Zana - divá žena

Oblast výskytu - Kavkaz vesnice Tchině.


Sedmdesát kilometrů od hlavního města Abcházie Suchumi v nevelké horské dědině Tchině prý jsou uloženy ostatky ženy, o níž pověsti vyprávějí, že měla něco společného se sněžnými lidmi.
Před více něž sto lety se vrátil tchinský šlechtic Jadgi Genaba z daleké cesty do horského sídla Pschy, kde byl hostem u svého přítele knížete Ačby. Přivezl si od něj neobyčejný dárek: divokou ženu, kterou jeho nejlepší lovec polapil v lesích Zavdanu.

Zana jak ji nazývali, byla abnaoe, což abcházsky znamená divoký lesní člověk. Jako všichni abnaoe, kterých kdysi mnoho chodilo po pobřeží i v horských lesích, byla Zana pokryta porostem chlupů a vyznačovala se obrovskou silou. Měla tlusté rty a zploštělý nos. Vesničané chtěli aby si oblékala šaty. Ale ona si jen těžko zvykla nosit alespoň kus látky přes bedra.
Genaba umístil Zanu v ohradě upletené z proutí. Stavení neměla ráda, bylo jí v něm dusno. Zpočátku se často pokoušela o útěk, ale postupně si zvykala. Mohla volně vycházet a dokonce začala pomáhat při drobných pracích v hospodářství. Mluvit se však nikdy nenaučila. I v největších mrazech se prý koupala v potoce a nebyla nikdy nemocná. Jeden vesničan si po čase Zanu oblíbil a měli spolu šest dětí. Protože je neuměla vychovávat a nedokázala se o ně starat, většina dětí zemřela. Na živu zůstaly pouze dvě, které vychovali sousedé. Syn se jmenoval Chvit a dcera Gamasa.

Asi osm let od chvíle, kdy se Zana dostala do zajetí, po krátké nemoci zemřela. Pochovali ji prý na Genabově rodovém pohřebišti. Tato pověst nedávala spát novinářům a cryptozoologům v tehdejším Sovětském svazu. Novináři V. Martynovaj. Pesov zajeli pověst ověřit přímo na místo a zjistili, že příhoda se skutečně zakládá na pravdivém podkladu.
Podařilo se jim dozvědět se, že dokonce žije vnuk Zany, syn Chvita a že se jmenuje Šaliko Sabekija. Momentálně pracoval jako stavební dělník nedaleko rodné dědiny. Novináři Sabekiju navštívili a požádali jej o souhlas k otevření hrobu jeho babičky. Zpočátku nechtěl ani slyšet. Znesvětily by se prý kosti jeho předků. Ale v zájmu komunismu nakonec rád a dobrovolně svolení k otevření hrobu dal :).

Do Tchiny se dostavil slavný ruský profesor B. Poršněv a archeolog V. Orelkin. Podle údajů domorodců - vesničanů byl hrob s velkou pravděpodobností identifikován, otevřen a kosti vyzvednuty. Samotný antropologický výzkum však přinesl zklamání: lebka patřila ženě staré asi třicet let, v podstatě se nijak neodlišuje od současného Homo sapiens.

Tento případ který prošel tiskem v mnoha zemích, vesměs v ironizujícím podání, vložil do rukou odpůrců kaptera velkou zbraň. Ví se bezpečně že Zana byla chycena v horách, že žila divoce, že ji místní obyvatelé nazývali divokým člověkem a přece se stavba její kostry neliší od kostry naší! Co když jsou všichni kaptarové či barnuové Zaně podobni? Co když to nejsou divocí, ale pouze zdivočelí lidé?
Tragickou shodou okolností se již v mladém věku vyřadili z civilizace a zůstali ve svém vývoji na úrovni zvířat. Je známo více případů dětí, které vyrůstaly v džungli spolu se šelmami, antilopami atd. Již po několika letech ztrácejí vlastnosti lidské a přizpůsobují se úrovni svého prostředí. Probouzejí se v nich zvířecí pudy, které přetrvávají i tehdy když se opět vrátí mezi lidi nazpět do civilizace. Zajetí pak snášejí velice těžce a psychicky se projevují vzpurně. Jedí a pijí jako zvířata, dávají přednost syrové stravě, nenaučí se již zpravidla mluvit a po dvou chodí s velkými obtížemi.
Co když se někde vyvíjí nebo vyvíjel kmen takto zdegenerovaných párů ? Čínský historik profesor Chou Baj-lu upozorňuje na skutečnost, že se dodnes vyskytují v Tibetu a v horách provincie Šan-si ojediněle zdivočelí lidé. Historické důkazy svědčí o tom, že by mohli být potomky zločinců vypovídaných z lidské společnosti. Takové tresty se dosud uplatňují v určitých tibetských klášterech. Vyhnanci se uchylovali do ústraní mimo obydlená místa, kde buď zahynuli, nebo zdivočeli.
Podle některých zpráv se tito lidé živili syrovým masem a rostlinou potravou, chodili nazí a zapomněli lidskou řeč. V dřívějších dobách se na ně pořádali hony. Nebylo však jednoduché tyto jedince chytit. Zkušení lovci na ně používali zvláštní návnady. Na dobře viditelných místech v horách líčili červené plátno kterému prý zdivočelí lidé nedokázali odolat.
Profesor Chou Baj-li sám jednoho chyceného vyděděnce viděl. Jen po značném úsilí se mu podařilo přimět ho k vyslovení několika výrazů.

Naproti tomu necháme promluvit protistranu a to bratislavského antropologa J. A. Valšíka který nepřipouští možnost přežití člověka ve velkých výškách s odůvodněním, že vojáci americké armády kteří se zdržovali na dalekém severu, kde jsou tepelné podmínky prostředí srovnatelné jako ve výšce 5000-6000 metrů nad mořem potřebovali k udržení života pět tisíc kalorií denně.
A to měli stany, oděv - tedy alespoň občasné obydlí které je chránilo před nepohodou plus oheň a stravu (teplou).

V tuto chvíli si dovolím vstoupit do názorové rozepře s faktickou poznámkou. V případě možnosti přežití zdivočelého člověka v přírodě zapomíná slovenský profesor na jeskyně v skalních masívech, adaptaci člověka na nové prostředí a možnost získání ohně přirozeným způsobem. Osuzovat možnost přežití zdivočelého člověka nelze již z důvodu odlišného životního prostředí obyvatelstva v místě výskytu. Jedná se většinou o dost oproti nám Evropanům tvrdé národy, zvyklé žít svůj život za dosti rozlišných podmínek, kdy jejich jednání se vymyká zažitým sociálním pravidlům nám známé kultury. Doložené případy přežití svatých mužů v Asii pod vrcholy nejvyšších hor jsou dokladem odolnosti a adaptability člověka.
Názor pana Chou Baj-li rozhodně nepovažuji za nepřijatelný, ale ani jako konečné vysvětlení všech výskytů divých lesních lidí. Je to pouze jedna s teorií. Snad nám dá čas odpověď.

Nahoru

Lebka Zany divoké lesní ženy z vesnice China která byla před mnoha lety chycena v lesích Zavdanu na Kavkaze.