O čem oficiální vědecké kruhy nerady hovoří.



Výskyt obrů v legendách národů celého světa zavdává k zamyšlení nad jejich možnou skutečnou existencí a pravdivostí. Tyto legendy jsou na vztek skeptikům podloženy nálezy "podivuhodně velkých kostí".

V jeskyni Lovelock v Nevadě našli roku 1911 při těžbě guána dělníci mumifikované pozůstatky několika velice zvláštních lidí. Veřejnost šokovala především velikost bytostí, jejich výška se prý pohybovala od dvou do dvou a půl metru !!! V době nálezu byla průměrná výška člověka 170 centimetrů. V guáně se zachovaly i zbytky dlouhých vlasů a vousů, které měly výrazně zrzavou barvu. Zajímavé je, že v této oblasti žijící indiáni kmene Piutů mají mnoho legend o mocných obrech. Nazývají je Si-Te-Cach a tvrdí ,že byli původními obyvateli země a že jejich pradědové, kteří sem přišli ze severu, se s nimi ještě setkávali.
Mumie dělníci zlikvidovali a zřejmě by celá historka byla zahrnuta mezi nepodložené důkazy kdyby se náhodou nezachovala alespoň jedna lebka. Ta je dnes uložena v Humboltově muzeu ve Winnemuce. Lebka je vysoká 30 centimetrů a je bezesporu lidská. Vědci odbyli celý problém s nepříjemným důkazem tvrzením, že jde o vrozenou patologickou úchylku a že dotyčný na své neúměrné zvětšování hlavy v mladém věku zemřel.

Já podotýkám na adresu vědy že pohřby tohoto etnika zřejmě měli velice svérázný hromadný ráz kdy jeden zemřel a opilí kumpáni se pohřbili na důkaz soudržnosti kolektivu. Ležící pak na požádání zasypal kolemjdoucí známý medvěd. Vědci pozapomněli, že nález nebyl nálezem odlišného jednotlivce ale několika osob. Takový nesmysl by snad nedokázal vyslovit ani český politik.

Vyslanec bagdádského kalifa Ahmad Ibn Fadlána ve svém též zfilmovaném díle (Vikingové) popisuje setkání s obávanými kanibaly Wendoly. Jeho popis je tak přesvědčivý, že uvedené svědectví považují mnozí odborníci za velmi zdařilí popis neandrtálského člověka.
Časově se příběh odehrál v letech kolem roku 921 po Kristu. Vyslanec ve své knize též podává svědectví a informace o bývalé rase obrů, jejichž meč měl ve vlastnictví vůdce výpravy Buliwyf. Popisovaný meč byl delší než člověk a jeho čepel byla široká jako dvě dlaně vedle sebe. Vůdce Vikingů nosil zbraň přes rameno a ačkoliv byl velice statným a silným mužem, měl co dělat, aby meč sám uzvedl. Ibn Fadlán vyjadřuje přesvědčení že tato zbraň nemohla být původně vyrobena pro člověka. Kniha arabského cestovatele je dílo historicky vzácné, vážené mezi badateli včetně odborných vědců.

Pro vaší představu o důvěryhodnosti zanechaných zpráv uvádím jeho popis příslušníka rasy Wendolů. (Dle části odborníků jde o člověka neandrtálského) Současně přikládám popis člověka neandrtálského uveřejněný v knize zoologa Vratislava Mazáka "Jak vznikl člověk - Sága rodu Homo". Přiložený obrázek má za úkol co nejvíce zpřístupnit čtenáři posouzení obou stanovisek. Očitého svědka - pozorovatele skutečného, živého tvora a výsledek vědecké studie pozůstatků vycházející z rekonstrukce nalezených koster a lebek. Obrázek neandrtálského člověka namaloval člověk navýsost povolaný, znamenitý akademický malíř pan Burián.

