Čučuna

Sibiřský sněžný člověk


Záhadný hominoid jehož pozorování jsou hlášena především z Jakutska a Čukotky pravidelně vzrušuje ruskou veřejnost a vědce. V Jakutsku je nazýván čučuna, kučuna, mulena, kedjeki, nebo abas. Mezi Evenky mu říkají chejake a na Čukotce je znám pod jménem mirygdy, girkyčavylyj či džulin. Něnci na Jamalském poloostrově jej nazývají zemleměr nebo tungua.

Ruský expert a významný člen Kryptozoologické společnosti Boris F. Poršněv který měl hlavní podíl na snaze rozluštit záhady existence těchto bytostí přišel s touto teorii:
Evoluce člověka neandrtálského postupovala svého času dvěmi směry. Ta větev, jejíž vývoj byl provázen zdokumentováním mozku a vyšší nervové činnosti, vedla k zformování současného člověka. Druhá větev využívala svých fyzických a intelektuálních možností k uzpůsobení okolnímu prostředí. Vědě však není známo, kdy vlastně druhá větev vymizela. Možná že právě její přeživší představitelé se stali protagonisty vyprávění o sněžném člověku.
Profesor Poršněv je vynikající vědec, pouze mě na jeho názorech vadí fakt, že se bohužel dopouští strkání všech pozorovaných tajemných hominoidů do jednoho pytle, což logicky není možné.
Vždyť již jeho bádání na Kavkazu vykazuje rozlišné důkazy než průzkum na Sibiři. Kavkazský kuprej údajně dosahuje výšky kolem 180 cm. - Sibiřská pozorování bývají uváděna mezi dvěmi až dvěma a půl metru výšky.
Na obranu teorie o přežívajícím Poršněvovu neandrtálci, sám pan Poršněv ví, že podle kosterních pozůstatků neandrtálský člověk dosahoval výšky maximálně mezi 155 až 160 cm. Ale musíme upozornit, že generace od generace člověka naší doby je v průměru vyšší a vyšší postavy. To samé je možné u přežívajících neandrtálců. Velmi nápadné je na pozorování ze Sibiře používání oděvu u spatřených jedinců.
Zmíněný jev by mohl naznačit v případě správnosti teorie profesora Poršněva, že přežívající neandrtálci dosáhli druhově evolučního rozdělení druhu. Pak by severní větev v sibiřském prostředí vykazovala schopnosti neuváděné v pozorování druhu jižního či středo - kontinentálního druhu.


Lidová kresba z roku 1914 zobrazující spícího sibiřského čučunu.

I nejjednodušší výroba ošacení vyžaduje určitou manuální zručnost a mohla by naznačovat i určité duševní pochody a schopnost rozumného uvažování, či vyšší inteligence severní větve. Zajímavá je i dedukce, že v případě takzvané severní větve se jedná o druh zřejmě ne moc početný, ale jistě hojnější než druh středokontinentální, jež svým opravdu vzácným pozorováním spíše dokazuje jistou druhovou degeneraci způsobenou malým počtem jedinců a následných narušení sociálních vazeb na skupinový život. Pozor je to pouze dedukce a ne průkazná teorie.

Sovětský historik a etnograf G. V. Ksenofontov napsal v knize "Uranchaj Sachalar zajímavou stať, budu citovat:
……čučuna je člověk. Živí se divokou zvěří a maso jí syrové. Podle očitých svědků stáhne z divoké zvěře kůži a nosí ji pak na sobě. Žije v doupěti jako medvěd. Jeho hlas je nepříjemný, pronikavý a ochraptělý. Jeho hvizd děsí soby i lidi. Člověk však na něj narazí málokdy i pak jej pouze zahlédne, jak utíká pryč. Má černou tvář a lze v ní jen těžko rozeznat nos a oči. Čučunu je možno vidět pouze v létě.
Zajímavá skutečnost sdělená lovci je, že čučuna má oči jež svítí jako temně rudá světélka. Byl by to náznak, že se jedná o tvora s noční aktivitou.

V listopadu roku 1988 vyděsila obří bytost pokrytá šedou srstí skupinu dětí v Murmanské oblasti na poloostrově Kola. Neznámý tvor se přiblížil k jejich táboráku a snažil se navázat přátelský kontakt. Běhal kolem lidských příbytků po čtyřech i po dvou a vydával podivné zvuky. Afoňa jak děti sněžného muže pokřtily si počínal naprosto mírumilovně a zvědavě nahlížel do oken domů v osadě. Zprávy o sněžném muži tlumočené dětmi vyvolaly ovšem u dospělých v osadě ironické úsměvy.
Po několika dnech však přítomnost sněžného člověka v blízkém okolí osady potvrdil i předseda místního mysliveckého sdružení. Sněžný člověk tentokrát zanechal hmatatelné důkazy o své existenci - rozměrný pelech a zbytky trusu se srstí. Tyto důkazy prozkoumala skupina přivolaných expertů - moskevských zoologů. Vzorky těchto důkazů prozkoumali také na žádost zoologů soudní lékaři z Moskvy a dospěli k závěru, že nepatří žádnému ze známých býložravců.

Každopádně čučuna se již neobjevuje tak často, jak jej vídali lovci v dobách minulých. Nejčastěji byl vídán na začátku minulého století, řidčeji ve dvacátých letech a přibližně od padesátých let bývá spatřen zcela vyjímečně. Pradědečkové dnešních chovatelů sobů údajně často zjistili že jim chodili krást jídlo děti čučunů. K tomu již dávno nedochází a mládě sibiřského člověka již nebylo mnoho let pozorováno.
Vše tedy nasvědčuje tomu že i tento legendární tvor je na pokraji vymření. Za deset či dvacet let už může být jen pouhou vzpomínkou lovců a součástí folklóru. Věřím že se ještě včas v Rusku podaří dát dohromady expedici na vysoké úrovni, která by měla naději tohoto tvora zachránit pro budoucnost.

Nahoru
image3

Čučuna, tak jak jej nakreslili očití svědkové ze západní Sibiře.





image4

image5

image6

lidový folklór