Kavkazský divoký člověk - Kaptar

Oblast výskytu - Kavkaz.

V Kavkazském pohoří je mnoho let domorodým obyvatelstvem hlášen výskyt člověku podobného tvora vysokého kolem 2m velice statné postavy. Tvor není útočný a domorodé obyvatelstvo v místě vzácného výskytu tvora jej bere jako součást přírody a samozřejmý jev. Dle sdělení svědků, žijících většinou v místech zapomenutých kde dochází k pozorování, výskyt Kaptara, jak je zde divoký člověk nazýván, býval dříve daleko častější, v našem období je již velice vzácný.

V prosinci roku 1941 byl dokonce vojáky chycen v Dagestánu. Vojenský lékař Vasgen Karapetjan učinil 20, listopadu 1958 před třemi profesory Borisem Poršněvem, S. E. Kleinbergem a A. A. Šmakovem toto prohlášení:
V době mezi říjnem a prosincem roku 1941 působil náš pluk v horských stepích asi 30 Km od města Binaksk v Dagestánu. Jednoho dne mě požádali místní představitelé, abych se šel podívat na muže, kterého chytili v horách, protože ho pokládali za špiona. Když mě ho ukazovali ve studené kůlně, divil jsem se, proč ho nezavřeli do normální místnosti. Odpověděli mě, že nesnáší teplo. Ještě dnes mám toho zcela nahého uvězněného muže před očima. Bez jakýchkoliv pochyb to byl člověk, avšak jeho hruď, záda, ramena pokrývala ryšavá srst dlouhá dva až tři centimetry. Obyvatele tohoto kraje mají vlasy smolně černé. Na prsou byly chlupy tenké a velmi jemné. Dlaně jeho vrásčitých a jaksi neohrabaných rukou byly holé stejně jako chodidla. Jeho dlouhé vlasy spadaly až na ramena. Byly velmi hrubé a zakrývaly část obličeje, na němž nerostl žádný vous, pouze kolem úst vyráželo řídké chmýří.
Muž měřil asi 180 cm. Přestože stál vzpřímeně, rýsovala se jeho páteř velmi výrazně. Vzbuzoval dojem značné síly. Prsty měl dlouhé a velké. Působil mnohem robustněji než obyvatelé těchto končin. Jeho pohled byl divoký jako u šelmy. Musím přiznat, že opravdu hodně připomínal zvíře. Od té doby, co ho zavřeli, odmítal dotknout se potravy a nikdy nepromluvil. V mé přítomnosti mu nabízeli chléb a vodu, ale vůbec na to nereagoval. Ujistil jsem domorodce, že to není simulant, nýbrž že před sebou mají "Kaptara" - divokého muže. Potom jsem se vrátil ke své jednotce a již jsem o zajatci neslyšel.


Kolem tohoto případu se rozvířilo mnoho dohadů a učených sporů. Nebylo divu. Svědek byl odborník o jehož věrohodnosti nebylo možné pochybovat. Bohužel však vědci si cení více jedné konkrétní kosti, kterou mohou s láskou ohmatat, než deseti sebevěrohodnějších svědectví. Jedni říkali, že Karapetjanův divý muž byl vzácný případ hypertrichózy (abnormální vývin ochlupení těla tkzv. genové dědictví po vzdálených předcích) u člověka, který trpěl vrozenou němotou. Druzí skutečně věřili že vojenský lékař skutečně viděl kaptara - divého muže.

20 let po válce dr. Karapeťjan četl stať o y. s výzvou, aby všichni, co něco ví o této bytosti, o tom podali zprávu. Lékař začal pátrat po celé události a našel oficiální dokument KGB Dagestánu, že v té době byl zastřelen zamaskovaný dezertér, jehož identitu se nepodařilo zjistit.

Poměrně často je zmiňován případ divoké ženy zvané Zana. Byla odchycena v horách obyvateli vesnice China a až do konce svého života s nimi poté žila. Přivedla na svět i pět potomků s tmavou pletí. Zana měla vystouplé lícní kosti, velké zuby, mohutné nadočnicové oblouky, tmavou pleť a přímo rudé vlasy. Nikdy se nenaučila mluvit, chodila pouze v košili kterou ji dali vesničané. I ve velké zimě se koupala v říčce a nikdy nenastydla. Její příběh zkoumal profesor Porchnev. Vědci při přezkoumávání případu měli možnost hovořit s jejími vnuky, neustále v této horské vesnici žijícími. Ti jim oznámili že i jejich rodiče měli tmavou pleť. Další generace již tuto anomalitu pozbyla.
Zana zemřela ve vesnici asi v roce 1890, nejmladší její dítě zemřelo v roce 1954. Vnuk, pojmenovaný Shalikula, měl tak silné čelisti, že mohl zvednout židli s sedícím mužem.