Popis cestovatele Ibn Fadlána:
…vzezření těchto démonů bylo toto: vypadali ve všech ohledech podobní lidem, leč ne jako nějaký člověk na tváři země. Byla to nevysoká stvoření, podsaditá, zavalitá a chlupatá na všech částech těla kromě dlaní, chodidel a tváří. Obličeje měli ploché, s ústy a čelistmi velkými a význačnými, šeredného vzhledu. Též hlavy měli větší než normální lidi. Oči měli hluboko posazené v hlavě, obočí jejich byla velká ne kvůli chlupatosti, ale kvůli kosti. Též zuby měli velké a ostré, ačkoliv je pravda že zuby mnohých byly obroušeny a zploštěny…
…v boji používali i svých ostrých drápovitých nehtů a kousání. Přičemž jediným trhnutím hlavy vyrvali z bojovníkova těla kus masa. Jsou to noční tvorové, ve dne se neradi bijí protože jsou malátní a ospalí…

Současný vědecký popis člověka neandrtálského:
Lebka neandrtálců je charakterizována silnými a klenutými nadočnicovými valy. Plochým temenem,širokými nosními otvory mohutnými stoličkami se sklonem k taurodontismu. Bradový výběžek chybí nebo je jen nepatrně naznačen. Výrazným znakem neandrtálců je neobyčejně vysoká lebeční kapacita, nezřídka je i mnohem vyšší než u lebek současného člověka. Zjištěné hodnoty lebeční kapacity se pohybují mezi 1300 až 1700 ccm s průměrem jedenácti lebek 1528 ccm. Je tak dokonce vyšší než průměrné hodnoty lebečních kapacit současného člověka. Celková tělesná stavba vypovídá že byli mohutné a neobyčejně robusní postavy o poměrně malé tělesné výšce, která dosahovala v průměru 155 až 160 cm. Ve srovnání s dnešním člověkem vynikala zejména mohutná šíje a těžce stavěné končetiny.
Neandrtálci znali oheň a vyráběli dřevěné a kamenné nástroje. Provozovali prokazatelně specifické pohřební rituály s více či méně složitým systémem kultů obsahujícím i kanibalismus. Neobvyklé opotřebování zubů u nalezených kosterních pozůstatků naznačuje možnost že člověk neandrtálský si jimi při práci pomáhal.

Ibn Farlánův cestopis v tématu člověka neandrtálského zapůsobil, jak říká náš slavný rodák Jára Cimrman, jako nálož ekrazitu. Badatele překvapily zveřejněné informace ovšem někteří vědci tvrdili, že se nemohlo jednat o neandrtálce, protože jde o kulturní projevy mnohem pozdější kromaňonské civilizace. A ještě víc je šokovalo, že by neandrtálci chovali koně a byli obratnými jezdci.
Jenže by neměli zapomenout, že popisované události jsou datovány rokem 922, že i neandrtálci se během uběhlých tisíciletí nějak vyvíjeli a určitě byli ovlivňováni stykem s okolním světem a okolními lidskými populacemi. Jako názorný příklad uvádím americký kmene Apačů, kteří do příchodu bílé rasy neznali koně a během krátkého časového úseku získali pověst nedostižných jezdců.

Akademickou debatu nad problémem, jakou rasu vlastně arabský vyslanec popisoval, nejvýstižněji shrnul roku 1971 profesor Geoffrey Wrightwood z univerzity v Oxfordu:
Ibn Fadlánovo líčení nám podává perfektně použitelný popis neandrtálců v Evropě, shodující se s kosterními pozůstatky i s našimi předpoklady o kulturní úrovni těchto raných lidí. Mohli bychom ho okamžitě přijmout, kdybychom už nebyli nerozhodnuti, že tito lidé vymizeli zhruba před 30000 až 40 000 roky. Měli bychom pamatovat, že věříme tomuto zmizení jen proto, že jsme nenašli žádné kosterní pozůstatky pozdějšího data. Jejich absence však neznamená, že fakticky neexistují. Objektivně není žádný apriorní důvod k popření, že skupiny neandrtálců mohly v izolovaných oblastech přežít až do doby historické.

