisíciletí našeho letopočtu a zmizeli pravděpodobně pod druhou vlnou Alii vedených přistěhovalců přišlých z jihu, snad v prvé polovině tisíciletí druhého.
Menehune prý byli znamenití kameníci a výborní stavitelé. Stavěli však prý vždy jen v noci a vždy tím způsobem, že nebyli viděni novými obyvateli ostrovů. Celkem se na Havajských ostrovech zachovalo na třicet kamenných staveb, které jsou považovány za díla Menehune. Patří k nim zejména vodní příkopy a vodní nádrže. Většina „předhavajských“ staveb Havaje se zachovala na ostrově Kuaui, který je od nepaměti považován za hlavní sídliště Menehune na celém archipelagu. Sem přišli snad nejdříve a odtud prý jako z posledního místa souostroví zase odešli. To když už bylo podle jejich názoru v zemi, jež dříve patřila pouze jim, přistěhovalých Alii příliš mnoho. Tehdy prý jejich král přikázal, aby menehunští mužové opustili své ženy pocházející z rodu vlastních Havajců, aby zanechali na ostrově s vyjímkou prvorozenců také všechny své děti a aby okamžitě Kuaui opustili.

Kam se poslední z prvních Havajců uchýlili, mohu jen těžko říci. Snad na dnes neobývané, izolované nevelké ostrovy Nihoa a Necker, kde kdysi kdosi rovněž vybudoval terasovité stavby a kamenné idoly trochu se lišící od těch, které známe z klasických časů polynéské Havaje. Někteří Menehune však prý odmítli příkaz svého krále a zůstali tajně na Havajských ostrovech i po tomto masovém exodu. Ještě Kaumalii - poslední havajský král Kuaui, který si nechal pořídit přesný seznam a soupis obyvatel svého ostrovního státu zjistil, že na konci divokého údolí Wainiha, pod vrcholkem nejmokřejší hory zeměkoule Waialealy, žije prý v tamější osadě Laau šedesát pět Menehune!!!
To bylo v devatenáctém století. A dnes ve dvacátém věku?
Slyšel jsem to i ono. Jedni říkali: Menehune na Havaji nikdy nežili. Je to jenom fantazie. Druzí říkají: Ale ovšem - Menehune to už je stará historie. Byli přemoženi už první vlnou přistěhovalců Alii. Buď se jim přizpůsobili, nebo z ostrovů odešli. A třetí, ti kupodivu říkají: Menehune snad žijí na souostroví dodnes.
Jsou to trpaslíci prý tak jako v Evropě elfové či trollové. Postavou nevelcí mužíčkové a ženičky, sotva metr vysocí. Jejich obličeje, zarudlé a nerudné, nevzbuzují nijak příjemné pocity. Menehune prý žijí ve svazích hor, ve vykotlaných stromech, v jeskyních či jednoduchých chýších. Vyhýbají se lidem, ale z pravidla jim neškodí. Jsou mimořádně pracovití, ale dělají vždy jen v noci.

Zde knihu pana Stingla opustíme. Dodnes jsou hlášena jednotlivá pozorování Menehune na většině Havajských ostrovů ale i pan Stingl přiznává že lid Menehune považuje za mýtus. Můj názor je že se jedná o reálnou vymřelou kulturu národa menšího vzrůstu a jinak plně se s názorem pana Stingla shoduji.
Katharine Luomalová ve své rozsáhlejší antropologické práci „The Menehune of Polynesia“ usuzuje, že by mohli patřit ke kmeni zakrslíků. Mimo Havajské ostrovy byli málo známí až do doby, kdy spisovatel Loren Coleman zdokumentoval výsledky svého podrobného výzkumu menehunské tradice, který provedl přímo na místě. A označil je jako mýtus. Menehune se přesto nadále těší velkému zájmu veřejnosti.
Naopak další havajský „kryptoprimát“ zůstává z velké části zapomenut. Je to „nawao“, vysoký, chlupatý divoký muž. Ve své knize Hawaiian Mythology zaznamenala Martha Beckwithová vývoj raných havajských bohů, ve kterém jsou nawaové popisováni jako rasa divokých lidí vysokého vzrůstu, kteří se nestýkají s ostatními lidmi. Živí se v lese banány a v dřívějších dobách byli hojně rozšířeni, ale v současné době vymizeli.


