Malý slovníček použitých výrazů.

Aegopithecus zeuxis: 

Žil před 30 mil. lety a je zřejmě nejstarším předchůdcem hominidů. Nálezy pocházejí z Egypta. Nejspíš je příbuzný s pozdějším Dryopithecem.

Agnnagna Marcelin: 

Konžský zoolog, který se na své expedici v roce 1983 setkal s Mokele Mbembe.

Apatosaurus, Brontosaurus: 

jeden z největších a nejznámějších druhohorních ještěrů, vyhynulý sauropodní dinosaurus, výhradně býložravý. Žil v Severní Americe v období mladší jury. Délka těla 15 – 20 m, výška 5 m, hmotnost asi 12 tun. Dříve byl považován za obyvatele vod v bažinatých oblastech, podle současných výzkumů žil na souši v rodinných stádech s mláďaty. Brontosaurus je synonymum názvu Apatosaurus; podle pravidla priority je systematicky platný starší název Apatosaurus.

Australopithecus: 

Pochází z čeledi Hominidae a jeho pozůstatky byly nalezeny v Africe a asi i v Asii. Je datováno doby 5-0,6 mil. let.. Tzv. gracilní Australopithecus, je asi předchůdcem zástupců rodu Homo a robustní Australopithecus je pravděpodobně slepou vývojovou větví. Pohyboval se bipedálně a téměř vzpřímeně. Měl znaky jak opic (plochý nos, žádný bradový výběžek,…), tak hominidů (velké stoličky s dryopitékovým vzorem, chrup bez mezer, zkrácená a rozšířená pánev). Používal nástroje z kostí,zubů a rohů (tzv. osteodontokeratická kultura).

Carcharodon megalodon : 

Největší dravec, který kdy žil na naší planetě. Prapředek dnes žijícího žraloka bílého (Carcharodon carcharias). Vyhynul zhruba před pěti milióny lety, představoval svými rozměry a dravostí největší nebezpečí pro veškeré ostatní druhy. Rozměry tohoto dravce byly ohromující.
délka 18-20 metrů
váha 12-15 tun
čelisti o šířce 2 m
zuby o velikosti 15-20 centimetrů (ostřejší než žralok bílý)
Hřbetní ploutev o velikosti stěžně malé lodi, nosní otvory velké jako grapefruit.
Svět se o tomto prehistorickém žralokovi dozvěděl z fosilních nálezů zubů v pobřežních vodách Austrálie a Spojených států. Zmínky o tomto dravci se objevují i v pověstech domorodých havajanů, kdy byl tento žralok vyvoláván z hlubin (na lidskou návnadu) k souboji z domorodými rybáři, ale tyto souboje se odehrávali před několika staletími?!

Champ, Champlain : 

"Dlouhokrkou nestvůru" spatřil prý v jezeře Champlain už jeho objevitel, francouzský cestovatel Samuel de Champlain roku 1609. Četná hlášení o jeho spatření pak spadají zejména do 70.-90. let 19. století, k mnoha pozorováním údajně došlo i v současnosti.

Dinosauři : 

vyhynulí plazi různé velikosti a způsobu života, řazení do dvou řádů: Saurischia (plazopánví), s podskupinami karnosauři, celurosauři, prosauropodi, sauropodi, a Ornithischia (ptakopánví), s podskupinami ornitopodi, stegosauři, ankylosauři a ceratopsidi. Oba řády se vyvíjely paralelně a nezávisle z různých předků. Český název veleještěři je používán jednak pro dinosaury obecně, jednak pro sauropody a nemá systematickou platnost. Většina dinosaurů byla býložravá, ale část se specializovala na lov jiných dinosaurů, popř. požírání jejich vajec. Některé formy běhaly po zadních, jiné po všech čtyřech končetinách. Dinosauři se objevili v triasu, byli významnou součástí fauny druhohor, kde vzhledem ke své adaptabilitě obsadili všechny zásadní suchozemské ekologické niky; vymřeli koncem křídy. O příčinách vyhynutí existuje řada teorií.