Tolik pan profesor a já k tomu pouze dodám jedovatou otázku: Co je tisíc let od posledního věrohodného pozorování? Velice krátký úsek. Šance přežití neandrtálského člověka určitě existuje. Čtenáři doporučuji po přečtení tohoto článku návrat k článku Čučuna - sibiřský divoký člověk. Taková podobnost s tématem není náhodná.

A teď pozor je velice pravděpodobné že příběh o tajemném národu Wendollů se po tisíci letech opět otevřel. V roce 1930 zmizeli všichni obyvatelé eskymácké vesnice Angikuni na severu Kanady. Nejenže všichni muži, ženy a děti nenávratně zmizeli, ale také zemřelo hlady sedm psů, uvázaných ke stromu. Eskymák by psa nikdy hladem zemřít nenechal!!! Ještě divnější je však to, že byly otevřeny hroby a mrtvoly zmizeli také. Analýza bobulí v kuchyních ukázala, že dva měsíce před příchodem trapera Joe Labella, který opuštěnou vesnici objevil, byla ještě obydlená. Tyto bobule totiž dozrávají ve velice krátkém, přesně vymezeném časovém období.
Eskymáci zde zanechali pušky, což je ještě přesvědčivější důkaz toho, že neodešli dobrovolně, neboť tyto pušky představovaly jejich nejcennější majetek. Zároveň je zarážející fakt, že pro nájezdníka neměli žádnou hodnotu a nechal je bez povšimnutí ležet na místě uložení, zřejmě neznajíc jejich použití. Počet zmizelých byl řádově třicet osob. Žádné vysvětlení se nenašlo a případ způsobil vlnu zájmu tisku po celé Kanadě. Známá průpovídka, podle níž kanadská jízdní policie není nikdy neúspěšná, se ukázala chybná. Objevilo se mnoho spekulací a dedukcí možného vysvětlení tajemného zmizení obyvatel vesnice. Ale nikdy, nikdo již o nešťastnících neslyšel a případ zůstal neobjasněn. Policie ve snaze zjistit sebemenší informaci požádala o názor místní indiánskou populaci. A byla překvapena výpovědí. Indiáni této oblasti říkají, že obyvatelé Agikuni unesl WENDIGO - stvoření z kanadských lesů, jež odmítají popsat. Jak překvapivě podobné se svědectvím Ibn Fadlána a jeho zprávy o tajemných Wendolech ze Skandinávie. I zde stateční Vikingové měli obrovský strach z Wendolů, takový že odmítali nahlas vyslovit jejich jméno a odmítali o nich do setkání cokoliv Ibn Fadlánovi sdělit.

Nepodloženě na bázi pouhé dedukce teď široké veřejnosti předkládáme teoretickou úvahu o možnosti přežití malého národa či pouze kmene primitivních neandrtálských lidí v extrémních severských podmínkách naší planety.
Rovněž bych Vás čtenáře rád poprosil zda Vaše knihovna či archiv záhad neobsahuje jakoukoliv zmínku či fotografie týkajících se tohoto případu. Hledáme hlavně fotografie totemů severských kmenů se zvířecími symboly.


Převzato z internetu

Na adrese http://sweb.cz/novakoviny/zahady3g.html jsme nalezli zajímavý článek o záhadných nálezech. Dovolili jsme si ho zde publikovat.

Nepohodlné archeologické nálezy provokují i vzrušují

V historii vývoje člověka je sice stále ještě mnoho nejasného, přesto se zdá být v hlavních rysech jasno: i ti nejodvážnější badatelé jsou ochotni připustit stáří prvních lidí moderního typu nanejvýš na 125 tisíc let. Existují však nálezy, které do tohoto schématu nezapadají. Zatímco odborníci je považují za trestuhodné padělky či omyly a nehodlají o nich vůbec diskutovat, lovci záhad usilovně hledají důkazy jejich pravosti.

V roce 1844 nalezl skotský lékárník David Brewster nedaleko Kingoodie kladivo i s kusem zkamenělé rukojeti zarostlé do pískovcového balvanu. Vědci z Britského centra geologického výzkumu později určili jeho stáří na 360 až 460 milionů let a nález logicky označili za podvrh. Jenže podobných objektů bylo víc. Podivné je, že o 44 let později se ve stejné oblasti našel železný hřebík - tentokrát v uhelných vrstvách starých 60 milionů let.