Afričtí trpaslíci Kara-Kemba

Ve Středoafrické republice se vypráví legenda o trpaslících s buše, což jsou jacísi Pygmejové savany, jejichž pár zástupců ještě přežilo do dnešních dnů v severovýchodních oblastech. Podle popisu domorodců jsou tito trpaslíci s buše velcí jako desetileté dítě. Jsou zavalití a silní, mají černou pleť, mluví, vlastní primitivní lovecké nástroje. Oblečeni jsou do cárů kůže a obývají jeskyně. Pokud lze uvěřit legendám, živí se kořínky, bobulemi, a medem divokých včel. Domorodci se shodují v tom, že tito trpaslíci s buše dokáží paralizovat lidskou vůli a že chyceného člověka po jistou dobu drží u sebe, než jej zase pustí. Ten, kdo u těchto primitivů pobýval, vrací se často domů se schopností léčit rány. V nejrůznějších oblastech střední Afriky se tento popis neobměňuje. Každý domorodý jazyk má pro ně specifický termín. Bandasové jim říkají Kara-Kemba, což je narážka na jejich sílu a také na fakt, že je v minulosti redukovali do podřadného postavení a používali jako služebníky a nosiče.

Arabové ze severních oblastí jim říkají Dam-Sako, ale existuje také termín generický, který lze najít na celém území. Je to jméno Toulou, nebo Toulé a Toullé, což znamená sluha kmene. To jméno se objevuje jako toponymum, protože existuje i řeka Toulou, stejně jako jeden skalní úkryt a jedna hora. Legenda se také zmiňuje o tom, že kmeny Bantu používaly před dávnými lety trpaslíky jako otroky. Zabíjeli je a jedli, jak o tom svědčí cestovní zpráva jednoho portugalského mořeplavce ze 16 století. Tento námořník vyprávěl, že se na dnešním území Burkina-Faso zúčastnil štvanice se psy, na jejímž konci byla rodina trpaslíků zabita a snězena.

V součastné době je největší badatel v tomto velice zajímavém tématu Christian Le Noel, bývalý lovecký vůdce. Středoafrickou republiku, Kongo zná velice dobře. Prošel křížem krážem celou střední Afriku jako topograf. Během své práce přímo v terénu výskytu zveřejnil dvě pozorování.
Prvního se mu dostalo v severní oblasti z úst arabského obchodníka. Pozorování se stalo v roce 1965 kdy zmíněný arab pracoval jako hledač diamantů v kraji Ouadda. Uprostřed buše se setkal tváří v tvář s trpaslíkem. Měřil kolem 110 cm a jeho tělo bylo velmi široké. Na zádech nesl sekeru a na sobě měl koženou bederní roušku. Podobal se černochovi, ale měl postavu dítěte. Arab se ho pokusil chytit a vzal ho za ruku, ale on začal vydávat tlumené a nesrozumitelné výkřiky. Velmi snadno se ze sevření osvobodil a zmizel v houštinách. Přesně v tuto chvíli se pozorovateli začala točit hlava a úplně ztratil smysl pro orientaci. Dostal pocit že se blíží jeho poslední hodinka, jak mu bylo špatně. Trpaslíci jsou dle sdělení místních obyvatel v oblasti pozorování poměrně početní, ale před lidmi se skrývají.

Autorem druhého pozorování je jeden z otců misie v Yppi. Ten měl ve zvyku zdravit všechny domorodce, které potkal na cestě za volantem svého auta. Jednou spatřil domorodce, kterého považoval za nějakého chlapce. Když dojel na jeho úroveň zpomalil a pozdravil jej v místním jazyce. Protože nedostal žádnou odpověď, o kus dál zastavil a vrátil se, aby s neznámým promluvil. Podával mu ruku, ale domorodec ho místo toho uhodil a utekl. Když se otec vrátil do misie, domorodci mu řekli, že potkal „trpaslíka s buše“.
Sám Ch. Le Noel nikdy na vlastní oči tyto legendární trpaslíky neviděl. Ale dvakrát našel na velmi opuštěných místech, kde široko daleko nebyly žádné vesnice jejich stopy. Byly to otisky lidských bosých nohou, ale velmi malých, jako by patřily dítěti. Je ovšem vyloučeno, aby nějaké dítě mohlo samo přežít ve vzdálenosti sto kilometrů od nejbližší vesnice. V těchto nehostinných končinách se domorodci pohybují pouze ve skupinách. Stopy měřily kolem 15-18 cm a vzdálenost mezi nimi nepřesahovala 50 cm.

Závěrem bych chtěl konstatovat, že tato záhada může být reálná a nikterak by mne nepřekvapilo objevení tohoto malého národa Pygmejů.