Diplodocus [dyplodokus] :

vyhynulý druhohorní plaz; jeden z nejdelších sauropodních dinosaurů (až 27 m). Bičovitý ocas používal jako zbraň. Obýval břehy jezer a spásal příbřežní rostlinstvo. Žil v Severní Americe v období mladší jury

DNA :

deoxyribonukleová kyselina - nositelka dědičné informace

Druhohory : 

Druhohory se skládají ze tří period, z triasu, jury a křídy a jsou právem považovány za středověk Země a středověk geologických událostí.

Dryopitékový vzor: 

Vzor na stoličkách (pět hrbolků oddělených rýhou ve tvaru Y), který odlišuje hominoidy od ostatních úzkonosých opic a má jej jen člověk a šimpanz.

Dryopithecus: 

Tento fosilní druh z čeledi lidoopů byl býložravec žijící na okrajích pralesa a polostepi během středního miocénu a spodního pliocénu. Na jeho stoličkách byl popsán tzv. dryopitékový vzor. Má pravděpodobně vztahy k Ramapithecovi a tím i k vývojové řadě člověka.
První nález D. fontani připomíná gorilu, D. rhenanus více šimpanze.
Prokonsul je fosilní typ Dryopitheca, který žil ve spodním miocénu, před 20 mil. lety. Pohyboval se tetrapodně. Bylo však zavrhnuto, že by byl předchůdcem člověka, avšak snaha o nalezení chybějícího článku neustala.

Homo:

Homo habilis: 

Nebo-li člověk zručný, je fylogeneticky nejstarší druh člověka. Byl vysoký asi 120 cm a nevážil víc než padesát kilogramů. Jeho lebeční kapacita tvořila necelou polovinu kapacity dnešního člověka. Jedním z charakteristických rysů byla bipedální chůze,pravděpodobně značně vzpřímená. Noha měla podélnou i příčnou klenbu a velmi pohyblivý palec. Ruka se skutečně podobá nejjednodušší lidské ruce a tento člověk je schopen nejen používat nástroje jako Australopitekus, ale jednoduché nástroje také vyrábět. Pokročilá stavba ruky nejspíše ovlivnila i zdokonalující se mozek, který jí řídil. Homo habilis žil ve stepích, lovil malé živočichy a sbíral rostlinnou potravu. První nálezy jsou datované 1,7 - 2,3 mil.let.

Homo erectus: 

Nebo-li člověk vzpřímený /opočlověk/. Tělesná výška byla asi o 40-60 cm větší, než-li u Homo habilis. I kostra byla velmi robustní. Lebeční kapacita se pohybovala mezi 775-1250 cm3. Lebka má nápadný nadočnicový val a mohutné čelisti, bradový výběžek chybí. Až na výjimky není v chrupu mezera, zuby se směrem dozadu zvětšují. Pohyb, jak naznačuje název člověka, je téměř vzpřímený. Bipedální pohyb je samozřejmostí. Na kosterních pozůstatcích byly nalezeny i některé novotvary /nádory/. Průměrná délka života jedince je 30 let. Homo erectus byl lovec a sběrač, k životu již dovedl využívat i oheň. Původně byl nález tohoto opočlověka popsán jako Pithecantropus erectus / Jávský opočlověk vzpřímený - neboť byl nalezen na střední Jávě/.
Při vykopávkách v Číně byly nalezeny 6 m vysoké vrstvy popela s kosterními pozůstatky, což naznačuje pradávný kanibalismus. Možná probíhal jen při nedostatku potravy, ale pravděpodobnější je názor, že kanibalismus byl součástí obřadů, což je i některých dnešních primitivních kmenů. Homo erectus obýval tropické a mírné pásmo Asie, Afriky a Evropy. Žil na počátku čtvrtohor. Podle časového zařazení výskytu dělíme zástupce tohoto druhu do dvou skupin: starší skupina 0,7-1,6 mil.let, byla morfologicky a vývojově primitivnější a užívala nástroje tzv. abbevilliensko-cheléenské kultury. Mladší skupina 0,35-0,7 mil.let, byla vývojově pokročilejší. Podle nálezů kamenných nástrojů žil Homo erectus i na území ČR /Přezletice u Prahy aj./

Homo sapiens: 

