Mnoho specifických znaků savců spočívá v jejich anatomii a fyziologii mimo kostru. K tomu se
připojuje zvláštní způsob rozmnožování, teplokrevnost, dýchání bránicí, sání mláďat a
přítomnost srsti. Ale ani nejsnadněji rozeznatelné rozdíly ve stavbě kostry plazů a savců
nejsou nijak překlenuty přechodnými formami. Všichni savci – žijící či fosilní – mají na obou
stranách v dolní čelisti jedinou kost, dentál neboli zubovinu, a všichni savci – žijící či
fosilní – mají tři sluchové kůstky, kladívko, kovadlinku a třmínek. Avšak každý plaz - žijící
či vymřelý – má alespoň čtyři kosti ve spodní čelisti a jen jednu sluchovou kůstku, třmínek. U
některých fosilních plazů jsou počet a velikost kostí dolní čelisti ve srovnání s žijícími
druhy redukované. Neexistují však přechodné formy, jež by vykazovaly například tři či dvě
kosti spodní čelisti nebo dvě sluchové kůstky. Nikdo nemohl do nynějška vysvětlit, jak by byly
přechodné formy dokázaly žvýkat, či jak by byly mohly slyšet, když dvě z čelistních kostí byly
převáděny do ucha, jak hlásá evoluční představa. Zkoumáme-li pečlivě doklady o plazech
podobných savcům, jeví se pod zorným úhlem evoluce jako velmi pochybné. Z článku Comptona a
Parkera Evoluce žvýkacího aparátu savců vychází najevo, že "savcům podobní plazi" ve
skutečnosti vůbec savcům podobní nebyli.
Také časové údaje dle evolučního počítání neodpovídají představě. „Plazy podobné
savcům“ z podtřídy Synapsida, z nichž se měli vyvinout savci, nalézáme ve svrchním
karbonu, možná dokonce ve starším svrchním karbonu. Formy Seymouria a Diadectes, o nichž se
říká, že stojí na hranici od obojživelníků k plazům, pocházejí ze spodního permu. Podle
chronologické tabulky evoluce je to přinejmenším o 20 milionů let později, než by bylo nutné
pro to, aby mohli být předky plazů. Podtřída Synapsida je jedna z nejranějších mezi známými
skupinami plazů a ne nejpozdější, a předpokládá se o ní, že rozkvětu dosáhla dokonce už dlouho
před vystoupením dinosaurů. Doktor Gish říká: Důkazy pro přeměnu obojživelníků v plazy a
plazů v savce pocházejí spíše z myšlení, kdy přání je otcem myšlenky, než z toho, co můžeme
skutečně vyvodit z fosilií.