Civilizace stará desítky milinů let?

Nepřekvapí asi, že většina těchto "nepatřičných" nálezů pochází z dolů. Tak například už v 16. století našli španělští horníci v peruánských stříbrných dolech železný hřebík zarostlý do stříbrné rudy. V Austráli našli horníci zase kus opracovaného meteorického železa a v americkém Massachusetts kovový model loďky. Zejména v dobách, kdy domácnosti ještě topily uhlím, se ale podivné věci objevovaly také v domácnostech. Například roku 1888 v americkém Coloradu z uhlí vypadl železný náprstek, zatímco v jiných případech šlo o zlatý řetízek, kovovou lžíci a řadu dalších artefaktů.

Když se v 80. letech 19. století našlo na západním pobřeží USA zlato, nebylo moc lidí, kteří horečce žlutého kovu nepodlehli. Mezi nečetné výjimky patřil i J. D. Whitney, geolog státu Kalifornia. Šachty zlatokopů jej sice zajímaly také (bylo to ostatně jeho povolání), hledal v nich však něco úplně jiného - stopy existence pradávných lidí. Nebylo jich málo: hroty oštěpů, nádoby, kamenné hmoždíře i s paličkami a řada dalších nálezů. Na tom by nebylo nic zvláštního, v mnoha případech však tyto předměty ležely ve vrstvách, kde by je nikdo hledat neměl. Například dokonale vytvarovaný kamenný hmoždíř s paličkou nalezl horník J. Neale v šachtě pod horou Touomne, která zde procházela třetihorními vrstvami starými 33 až 55 milionů let. V té době ovšem nemělo být na Zemi po inteligentním člověku ani památky.

Whitney za své pojednání o třetihorních nálezech sklidil posměch "seriozních" vědců, kteří ovšem dokázali argumentovat pouze tím, že pravdu mít prostě nemůže. Jaksi "in memoriam" se jej však zastali příznivci archeoastronautických teorií, který v těchto nálezech vidí důkaz dávných přistání cizích astronautů na naší planetě. Není asi třeba zdůrazňovat, že odpor "oficiální" vědy se tím jen dál prohloubil.


Ztracené důkazy

Potíž je v tom, že většina nálezů z 19. století se ztratila, aniž by mohly být prozkoumány moderními metodami. Skepse vědců je proto zcela na místě - tím spíše, že z moderní doby jich je známo mnohem méně. Záhadologové ale oponují tím, že v současnosti, kdy v dolech pracují důlní kombajny a domácnosti vyhřívají jiná paliva je pravděpodobnost objevu ještě menší než dříve.

Nejsou ale jen nedoložené nálezy staré, jejichž nálezové okolnosti napovídají stáří desítek a stovek milionů let. Existují vědecky prozkoumané artefakty pocházející z mnohem mladší éry - přesto však dost staré, či z takových lokalit, aby vzbudily nelibost konzervativních akademiků.

Podle seriozní litertury je mejstarší kamenný nástroj je dnes kladen až do éry australopitéků, kteří žili před přibližně 2,5 miliony let. Ale až do příchodu moderního člověka má jít pouze o velmi primitivně opracované kamenné valouny. Tu a tam se však objeví předměty, které do tohoto utěšeně přehledného schématu jaksi nezapadají.

K podivným nálezům patří i kosti člověka moderního typu vykopané geologem G. Ragazzonim u italského Castenedola roku 1880. Stáří okolní horniny se pohybovalo mezi 3 a 4 miliony let. Castenedola se snažil vyvrátit kritiku a důkladně prozkoumal i nadložní vrstvy, aby vyloučil možnost mladšího pohřbu. Nenalezl zde sebemenší stopy porušení. Nedávno však bylo provedeno datování kostí radiokarbonovou metodou, a jejich stáří vyšlo na pouhých tisíc let. Castenedolovi zastánci však tvrdí, že kosti byly nově kontaminovány izotopy během desítek let pobytu v muzeu, což výsledek analýzy zcela znehodnotilo. V každém případě jde o nález nad nímž visí řada otazníků.