Homo floresiensis, Hobbiti, Pygmejové, Orang Pendek a další naprosto zbytečné věci…

Dnes už snad v naší republice není nikdo, samozřejmě kromě houmlesáka Radima, kdo by nikdy neslyšel o Homo Florentis, o kterém jsme nedávno informovali v aktualitách. Mnohé vědecké kruhy tento objev vzrušil víc, než struhadlo zaražené v rozkroku (či co vlastně ony vědecké kapacity vzrušuje). Ne nadarmo jsem zvolil tak dlouhý název pro tento článek (původně měl být ještě delší, ale rozum zavelel jinak) - bude se točit okolo těchto a dalších homoidů. Připomeňme si, že Homo floresiensis vysoký maximálně 1,2 m žil na naší planetě po nějakých dvacet tisíc let (pravděpodobně ale mnohem déle) společně s Homo neanderthalensis a Homo soloensis (podle mě i s Homo sapiens) a za jeho údajným vyhynutím stojí pravděpodobně výbuch sopky, který postihl celý ostrov před dvanácti tisíci lety. Jeho objev se datuje na září roku 2003 a udál se ve vápencové jeskyni Liang Bua, asi 14 km severně od města Ruteng v provincii Manggarai. Okamžitě vyvolal obrovský zájem a dohady, co to vlastně je. Tolkienovi přívrženci básnili o Hobbitech, zastánci radikální vědy hovořili o zakrslé endemické formě primitivních lidí a ti odvážnější o novém, dosud nepoznaném druhu.
Hobbity vyřadit můžeme a nemusíme - určitě by se tak dal tvor z ostrova Flores nazvat. Trpasličí Homo erectus je z teorií nejpřitaženější za vlasy. Normální jedinec tohoto druhu měl totiž mozkovou kapacitu 700 - 1250 ccm, přičemž Floresiensis 380 ccm. Kdyby se jednalo o genetickou degeneraci, byla by postižena pouze nosná část kostry, nikoliv lebka. Kupříkladu Pygmejové, kteří dosahují výšky 1,5 m (mám 1,6 m a nazývají mě čahounem, špatně se mi chodí na lov, protože jsem vidět ve vysoké trávě…) mají mozek jen nepatrně menší, než normálně vzrostlý člověk. A ani liliput nemá hlavičku jak špendlíček. Kostra navíc nejeví jakékoliv známky genetické degenerace, takže se jedná evidentně o samostatný druh lidí. A další argument: zatímco stegodoni vytvářeli trpasličí formy na různých jihoasijských ostrovech a na žádném z nich nebyla nalezena základní velká forma pevninská, je Homo erectus ve všech ostrovních nálezech z této oblasti zastoupen plně vzrostlými jedinci. A na ostrově Flores nebyly pozůstatky Homo erectus dosud nalezeny. Profesor Colin Groves z Australské národní univerzity předpokládá, že kořeny Homo floresiensis mohou jít ještě mnohem dále a na ostrov Flores připlulo několik jedinců na primitivních vorech, které využívali k přepravě mezi ostatními místy v Indonésii.

Nejodvážnější ze zasvěcených ovšem tvrdí, že Homo floresiensis dosud nevyhynul a odkazují se na pozorování, odlitky stop a vlasy, které jsou známy z okolních ostrovů. Nejznámější je asi Orang pendek (v překladu Krátký muž), který podle hlášení očitých svědků žije v pralese na Sumatře, který se nachází kolem sopky Mt. Kerinci a je prakticky neprostupný - jedná se vlastně o takový ztracený svět, ve kterém žije kupříkladu i tygr sumatránský, tapír čabrakového nebo medvěd malajský. Dosahuje výšky 1 - 1,2 metru, má velkou sílu a dorozumívá se jakousi zvláštní řečí. Z této oblasti přivezla expedice Adama Daviese do evropy další odlitky stop a zároveň i vlasy, které se ani po důkladné analýze nepodařilo přiřadit žádnému známému druhu.

Anglický zoolog Dr. John McKinnon, který v roce 1993 objevil ve vietnamské džungli do té doby mýtického sudokopytníka sao la, našel při studiu populace orangutanů v malajsijském státě Sabah na severu Bornea stopy záhadného, člověku podobného tvora, kterého domorodí Dusunové nazývají Batutut. Napsal o tom: „Ty stopy byly velmi podobné lidským, ale přitom jasně lidské nebyly. Měly zhruba trojúhelníkový tvar o délce asi 15 cm a šířce 10 cm. Prsty vypadaly jako lidské, stejně tak jako dobře tvarované paty, ale chodidla byla příliš krátká a příliš široká na to, aby mohla patřit člověku.“ Domorodci sdělili McKinnonovi, že se Batutut živí říčními plži a mlži, jejichž ulity rozbíjí kameny. McKinnon skutečně našel kolem řečiště hromádky kamenem rozbitých lastur. Dusunové považují Batututa za nočního ducha. Dosahuje prý výšky 1,2 m, na hlavě má dlouhé černé vlasy, chodí vzpřímeně jako člověk a bojí se ohně.