Nebo-li člověk rozumný, moudrý zahrnuje několik fosilních a jeden žijící poddruh. Vymřelé poddruhy patří do skupiny neandrtálců / pračlověků/: H.s.steinheimensis, H.s. neanderthalensis, H.s. rhodensiensis, H.s. palestinensis.
Současný člověk - Homo sapiens se vyvinul z předvěkého člověka. Kosterní pozůstatky pračlověka jsou velice variabilní. První nález fosilního sapientního člověka se stal jakýmsi symbolem pro toto vývojové stadium. Pochází z převisu vápencové skály Cro-Magnon v jižní Francii. Proto je tento člověk někdy uváděn jako člověk kromaňonský. Výškou dosahoval až 170 cm, pohyboval se téměř vzpřímeně, obličejové rysy měl podobné jako Homo erectus. Bradový výběžek stále chybí. Homo sapiens žil v Asii, Africe, v Evropě. První nález z Gibraltaru zájem odborníků nevzbudil, až o dalších 10 let později nález v Neanderově údolí u Dusseldorfu. V období 300-250 tis.let je zařazována skupina anteneandrtálců, kteří snad vývojově navazují na H.erectus, na tuto skupinu vývojově navazoval časný neandrtálec /protoneandrtálec/ 150 tis.let.
V období 100-35tis.let žil klasický neandrtálec s moustérienskou kulturou. Byl enormně robustní s plochou mozkovnou a lebeční kapacita o mnoho převyšovala kapacitu průměrného současného člověka. Vyvinul se snad z protoneandrtálců, je však slepou větví ve vývoji a žil pouze v Evropě. Vývoj mezi pračlověkem a předvěkým člověkem je pravděpodobně doložen přechodným typem neandrtálce, který měl shodnou lebeční kapacitu se současným člověkem.
Předvěký člověk, předchůdce člověka současného měl velice vyvinuté abstraktní myšlení a dorozumíval se artikulovanou řečí, díky které došlo ke zjednodušení jeho života.Díky ní se lidé byli schopni dorozumět při lovu, nebezpečí, ohni, měli přehled o pohybu zvěře, či lidí.Později si mohli dokonce přenášet zkušenosti jak pracovní - o nových způsobech zpracování nástrojů, tak sociální. Řeč se dále zdokonalovala a tak se i hlasový orgán přeměňoval. Hrtan se postupně prodlužoval dolů, zadní část jazyka byla začleněna do jeho přední svalové stěny a větší pohyblivost jazyka dovršilo oddělení jazylky od chrupavky hrtanu. Toto všechno by však nenastalo bez vzpřímení těla. Rozvoj složitého nervového systému spojeného s řečí ve velké míře ovlivnil zvětšování mozku u druhu Homo sapiens. Důležitější však možná bylo postupné prodlužování péče o potomstvo/Haeckel/. Tento poslední vývoj probíhal v období mladého a nejmladšího paleolitu.
V holocénu si člověk již zcela podmaňuje přírodu a počíná ji přetvářet a tak jeho vývoj dále probíhá v jím upravených podmínkách. Tehdejší člověk se živil hlavně lovem mamutů, jejichž vlastnosti velmi dobře znal. Stražil pasti v podobě hlubokých jam, do kterých chytal i srstnaté nosorožce. Naopak například koně naháněl na vysoké skály či kopce, odkud tyto zvířata nemohla prchnout jinak, než skokem dolů, kde samozřejmě nalezli jistou smrt. V období poslední doby ledové, kdy ledovce tály stoupla hladina moří a velká stádní zvěř vymizela byli lidé nuceni změnit zdroj své potravy. Muži lovili tuleně a ryby, ženy s dětmi vyplavené měkkýše.
První lidé, kteří zanechali lovu a začali s prvotním zemědělstvím, žili v Egyptě v Kom-Ombu, v povodí Nilu. Produkty, které však tehdy ještě byly z divokých rostlin, byla například mouka a možná i chléb. Jeho poslední formy žily v době asi před 5 tisící lety. Vyvíjel se hlavně v Evropě, Přední , Střední, Jižní a Východní Asii a v Africe. Tento člověk je známý svými barevnými nástěnnými malbami v jeskyních Altamira a Lascaux i výrobou sošek zvířat a lidí /Dolní Věstonice/.