Hledání "Kaptara" se s velkou pílí věnovala francouzská vědecká pracovnice paní Koffmannová, jež strávila v prostoru Kavkazu 30 let výzkumem přímo v terénu. Tato neobydlená oblast má výměru 440 000 km2, (jen pro představu, jde cca o čtyři pětiny Francie), je proťata horským hřebenem, měřícím přes 1200 kilometrů a širokým až 200 km, s patnácti vrcholky, které převyšují nadmořskou výšku 5000 metrů, a natolik do sebe prorůstají, že ve svém nitru skrývají téměř nepřístupné kotliny a údolí.
Je tedy patrné, že 30 let je doba, která je optimální na prozkoumání jisté části této oblasti, ale rozhodně nelze zcela objektivně říci, že je dostačující. Marie - Jeanne Koffmanová si to ani nemyslí, ba naopak dodává, že medvídka Pandu, tvora, o jehož existenci dnes nikdo nepochybuje, popsal otec David, misionář v Pekingu až roku 1870 když studoval fragmenty jeho kostí, ale bylo zapotřebí celých 70 let neustálých expedic do Číny aby se podařilo zvíře chytit… O Kaptarovi je Koffmanová přesvědčená, že je na vymření, je tedy zcela zjevné, že dopadnout Kaptare je více než zbožné přání…

Jedno z nejzajímavějších pozorování pochází z března roku 1983. „V centrálním masivu Kavkazu, v místech, kde se rozkládá jedna z mnohých rekreačních oblastí, která byla v této době již delší dobu bez turistů“ vypráví Marie-Jeanne Koffmannová, „ jsem často zastavovala při cestě dál do hor. Věděla jsem, že stejně jako medvědy, tak i Kaptara přitahují skládky.
Právě v době, kdy jsem tudy projížděla, byla tu spousta rozházených odpadků, zbytků jídel a plných popelnic. Bylo po dešti a já zpozorovala v bahně na cestě celou řadu stop, skvěle zachovalých stop, z kterých bylo patrné, že nešlo o člověka, ale o tvora podobného spíše opici, což bylo zjevné z palce odchýleného stranou od ostatních prstů. Do podkladu byl otištěn i sval, podle mého názoru musel Kaptar udělat chybný krok a rozevřenými prsty se vzepřít, proto byly stopy tak hluboké. Přivolaný hlídač parku nechal stopy zakrýt aby nedošlo k jejich zničení a já udělala okamžitě odlitky. Na místě byli kromě hlídače ještě dva ruští dělníci pověřění opravami a Ruslan - osmnáctiletý hlídačův syn. Celou dobu mlčel, což mi bylo podezřelé a tak jsem se ho nakonec zeptala, zda-li nespatřil něco zvláštního. Řekl mi, že viděl Kaptara na vlastní oči. Vprostřed noci byl vyrušen ze spaní štěkotem svých psů. Zdálo se, jako by se báli, proto se oblékl a vyšel ven. Psi se k němu ihned rozběhli a zdravili ho, skákali na něj. Potom je následoval a na cestě se potkal s velikým tvorem. Byl úplněk a tak bylo dobře vidět. Kaptar prý nevypadal vyděšeně. Psi se k němu pomalu přiblížili, ale on je odehnal, pak se otočil a zmizel ve tmě.
Odebrala jsem na 12 obstojných odlitků a ukázala je soudnímu lékaři kriminální policie. Nebyl schopen mi říci o jakého tvora mohlo jít, stopy byly velice široké v poměru ke své malé délce. Pomohl mi a odhadl, že tvor měřil kolem dvou metrů a vážil cca 250 kilo.“

Další vyprávění sice vyznívá dosti děsivě, ale nakonec vše dopadlo dobře. Jedna malá holčička z nedaleké vesnice trhala třešně a náhle si povšimla hnědé chlupaté ruky jen několik centimetrů od své hlavy – mladý Kaptar se zde ve stejnou chvíli krmil třešněmi. Vesničané vzali co jim padlo pod ruku a vydali se tvora lovit. Ten však unikl, zůstaly po něm ale exkrementy, které jsou dlouhé 60 cm a mají průměr 7-8 cm! Marie Koffmannová v nich napočítala na 160 třešnových pecek.

Paní Koffmannová se narodila ruským rodičům ve Francii a bohužel při svém výzkumu doplatila na podezřívavost režimu a ten ji na čas umístil do pracovního tábora z podezření pro špionáž. V současné době tato superhvězda výzkumu a kryptozoologie žije v domově důchodců na předměstí Paříže.
Jejím úsilím byla zmapována oblast výskytu divokého člověka na Kavkaze a důkazy jež shromáždila obsahují odlité stopy, srst, vlasy a exkrementy. Její činnost upozornila vědecké kruhy na opravdu zajímavý fenomén možnosti přežití neandrtálského člověka do dnešní doby.

Nahoru

Učenec a lékař renesanční Evropy Konrád Gesner (1516-1565) zobrazil ve svých spisech mnoho zvířat a rostlin. Jeho ilustrace byly kresleny dle skutečných, živých předloh. Ovšem až na jednu vyjímku, nazývanou Gesnerem "Cercopithecus formae rarae" či "Homo agrestis - člověk polní". Gesner se domníval, že tento tvor patří do skupiny tkzv. vlasatých satyrů a uvádí, že miluje chlapce a ženy. Žije prý porůznu v lesích Etiopie a indické zemi pod horami Emodus (Himaláj ?) Je možné, že předlohou byly pověsti nějakého domorodého kmene, či vyprávění dobrodruhů a cestovatelů. Pro ilustraci důvěryhodnosti kreseb Konráda Gesnera uvádím kopii kresby znázorňující nosorožce.

Člověku podobní tvorové Linného žáka J.Hoppia z roku 1752. Obraz bytosti jako by čerpal z Gesnerovi kresby "člověka polního"( druhá postava z leva ). Možná je to hloupost, ale porovnejte podivnou shodu pozice tvora č.4 s de Loysovou fotografií - to je ale náhoda.

Kdo ví třeba vypadá i takto..