To, že Homo floresiensis (v případě, že výše i níže uvedené případy se vztahují právě k němu, což je velmi pravděpodobné) disponuje ne zrovna malou inteligencí dokládají i některé případy podobné právě tomuto: David Labang, vědecký pracovník Správy národních parků v Sarawaku chytil pri vědecké expedici do jedné z pastí divokého psa. Domorodí lidé kmene Jah-het, kteří mu dělali průvodce, prohlásili, že pes patří trpaslíkům Ujanům a prosili ho, aby psa pustil na svobodu, jinak je jim Ujané pomstí. Poslechl je a tak pomsta nepřišla. Nicméně druhý den ráno se David vypravil k řece Cimperoh, kde byli předtím trpaslíci často vídáni. Schoval se a vyčkával. Po delší době zahlédl v hustém porostu sotva postřehnutelný pohyb. Zamířil tam triedr a spatřil drobného nahého muže, jehož výšku odhadl asi na devadesát centimetrů, s hustými krátkými kudrnatými vlasy. Měl velmi tenké končetiny, hnědavou kůži a byl po celém těle dost chlupatý. Až na svou nepatrnou velikost vypadal úplně jako člověk. Scházel dolů po svahu směrem k vyvrácenému kmeni ležícímu přes řeku a pohyboval se sebevědomě a klidně. V ruce nenesl nic, ani zbraň, ani nádobu. Labang ho chvíli pozoroval a pak se pokusil o jeho polapení. Zhruba po sto metrech pronásledování mu však tajemný trpaslík zmizel v hustém porostu.

Jako poslední adept na přeživšího Homo floresiensis se jeví Nguoi runga. Vyskytuje se ve vietnamské džungli, jeho stopy jsou stejné jako Batututa (v podstatě stejné, jaké by za sebou nechal Homo floresiensis), podle zpráv domorodců zná oheň, živí se měkkýši, které loví z řek a hovoří nesrozumitelnou řecí. Oblast údajného výskytu Nguoi runga sousedí s oblastí, kde byly koncem 20. století objeveny nové druhy velkých zvířat, a to tajemného bovida, nazývaného domorodci saola, a jelenů muntžaka obrovského a muntžaka trpasličího. Mimo jiné, zde údajně žije i obrovitý Khi trau (Buvolí muž), ale to už je z jiného soudku…

Není tedy možné, aby muž z Flores žil mezi námi dosud? Dnes už víme, že lidská evoluce není ona hezká přímka, kterou nás učili ve škole, ale pořádně rozvětvený keř, kde se několik druhů prolíná ve své existenci i několik desítek tisíc let. Jen Homo sapiens (čili my) dělá vědcům poslední dobou trochu starosti. Podle analýz DNA provedených minulý rok je patrné, že našimi předky není ani Člověk neandrtálský, ani Homo erectus. Jestli jednou najdeme živoucího Homo floresiensis, možná se nám dostane odpovědi, proč se nás tolik bojí a proč po dlouhých letech soužití několika druhů lidí na této planetě jsme zůstali jenom my. Možná jsme ti, o kterých se v Aztéckých a Mayských záznamech píše, jako o těch, kteří přišli z nebes - krásní vysocí lidé, které tak barvitě popsal ve svých knihách Daniken. Ale to už zase zabředávám do svých úvah, které by vydaly na hodně dlouhý článek…



Starší článek

Hobbiti v ohrožení

Před nedávnem došlo k poměrně zajímavému objevu pozůstatků humanoidů nevelkého vzrůstu, kteří byli oficiálně nazváni Homo floresiensis a mnoho fanoušků Tolkiena si je hned začalo představovat jako Hobbity. Navzdory nadpisu, fanoušek Tolkiena nejsem a v rasu maličkých, zázračných lidí nevěřím, stejně jako v Elfy nebo jinou havěť. To jen tak naokraj.
Fosílie jsou datovány na 13000 let staré, přibližně v době, kdy se Homo sapiens šoural svojí cestičkou přes Indonésii do Austrálie. Problém je v tom, že nyní je tento objev v ohrožení. Všechny ostatky byly v rozporu se smlouvou uzavřenou mezi Centrem pro archeologii v Jakartě a University of New England v Novém Jižním Walesu zapůjčeny Teuku Jacobovi, výzkumníkovi Gadjah Mada Universtity, který je znám svým přístupem k archeologickým nálezům. Nejenže je skladuje v naprosto nevhodných podmínkách, ale také na nich, lidově řečeno, sedí jak slepice na vejcích a odmítá je předat k bližším studiím. Okamžitě také napsal svou studii pro časopis Science (konkurence časopisu Nature, kde vyšly první zmínky o Homo floresiensis), kde tvrdí, že Homo floresiensis není nic jiného, než Homo sapiens trpící blíže neurčenou chorobou, která způsobovala nevelký vzrůst.