Jura: 

(Doba jejího trvání je odhadována na cca 60 milionů let) se od předešlé periody liší především tím, že v ní došlo k celosvětovému zvednutí oceánů, což mělo za následek zatopení souší. Je až s podivem, jak se jurská flora utvářela velmi podobně na nejrůznějších místech Země. V teplém až tropickém podnebí se dařilo především stromovitým kapradinám, v pásmech mírnějších pak rostlinám nižším a bylinám. Zcela převládaly typy nahosemenné, mezi nimi se na první příčce stále držely cykasy. Jura se také stala velmi významnou periodou pro jehličnany, předchůdce dnešních borovic, cypřišů, cedrů či sekvojů. Opět se prosazovaly rostliny blahočetovité a tisovcovité. Velkou druhovou diverzitu lze také sledovat u jinanů (z nichž dnes známe Jinan dvoulaločný).

Kanino-sektoriální komplex : 

Jde o uspořádání chrupu typické pro lidoopy, v němž velké špičáky tvoří jakýsi "zámek" čelistí. Vedlejším důsledkem tohoto uspořádání je znemožnění pohybu čelistí do stran, což při zpracování drobných semen překáží. Proto tento znak musel ve vývojové linii hominidů časem nutně zmizet.

Konvergence : 

takový druhu vývoje, kdy zcela odlišné živočišné skupiny vytvářejí pod vlivem stejných životních podmínek podobné typy živočichů.

Extrémní konvergencí, tzv. paralelní linií se rozumí vzájemná podoba celé velké skupiny nepříbuzných druhů, např. placentálních savců Evropy a Asie, a vačnatců v Austrálii. Jednoduchým příkladem může být třeba již vyhynulý vakovlk, který podobně jako vlk v Evropě, zastupoval funkci vrcholového predátora v australských lesích.

Křída : 

stratigraficky nejmladší útvar (135 – 65 mil. let) druhohor, charakteristický rozvojem plazů (Saurischia, Ornitischia) a hlavonožců (amoniti).(Trvala cca 70 milionů let) je poslední periodou druhohor. Znamenala pro vývoj rostlin výrazný posun vpřed. Středoevropský prostor byl na počátku křídy téměř výlučně souší, Čechy byly v jejím centru. Podnebí bylo ustálené, teplé a mírné. Subtropická a středomořská flora se rozšířila až daleko na sever. Převládaly rostliny nahosemenné a to především cykasy a benetitové formy, velmi vzácné byly rostliny kapraďosemenné. Ve svrchní křídě pak nastal bouřlivý vývoj krytosemenných rostlin. Rostliny krytosemenné se od svých předků liší tím, že mají semena uzavřena v plodech a tyčinky s pestíkem jsou obvykle chráněny pestrobarevnýmikorunními plátky a zelenými kališnímilístky. Potomky krytosemených rostlin z křídy jsou dnes tropické a subtropické formy myrt, magnolií či liliovníků, ve vyšších geografických šířkách pak toto společenstvo provázejí zástupci mírnějších klimatických pásem, jako jsou např. vrby, duby, břízy, buky a z rostlin nahosemených pak četné jehličnany, sekvoje a borovice.

Koffmannová Marie-Jeann : 

Věnovala přes 30 let svého života pátrání po kavkazském divokém člověku. Jejím úsilím byla zmapována oblast výskytu tvora na Kavkaze a důkazy jež shromáždila obsahují odlité stopy, srst, vlasy a exkrementy.

Láčkovci (žahavci) : 

jednoduché tělo je tvořeno láčkou. Třídí se na polypovce (nezmar zelený a medúzka sladkovodní), medúzovce (medúza ušatá), korálnatce (koráli a sasanky), žebernatky (Boroë, Venušin pás).
Velká regenerační schopnost, podílejí se na výstavbě ostrovů, udržují rovnováhu v přírodě, slouží rybám jako potrava, ale mohou být člověku i velmi nebezpeční (medúza "mořská vosa" - Chironex fleckeri - je nejnebezpečnějším živočichem planety).