Nepohodlní byli většinou umlčeni

Za kolébku člověka je všeobecně uznávána východní Afrika, kde byly nalezeny pozůstatky dosud nejstarších primitivních hominidů. Podivné ovšem je, že v těchže vrstvách starých 3,5 až 4 miliony let se našly stopy nohy zcela moderního typu Homo sapiens a také několik tomu odpovídajících kostí.

Kromě toho existují údaje o "nepatřičných" nálezech na kontinentech, kam měl člověk dorazit podstatně později. V meziválečném období zkoumal argentinský paleontolog Florentino Ameghino se svým bratrem Carlosem několik pravěkých nalezišť jižně od Buenos Aires. Přímo před zraky komise odborníků vyhrabával hroty šípů, kamenné vrhací koule a stopy ohnišť z neporušených vrstev prokazatelně starých 3 až 5 milionů let. Jedna šipka byla dokonce zaražena ve stehenní kosti vyhynulého savce toxodona.

Ameghino se nakonec zdiskreditoval sám tvrzením, že člověk vznikl v Argentině. Jiní vědci obhajující nepohodlné nálezy však byli často umlčováni velmi nevybíravými prostředky. Například Thomas Lee z kanadského národního muzea byl po objevení "nevhodně" starých artefaktů vyhozen a podobně dopadl i jeho nadřízený, který se jej pokusil obhajovat. Naleziště bylo zničeno a předměty se ztratily.

Se zlou se potázala i americká geoložka Virginia Steen-McInyreová, která chtěla v 60. letech publikovat knihu o nálezech překvapivě moderního typu, které byly prokazatelně vyzvednuty z vrstev starých čtvrt milionu let.

Není bez zajímavosti, že svůj příběh v historii "nepatřičných" objevů má i Česká republika. Je jí kniha výtvarníka a amatérského archeologa Jiřího Mikuly s názvem "Dvacetkrát starší než Altamíra", kterou vydal Albatros už na počátku 80. let 20. století. Přestože autor v ní tvrdí, že našel řadu uměleckých kamenných plastik starých stovky tisíc až bezmála jeden milion let, tehdejší vědecká veřejnost kupodivu příliš neprotestovala.

Jan Novák


Links:

link zajímavá stránka na www.para-normal.com

Nahoru
image1

lebka v Humboltově muzeu ve Winnemuce, USA

image2
Šíp

Jedna z mnoha stop, nalezených v Paluxy River (Texas), současně se stopami dinosaurů. Otisk patří bytosti ženského pohlaví. Podle její velikosti se výška tohoto tvora odhaduje na 305 cm a váha na 454 kg.


image3

Na tuto fotografii náhodně Jirka narazil, nic bližšího o ní nevíme.


image4

rekonstrukce podoby člověka neandrtálského od akademického malíře pana Buriána


Šíp

Šíp v stehení kosti Toxodona, který žil v Severní Americe v období pliocénu. První lidé se podle současných teorii měli vyvinout teprve 40 000 let před našim letopočtem.

Šíp


Kladivo

Nález z Texasu. V roce 1934 nalezl Max Hahn ve skále staré zhruba 140 milionů let zbytky kladiva. Dřevěná násada zkameněla a kovová hlava je vyrobena z neobvyklého železného materialu: 96% železo, 2.6% chlor a 0.74% síra. Kov neobsahuje žádný uhlík.

Kladivo


Zvon

Zvon nalezený v roce 1944 v uhlí o předpokládaném stáří stovky miliónů let. Složení kovu je prakticky totožné jako u předchozího kladiva




prst

Zkamenělý, pravděpodobně lidský prst byl nalezen v Texasu, ve skále datované do období střední křídy. V ojedinělích případech mohou organické části takto dokonale fosilizovat.
Nález byl podroben pečlivé analýze a Dr. Dal Peterson prohlásil, že není pochyb, že se jedná skutečně o lidský prst.