Nyní, po různých peripetiích se zdá, že ostatky vrátí. Jak sám přislíbil, mělo by se tak stát začátkem ledna. Otázkou však je, v jakém budou stavu a zda je doopravdy vrátí. Mohlo by se tak stát, že je stihne podobný osud, jako mnohé ostatní archeologické nálezy, které leží ve sbírkách po celém světě a nikdo si jich nevšímá, nebo k nim prostě nemá přístup.

Homo floresiensis ("Člověk z Flores") Vyznačuje se především malým tělem i mozkem, přesto přežíval po několik staletí. Poblíž jeho ostatků byly nalezeny pozůstatky kamených nástrojů, které se datují na 94000 - 13000 let staré. Jedna kostra, datovaná na stáří 18000 let byla nalezena skoro celá vyjma ruky, která ještě může být nalezena. Spolu s ní bylo nalezeno ještě 6 dalších těl různého archeologického stáří. Ostrov Flores byl časopisem Nature popsán jako "Ztracený svět", který byl místem, kde se setkávali trpaslíci s obry (kupříkladu Trpasličí slon s ještěrem Komodo). Živé zmínky o malých lidech, Ebu Gogo, přežívaly ještě v 19. století. Jimi byl také Tolkien inspirován ke svým Hobbitům. Velikost dospělého jedince byla přibližně 1 metr a vážil kolem 25 kilogramů, což je o dost méně, než proporce o několik miliónů let staršího Australopithéka a i ve srovnání s dnešními Pygmeji (< 1.5 m) jsou to mrňousové). Velikost jejich mozku také spíše patřila do říše šimpanzů - 380 cm3, přičemž pro srovnání Homo sapiens má 1310 - 1475 cm3. Přesto byl schopen používat primitivní nástroje a pravděpodobně se i učit. Nasnadě je také teorie, že měl i svůj vlastní jazyk. Otázkou doposud zůstává, jak dlouho žili. Někteří se domnívají, že za jejich vyhynutí může sopka, která přibližně před 12000 lety vybuchla. Jiní argumentují tím, že to není možné, jinak by nemohla vzniknout legenda o Ebu Gogo, jelikož první noví osadníci přišli na ostrov před 500 lety. Jeho poslední pozorování je dokonce pouze jedno století staré a mnozí věří i tomu, že Orang Pendek ze Sumatry by mohl být ve své podstatě jedno a to samé. Nalezené chlupy a stopy z poslední doby na Sumatře by tak mohly naznačovat, že Florensis zde přežívá dodnes.

Ostrov Flores se stal přes noc světově proslulým. Mazaní předáci turistických kanceláří nabízí ke shlédnutí „ztracený bájný svět a rodiště skřítků“. Pořádají pětidenní expedice z ostrova Bali k vesnici Liang Bua. Zatímco většinu turistů sem přilákal internet, obyvatelé osady Liang Bua se, vyjma několika australských výzkumníků, za posledních padesát let od dob nizozemských a portugalských misionářů, s cizinci prakticky nesetkali.
Zatímco do Linag Bua se stěhují televizní štáby, poslední číslo váženého listu Spectator přináší polemiku Christophera Howse, zda když tři stopy vysocí skřítci byli hominidé a byli myslícími a rozumými bytostmi, zda se podle bible mohli po smrti také dostat do království nebeského?.





Links:

link http://www.national-geographic.cz
link http://www.nature.com
link http://ihned.cz/
link http://stoplusjedna.newtonit.cz/
link Wodnářská wšehochuť

Nahoru

image1
image2
image3

Porovnání velikosti lebky "malé dámy z Flores" a Homo sapies.
Foto: Peter Brown, Nature.



image7

Práce v jeskyni v Liang Bua. Foto: M. Morwood

image4

Primitivní nástroje, nalezené na ostrově.


image5

Schema evoluce a šíření rodu Homo na Zemi. Nový druh, Homo floresiensis, podle svých objevitelů, vděčí za svůj vznik dlouhodobé izolaci a je potomkem javanského Homo erectus.

image6

Rekonstrukce podoby