Měkkýši :

- svalnatá noha, měkké nečlánkované tělo, skořápka z vápence a plášť. Žijí ve vodě i na souši. Milují vlhko. Asi 100 000 druhů. Plži, mlži, hlavonožci.
Plži - skořápka = ulita, uvnitř útrobní vak. Smyslové orgány (zrak, hmat na tykadlech), svalnatá noha. Obojetníci. Víčko chrání proti vyschnutí. Sladkovodní: plovatka bahenní. Mořští - homolice. Suchozemští - hlemýžď zahradní, slimák velký.
Mlži - tělo mezi dvěma skořápkami (lasturami) se zámkem, hlava redukována. Hlavním smyslem je hmat. Sladkovodní: škeble rybničná, mořské - perlotvorka.
Hlavonožci - jen v moři, skořápka redukována na vnitřní destičku (sépiová kost). Pohyb pomocí lemu, tryskáním vody z nálevky. Maskují se, chrání vypouštěním barviva ("inkoust"). Sépie, chobotnice, krakatice.

Pelycosauridi : 

vytvořili brzy tři odlišné vývojové větve. První větví je podřád Ophiacodontia. Rod Ophiacodon je známý již ze svrchního karbonu a spodního permu. Jeho představitelem je asi 90 cm dlouhý varanosaurus, který měl protažené tělo. Byl to dravec, který se živil rybami. Jeho fosilní pozůstatky byly nalezeny ve spodním permu Severní Ameriky. Druhou větví je podřád Edaphosauria, který se objevil ve svrchním karbonu a je zastoupen býložravým rodem Edaphosaurus. Pro tento rod jsou charakteristické značně protáhlé trnové výběžky obratlů, které vybíhají vysoko nad hřbet. Třetí větví je podřád Sphenacodontidea, který se objevil ve spodním permu. Představitelem je rod Dimetrodon, 3 metry dlouhý masožravý plaz. Jeho tlama obsahovala ostré zuby ze zřetelnými trháky.

Ve středním permu pelycosauridi postupně zmizeli a linii vedoucí k savcům lze sledovat zejména v jižní Africe. V těchto oblastech se vyvinuly četné typy, které zahrnujeme do podřádu Therapsida, ke kterému náleží četné skupiny savcovitých plazů. Podřád Therapsida se rozštěpil do tří nových vývojových linií. Podřád Anomodontia obsahoval pomalejší a býložravé zástupce, kteří dosahovali značných tělesných rozměrů. Podřád Theriodontia zahrnoval progresivnější a převážně masožravé zástupce. Skupinu, z níž oba podřády vznikly, tvořili primitivní therapsidi podřádu Phthinosuchia, kteří žili ve středním permu Evropy a Severní Ameriky.

Plesiosauři :

Mořští plazi s hadovitým krkem a končetinami, přeměněnými v ploutvovité orgány. Paleontologové se domnívají, že na břeh zásadně nevystupovali, jedině snad při kladení vajec jako mořské želvy. Žili od triasu do křídy, tedy zhruba před 250-65 miliony let, až do samotného konce druhohor.

Ramapithecus: 

Je pravděpodobně vývojovým předchůdcem Australopitheca. Žil v savanách ve svrchním miocénu až nejspodnějším pliocénu. Měřil něco mezi 100 a 110 cm, vážil asi 20 kg a pohuboval se po dvou končetinách. Evolučně snad navazuje na Dryopitheca, zástupce fosilního rodu primátů z čeledi Pongidiae (lidoopi) žijící ve středním a spodním pliocénu.

Sauropodní dinosauři : 

skupina dinosaurů pohybujících se po všech čtyřech končetinách; býložravci. Dosahovali vesměs velkých tělesných rozměrů (až několika desítek metrů délky). Jejich mícha se v křížové oblasti páteře rozšiřovala v tzv. druhý mozek. Žili od mladšího triasu do křídy.
Byli jednou z nejúspěšnějších skupin těchto obrovitých tvorů v druhohorách. Na Zemi žili po dobu 120 milionů let. Během mladší křídy většina sauropodů mizí. Nové nálezy však naznačují, že se přinejmenším jedna větev udržela v příznivějších podmínkách Indie, jižní Afriky a Jižní Ameriky až do starších třetihor. Bude li stáří těchto nedávných nálezů potvrzeno, pak teorie o úplném vyhynutí dinosaurů během období křídy neplatí všeobecně.

Seismosaurus : 

jeden z největších sauropodů; dosahoval délky téměř 40 m. Žil během křídy v Severní Americe.

Synapsida : 

Zaniklá skupina obratlovců, tzv. savcovití plazi, vyznačovali se jediným laterálním spánkovým otvorem na lebce a dalšími znaky primitivních plazů. Savcovití plazi zahrnují dva řády, starší a primitivnější pelykosauři – Pelycosauria (Theromorpha) a mladší, pokročilejší masožraví therapsidi (Therapsida). První známí zástupci staršího řádu Pelycosauria jsou malé nebo středně velké formy s nízkými, do stran vybočenými a dobře osifikovanými končetinami, které svědčí o jejich suchozemském způsobu života. Ke konci karbonu dosáhli rozmachu a počátkem permu jejich vývoj pokračoval. Vznikly nové typy, které dosáhly často délky těla až 3 metry. Známé jsou rody Dimetrodon, Edaphosaurus či Moschops.

Therapsidi : 

Therapsidi podřádu Anomodontia měli sice na kostře některé progresivní savčí znaky, ale v další evoluci ustrnuli. Patří k nim velmi mnoho forem afrického a ruského permu a triasu. Největší zástupci dosahovali velikosti zhruba zakrslého hrocha. U některých druhů se chrup změnil v zoban pokrytý rohovitým povlakem, podobně jako u želv. Většinou šlo o suchozemské kráčivé druhy, které někdy žili i ve sladkovodních vodách. Anomodonti do vývoje savců nezasáhli.

Zástupci podřádu Theriodontia byli poměrně hojní od středního permu do konce triasu. Někteří zástupci byli primitivní, jiní, jako např. Cynodontia, dosáhli svého hlavního rozvoje v triasu a vznikla z nich řada progresivních vývojových větví. U všech lze sledovat vznik nových znaků, které prokazují vývojové tendence směřující k tělesné organizaci savců. Tyto tendence se projevily především vytvořením tvarově rozdílných a funkčně přizpůsobených zubů, mezi nimiž lze rozlišit řezáky, špičáky, třenové zuby a stoličky. Dalším znakem byla změna kostí, tvořících čelistní kloub. Starý primární čelistní kloub byl tvořen kostmi articure (na spodní čelisti) a quadratum (na horní čelisti). Sekundární čelistní kloub je tvořen kostmi dentale (která se zvětšila a vytvořila mezitím celou spodní čelist) a kostí squamosum (na lebce). Kosti primárního čelistního kloubu byly u savců převedeny do sluchového orgánu, kde z kosti articulare vznikla kovadlinka a z kosti quadrum vznikl třmínek.

Významné změny prodělala také páteř a končetiny. Kost ramenní a stehenní, které až dosud vybočovaly do stran, jsou během vývoje vtaženy pod tělo a dostaly se do svislé polohy, jaká je u většiny recentních savců. S tím souvisely hluboké změna ve stavbě končetin a pletenců lopatkového a pánevního. Definitivně vzniklo pět prstů a ustálil se počet prstových článků na 2, 3, 3, 3 a 3. Tento počet prstových článků se přenesl na savce, kde pak došlo k dalším vývojovým změnám, zejména k jejich redukci.

Při změně plazů podřádu Theriodonta v prvotní savce došlo ke změně studenokrevního plaza v teplokrevního savce. Tato změna měla za následek změny v krevním oběhu a v orgánech, které souvisí s krevním oběhem. Na povrchu těla vzniklo ochlupení. Chlupy původně vznikaly mezi šupinami plazů, ale během vývoje se staly hlavní složkou pokryvu těla. Velmi důležitou událostí byl vznik mléčných žláz, které původně byly potními žlázami. Vznik potních žláz a následný vznik mléčných žláz není dosud uspokojivě objasněn a nevysvětluje jej srovnávací anatomie ani embryologie. Přeměna potních žláz v mléčné patrně souvisí se změnou vývoje embrya, tedy s přechodem od volně kladených vajec přes jejich zahřívání až k vývoji vejce uvnitř dělohy a k živorodosti. Mládě vylíhlé mateřským teplem potřebovalo značnou péči, které se mu dostávalo u nižších savců (ptakořitních a vačnatých) v břišním vaku, ve kterém kožní žlázy poskytovaly mláděti potravu.

Uvedené morfologické a fyziologické změny probíhaly koncem triasu. Z tohoto období existuje velmi málo fosilních dokladů a pokud existují, jsou často značné potíže s jejich interpretací. V kontinentálních formacích ležících těsně na hranici mezi triasem a jurou bylo nalezeno několik fosilních dokladů, které se blíží svými znaky přechodu mezi plazem a savcem, ale tyto doklady jsou neúplné. Za nejdůležitější kritérium se všeobecně považuje stavba čelistního kloubu. Pokud je přítomen primární kloub, jde o plaza, pokud je přítomen kloub sekundární, jde o savce. Nálezy mezi triasem a jurou lze rozdělit do dvou skupin, které ještě lze pokládat za plazy. Tyto skupiny (infrařády) se označují jako Tritylodontia a Ictidosauria.

Fosilní zbytky zástupců skupiny Tritylodontia byly nalezeny ve spodním triasu jižní Afriky, v Evropě, v Severní Americe a v Číně. Charakteristická je stavba chrupu, která se podobá býložravým vačnatcům a hlodavcům, ale mají primární čelistní kloub.

Fosilní zbytky zástupců skupiny Ictidosauria byly nalezeny ve svrchním triasu jižní Afriky. Jejich chrup nebyl ještě zdaleka specializován a má primární čelistní kloub, ale jeho část je tvořena kostmi squamosum a dentale, které se dotýkají.

Trias : 

(Trval cca 30 milionů let) je první periodou druhohor, která pro floru znamenala velký pokrok. Spodní ani svrchní hranice triasu sice není přesně omezená, ale je známa celá řada zkamenělých zbytků tehdejší květeny. V triasu se oblasti střídavě zaplavovaly a stávaly opět souší, celkově se oteplilo a v mnohých místech docházelo i k tvorbě uhelných slojí, což svědčí o pásmu vlhkém a teplém. Nejdůležitějšími rostlinami, které hrály v triasu prim byly rostliny nahosemenné. Z nich byly velmi významné formy cykasovité, které byly buď stromovité či naopak nízké s mohutným kmenem, s dlouhými kožovitými, často zpeřenými listy, můžeme je svým vzhledem přirovnat k palmám. Vedle cykasů byly významné i jinanovité, jehličnaté a tisovité rostliny. Velký vývojový význam měli zástupci zcela vymřelé skupiny rostlin benetitových. Z triasu se nám zachovaly zkameněliny velmi významné, až dva metry vysoké, plavuně rodu Pleuromeia, dále zbytky přesliček Phyllotheca či Schizoneura. Ve svrchním triasu se objevují ještě další typy rostlin, tzv. blahočetovité a kajtonie, rostliny s dlanitými listy a s nápadnou sítovitou žilantinou, které nepřežily druhohory a vymírají na konci křídy.

Wilson Robert : 

Psal se rok 1934, když uznávaný londýnský chirurg Robert Wilson projížděl v autě se svojí přítelkyní kolem jezera Loch-Ness, aniž by tušil, že následujících několik minut změní jeho život. On i jeho přítelkyně samozřejmě slyšeli o tom, že před rokem tu manželé Spiceovi při jízdě autem málem vrazili do podivného velké tvora šinoucího se přes cestu. Byla to událost, která odstartovala loveckou horečku, doktor Wilson ale nevěřil tomu, že by zrovna on měl to štěstí a zažil něco podobného. Vtom ale jeho přítelkyně vykřikla překvapením. ,,Můj bože, to je ta příšera," vydralo se jí z úst a oči sledovaly jezero. Na hladině se něco pohybovalo a zanechávalo to za sebou zčeřenou brázdu. Z vody vyčníval dlouhý krk a jeho výška dokazovala, že se jedná o velkého tvora. Doktor Wilson okamžitě dupnul na brzdy a protože měl sebou fotoaparát, tvora vyfotil. Tak vznikl snímek, který podpořil tvrzení manželů Spiceových a rozpoutal kolotoč podvrhů, vtípků a amatérských i přísně vědeckých pokusů o odhalení pravdy.
V roce 1990 zjistil Adrian Shine, vedoucí projektu oficiálního výzkumu jezera, že slavná fotografie dr. Wilsona zachycuje ve skutečnosti malou ponorku na klíček, ke které je pouze přidělaná maketa hlavy a krku! Dr. Wilson se stal obětí podvrhu a i když v tom byl nevinně, pro jistotu z Británie emigroval.